1000. Rok, kdy vznikla střední Evropa

05. května, 2014 RUBRIKA Historie


Vojtěch

Roku 1000 středoevropské státy Uher, Polska a Čech svým způsobem vstoupily do Evropy. Od té doby prošly rozdílným vývojem. Zatímco jeden byl ohrožován tureckým islámem, druhý byl pod tlakem carského Ruska a třetí byl připoután ke Svaté říši římské, resp. k Rakousku. Po staleté zkušenosti s uherským státem a pokusem o společný stát s Čechy se vlastní cestou nakonec vydali Slováci. Přes odlišné osudy se cesty všech národů opět spojily v rámci Visegrádské čtyřky.

 Prostor

 Pokusů o definici střední Evropy je celá řada. Můžeme hledat střed geograficky, vymezit ho pohořími nebo řekami. Nebo hledat střední Evropu v lidských záležitostech, například ve společné kultuře a hodnotách, politických svazcích či v historii. A můžeme se pokusit tyto věci spojit.

 Centrem střední Evropy bylo v pravěku maďarské a rakouské Podunají. Vládne tu teplé podnebí, je tu úrodná půda i dostatek vody. Příznivých podmínek využili i Slovani. Na pomezí dnešního jižního Slovenska, jižní Moravy a severního Rakouska vznikla Velká Morava, která expandovala a v podstatě zahrnula širší prostor střední Evropy. Velká Morava ale všechny středoevropské země nezaložila. Nezahrnovala Maďarsko.

 Maďaři nijak nepřispěli k životu Velké Moravy, byli naopak příčinou jejího konce. V roce 907 zvítězilo další přírodní prostředí. Maďarská pusta je výběžek asijských stepí, kde své putování končili asijští nomádi. Nový domov tady našli Hunové, Avaři nebo Maďaři, Mongolové během svého ničivého vpádu v roce 1241 zase zimoviště. Uhři ovládli dnešní Slovensko a svobodná slovanská centra se přesunula do Čech nebo za Tatry do Polska. Tato nová centra ležela v bezpečnější vzdálenosti od divokého Podunají, které ohrožovaly vpády ze stepí. Ale i tak nepřekvapuje, že po uklidnění poměrů se hlavní města Maďarska, Rakouska a Slovenska nacházejí poblíž sebe na Dunaji.

 Z opačného směru na střední Evropu po rozpadu Velké Moravy tlačilo Sasko, proti kterému stála volná koalice Bavorů a Čechů, kteří se poddali Bavorsku r. 895, aby se vymanili z vlivu Velké Moravy, a spojenectví Čech a Polabských Slovanů. Některé útoky Uhrů na Sasko byly zřejmě inspirovány zmíněnými etniky. Saský král Jindřich I. (919-936) ale nakonec zvítězil a postupně si podrobil Bavorsko, rozdrtil Polabany a donutil k poslušnosti českého knížete Václava. V rozhodující bitvě mezi Sasy a Uhry na řece Lechu r. 955 už stáli Bavoři a Češi na straně vítězných Sasů.

 Převaha Saska

 Mezinárodní postavení Saska potvrzoval Jindřichův syn Ota I. (936-972) spojením s církevní mocí. Roku 947 nechal ve spolupráci s brémským arcibiskupstvím založit tři biskupství v Dánsku a o rok později vznikla biskupství pro Slovany v Oldenburgu, Brandenburgu a Havelbergu. Ota pomohl přímo i papeži Janu XII., který ho za pomoc proti italskému králi Berengarovi roku 962 korunoval na císaře. Pro středoevropský region je důležitější bula Jana XII. z února 962, kde potvrzuje povýšení magdeburského opatství sv. Mauritia na arcibiskupství. Magdeburk leží na Labi, tehdejší hranici říše s Polabany, a měl plnit misijní účely. Ota dostal právo zakládat na slovanských územích biskupství a podřídit je Magdeburku. Pro odpor německých biskupů ale zůstala věc nedotažená.

 Vznik magdeburského arcibiskupství inicioval nový papež Jan XIII. (965-972) bulou z roku 968. Arcibiskupem se stal Adalbert, o kterém ještě uslyšíme. Proslul jako misionář, který podnikl misijní cestu do Kyjeva, tehdy ještě nepokřtěného. Magdeburku byla podřízena biskupství v Havelbergu a Brandenburgu, a nově v Merseburgu, Zeitzu (Žíči) a na jihu v Míšni.

 Říšské nároky na sousední země a odezva

 Misijní biskupství zasahovala do vnitřních záležitostí dotčených států. Pokřtěný člověk byl poslušný církvi a ta zase do velké míry vládci země. Podle tehdejších názorů se měl novokřtěnec automaticky stát poddaným císaře. Původ této teorie lze najít v dobách, kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím Říma. První křesťanský císař Konstantin Veliký prosazoval stát jako hlavní sílu, která může vést lidi ke správnému životu, a tím i ke spáse. Císař byl v tomto chápání nejvyšší hlavou státu i církve.

Západní církev nechala ideu při životě, ale rozdělila ji mezi dvě osoby. Rostoucí autorita římského biskupa (papeže) se spojila s autoritou obnoveného císařství počínaje vládou Karla Velikého. Papež měl zajistit spásu lidí péčí duchovní, císař zase pomocí světských zákonů. Tato souhra nesla jedno logické vyústění – každý pokřtěný člověk nebo země se dostali (alespoň v očích Franků) jak pod autoritu papeže, tak pod autoritu císaře.

Latinské slovo „fides“ se tak překládalo jako „víra“, ale neslo a dodnes nese i význam „věrnost“, která se skládala vládci, ne církvi. Konkrétní průnik „víry“ a „věrnosti“ v praxi nastával, když křesťanský panovník stál jako kmotr pokřtěnému vůdci pohanské země. Když se Karel Veliký stal kmotrem vůdce saského povstání Widukinda, zavazoval se Widukind dodržovat jak křesťanskou víru, tak osobní věrnost císaři. Podobný význam měl zřejmě Bořivojův křest u velkomoravského knížete Svatopluka.

 Dotčené země se přirozeně zasahování do svých vnitřních záležitostí bránily. Polabští Slované využili oslabení císaře Oty II. po porážce od Arabů v jižní Itálii a vyvolali v létě 983 mohutné povstání. Srovnali se zemí biskupství v Havelbergu a v Brandenburgu. Kostel v Zeitzu vyplenili při svém vpádu pravděpodobně Češi.

 Dánský král Harald reagoval sofistikovaněji. Nechal se pokřtít a všechna dánská biskupství spadla pod jeho moc (včetně výnosu z daní, které biskupové platili do Saska). Jinak než Polabané reagovaly i další státy. Velkomoravský kníže Rastislav chtěl vytvořit vlastní státní církev. Po nezdaru v Římě se obrátil na Byzanc, která poslala apoštoly Konstantina a Metoděje. Rostislav žádal přímo biskupa, kterého se sice nedočkal, ale i tak bylo v plánu sjednotit věrouku, aby mohla církev vzniknout. Úspěchu dosáhla Morava roku 880, kdy byl Metoděj jmenován arcibiskupem pro Panonii a Moravu. Protože arcibiskup může jmenovat a světit biskupy, dostala se Morava mimo vliv církve franské. Podobnou cestou chtěly jít i další země.

 Ota III. a svatý Vojtěch

 Další císař saské dynastie Ota III. (983-1002) byl kosmopolitou. Po otci Sas a po matce Byzantinec, přenesl své sídlo ze saských lesů do Říma. Vliv matky se projevil jeho sklonem k duchovnímu životu. Proto ho později neměli rádi němečtí nacionalisté kvůli údajnému snílkovství namísto válečnictví. Ota se stal přítelem českého šlechtice Vojtěcha z rodu Slavníkovců, který studoval školu při arcibiskupství v Magdeburku. Tam se Vojtěch sblížil s arcibiskupem Adalbertem a později přejal jeho jméno; v cizině je tak dodnes znám jako sv. Adalbertus.

 Vojtěch se po úmrtí svého učitele a vzoru vrátil roku 981 do Čech, aby se ujal biskupského úřadu. Kvůli konfliktům s knížecí družinou dvakrát opouští zemi a tráví čas na dvoře Oty III. Když dostane příkaz k návratu do svého úřadu, vymíní si Vojtěch, že se nemusí vrátit, pokud by ho Čechové odmítli. Tak se i stane a Vojtěch odchází na misii k baltským Prusům, kde roku 997 mučednicky umírá. Ota promptně vyjednal Vojtěchovu kanonizaci, k níž došlo již o dva roky později. Polský kníže Boleslav Chrabrý získal od Prusů Vojtěchovo tělo (údajně jej nechal vyvážit zlatem) a odvezl do Hnězdna.

 Ve Hvězdně se v roce 1000 stala událost, která zásadně ovlivnila osudy střední Evropy. Nad hrobem sv. Vojtěcha vyhlásil Ota vznik hnězdenského arcibiskupství a udělil Boleslavovi Chrabrému dědičný královský titul. Stejné pocty získaly téhož roku i Uhry. Arcibiskupství bylo založeno v Ostřihomi a královskou korunu údajně přivezl Vojtěchův druh jménem Radla. Čechy měly tu smůlu, že v nich probíhaly boje o moc, takže by ani nebylo jasné, koho korunovat.

 Hnězdenský akt znamenal ústup od franské ideje, že pokřtěná země musí automaticky náležet pod moc císaře. Ota uvedl v život ideu tzv. „rodiny křesťanských králů“. Králové jsou samostatní, ale císařský titul je stále vyšší; císař je hlavou a otcem tohoto společenství. Říše tímto aktem uznala pozici pokřtěných zemí jako součást civilizované Evropy. Je otázkou, nakolik šlo pouze o uznání faktického stavu a jak moc hrála roli dobrá vůle Oty III. Na podstatě věci to ale nic nemění. Pokřtěné země se snažily do Evropy dostat, nepokřtěné země Polabských Slovanů, které se přijetí do kultury Evropy bránily, byly Evropou převálcovány.

 Společné osudy pokřtěných zemí

 Uhry, Polsko a Čechy od té doby sdílely některé společné osudy. Snažily se dohnat kulturní a civilizační náskok západní Evropy. Přejaly křesťanství a v průběhu jeho diferenciace jeho katolickou formu. Vznikla tak hranice vůči pravoslaví – na východě s Ruskem, na jihu s Bulharskem, Srbskem a dále Byzancí. V průběhu vrcholného středověku se jižní hranice stala dělítkem mezi křesťanskou Evropou a tureckým islámem.

 Na druhou stranu někdy problesknul spor o to, jestli země střední Evropy zůstanou samostatné, nebo zda bude panovat nějaká forma závislosti. Habsburští císaři naordinovali svým národům vztah podřízenosti, ze kterého se dokázali vymanit jen Maďaři. Češi se cítili v monarchii politicky utlačováni, Slováci zase viděli ohrožení v Maďarech, a Polsko se stalo v novověku objektem neuctivého trojího dělení, kde se angažovalo i Rakousko.

 Jednou z reakcí na rakouskou politiku byl pohled k ruskému Východu. Panslavisté ale brzy zjistili, že Rusko je civilizačně i politicky úplně jinde. Ruská monarchie nejevila zájem pomáhat národnímu osvobození, když sama vládla množství národů ještě hrubší silou než rakouská monarchie. Když K. J. Erben přeložil r. 1848 do češtiny nejstarší ruskou kroniku sepsanou mnichem jménem Nestor (obdoba českého kronikáře Kosmy), reagoval K. H. Borovský satirickou básní „Křest svatého Vladimíra“. Dílo satirizuje absolutistickou ruskou monarchii, kde kníže poroučí i bohům. Ve skrytém smyslu byl ruský dvůr alegorií dvora rakouského, aby se autor nevystavoval riziku dalšího stíhání. To, že kladl ruský dvůr na roveň dvoru rakouskému, ale ukazuje, co si Havlíček o Rusku myslel.

 České hledání středu

 Havlíčkovo dílo je dodnes aktuální ve snaze o hledání středu mezi Východem a Západem. Středoevropané většinou chtějí jít na Západ a přejmout tamní kulturu, náboženství nebo v moderní době demokratickou formu vlády. Zároveň ale odolávají občasnému tlaku Západu, aby se stali pouhými koloniemi či agrární periferií (nebo v extrému nacistickým Lebensraumem). Odmítají podřízené politické postavení, jaké měli v Rakousku-Uhersku, a část z nich se aktuálně obává diktátu „bruselského superstátu“, jak jej nazývají. Na druhou stranu panuje obava z odstřihnutí se od Západu, protože by tím skončil kontakt s jedním z center světového dění. Obecně jsou tedy k dispozici dvě řešení. Jedno spočívá v samostatnosti, druhé v zapojení se do nadnárodních institucí s tím, že si středoevropské státy zajistí rovnocenné postavení. Rakousko-Uhersko takové postavení nezajistilo, Evropská unie je na tom v tomto ohledu přeci jenom lépe.

 Pokud mluvíme o hledání středu, týká se české mentality ještě něco jako „vědomí středu“. Historik Jiří Rak tvrdí, že Češi umějí být buď ve všem nejlepší, nebo naopak nejhorší. Mikoláš Aleš je pak v této mentalitě v dobách ohrožení významným evropským malířem, zatímco v dobách míru mazalem. Vztaženo na politickou kulturu – jakmile Češi nedosahují těch nejlepších měřítek po vzoru Západu, propadají skepsi být nejhorší a vidí se, jak splývají s Ruskem. Realita je spíše taková, že Češi stojí na své středové pozici, a mohli by se s tím bez komplexů mesiášství nebo méněcennosti naučit žít. Jestli totiž česká společnost půjde na Západ, na Východ nebo vlastní specifickou cestou, už totiž není věc historie. To už je věc naše.

 Luboš Rokos

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.