Adam Czartoryski: polský vlastenec v ruských službách

11. února, 2015 RUBRIKA Historie


Polský šlechtic, kníže Adam Jerzy Czartoryski (1770-1861) je důležitou a nejednoznačnou osobností polské historie. Pozoruhodnými turbulencemi procházel především jeho vztah k Rusku, jež stálo u konce polské nezávislosti. Nejprve s ním coby polský vlastenec válčil, aby posléze udělal v carských službách velkou kariéru. Nakonec svou orientaci na Rusko za dramatických okolností přehodnotil a emigroval do Paříže, kde v 91 letech zemřel.

Zastánce polské nezávislosti

Czartoryského komplikovaný vztah k Rusku dokresluje fakt, že jeho biologickým otcem byl zřejmě tehdejší ruský vyslanec ve Varšavě Nikolaj Repnin. Navíc jeho „oficiální“ otec Adam Kazimierz Czartoryski byl v polské vnitřní politice tradičně straníkem Ruska.

Jako jeden z nejbohatších Poláků a člen významného rodu získal Czartoryski kvalitní vzdělání, když studoval v skotském Edinburghu. Během cest po Evropě se seznámil s Herderem či Goethem a získal řadu dalších kontaktů, které pak využil v budoucí kariéře. Do vlasti se vrátil v přelomovém roce 1791, kdy byla přijatá liberální Ústava 3. května, přičemž mladý kníže se stal jejím příznivcem. Nová konstituce měla ze zaostalého Polska znovu učinit velmoc. Rusové ale o takovou změnu poměrů nestáli a iniciovali druhé dělení Polska (1792). V krátké a neúspěšné válce bojoval Czartoryski jako dobrovolník a dostal nejvyšší vyznamenání za prokázané hrdinství.

Po polské porážce obvinil spolu s mnohými dalšími krále Stanisława Augusta Poniatowkého ze zrady a nakrátko skončil ve svém prvním politickém exilu. Někdy v této době u něj zřejmě dochází buď ke změně názoru na rusko-polské soužití, nebo ke smíření se s nově vzniklou situací. Za jeho proruským obratem nejspíš stála jednak obava o vlastní majetky a kariéru a jednak zmíněná rodinná tradice spočívající v orientaci na Rusko. Tím se Czartoryski příliš nelišil od jiných zástupců konzervativní šlechty, pro mnoho Poláků byl však zrádcem.

Ministr zahraničí carského Ruska

Povstání v roce 1794, po němž Polsko zmizelo z mapy Evropy, strávil v Petrohradu a lobboval za zabavené rodinné majetky. Vstoupil do carské armády a stal se pobočníkem a přítelem budoucího cara Alexandra, jenž nastoupil na trůn v roce 1801 po zavraždění svého otce Pavla I. Na přelomu století byl Czartoryski krátce velvyslancem v Sardinii, po návratu do Ruska měl na Ministerstvu osvěty na starosti osm západních gubernií se sídlem ve Vilně. Začal s budováním sítě farních škol, kde se vyučovalo polsky. Za mnohé mu vděčí také vilenská univerzita. Vzdělání a kulturu podporoval po celý svůj život, ať ho osud zavál kamkoli. Ostatně sám psal básně a překládal antické autory.

V letech 1804-1806 byl ruským ministrem zahraničních věcí. Na svém rodovém sídle v Puławach představil Alexandrovi v roce 1805 plán, který předpokládal sjednocení Slovanů pod vládou ruského cara. V tehdejší realitě by to však znamenalo válku s Pruskem a osvobození polských oblastí, které při třech děleních Polska Prusko získalo. To ovšem Alexandr I. odmítl. V souladu se svou koncepcí Adam Czartoryski nesouhlasil se vznikem Varšavského velkovévodství (1807-1813), které bylo podřízeno napoleonské Francii.

Splněný cíl

Po Napoleonově pádu bylo na Vídeňském kongresu (1814-1815) obnoveno Polské království (tzv. Kongresové, neboli Kongresovka) spojené s Ruskem personální unií v osobě cara Alexandra. Knížeti Czartoryskému, který byl během Vídeňského kongresu Alexandrovým poradcem, se tak částečně splnil jeho politický cíl – většina polsky mluvícího obyvatelstva se ocitla pod žezlem dynastie Romanovců. Na počátku existence Kongresovky byla Czartoryského pozice v království silná. Podílel se například na vytvoření poměrně liberální ústavy, která se ovšem v praxi příliš neuplatňovala. Postupně jeho vliv slábl a více se prosazoval faktický vládce Polska velkokníže Konstantin, který byl carovým bratrem. Kníže se tak postupně dostával v království do opozice, což jen stvrdila smrt Alexandra I. v roce 1825.

Právě přísná Konstantinova vláda v Polsku byla důvodem nepokojů, které v roce 1830 přerostly v Listopadové povstání. To Czartoryského jako nejdůležitějšího představitele konzervativního tábora vyneslo do čela Prozatímní vlády. Adam Czartoryski doufal v diplomatické řešení vzniklé situace, k dohodě s carem Mikulášem ale nedošlo. Ačkoli by se mohlo zdát, že jako nejvyšší představitel státu (resp. povstání) bude mít situaci pod kontrolou, opak byl pravdou. Převahu záhy získali radikálnější liberálové usilující o republikánské Polsko, kteří cara sesadili. Kníže Adam při podepisování detronizace, s níž nesouhlasil, prohlásil: „Ztratili jste Polsko“. Ruská odveta na sebe nenechala dlouho čekat. Možnost pomoci ze zahraničí se jako tolikrát v polských dějinách ukázala býti iluzorní. Rusové utopili povstání v krvi a knížete Czartoryského odsoudili k stětí sekerou.

Hôtel Lambert

Tou dobou byl však už v emigraci, když pobýval převážně v Paříži. Kolem něj se shromáždila polská konzervativní emigrace, občas nazývaná „Hôtel Lambert“ – podle pařížského paláce, jejž v roce 1842 Czartoryski zakoupil a kde se polští emigranti scházeli. Vedle Czartoryského konzervativců v Paříži sídlilo také Polské demokratické tovaryšstvo, které mělo výrazně republikánský a demokratický charakter (až k vyvlastnění šlechty). Z nich se odtrhly radikálně levicové Hromady polského lidu, se sídlem v Londýně; ty ale nikdy nedosáhly většího významu.

Adam Czartoryski se snažil přesvědčit evropské velmoci, aby zaujaly protiruskou linii a podpořily polskou nezávislost. Ale jako mnoho emigrantů před ním a po něm nebyl příliš úspěšný. Poláci se snažili za svou věc bojovat prakticky všude, kde to jen šlo, často i za pomoci dost bizarních strategií, které mohly carské Rusko oslabit, ale nemohly obnovit polský stát. Účastnili se například horalského protiruského povstání Imáma Šamila, který chtěl nastolit teokracii na Kavkaze. V 40. letech kníže Czartoryski inicioval jiný projekt založený na spolupráci s muslimy. Tentokrát šlo o obnovení Polska ve spojení s osmanským impériem, což vyvrcholilo polskou účastí v Krymské válce na straně Turecka. Poláci nicméně žádného úspěchu nedosáhli, stejně neplodná byla snaha v revolučním roce 1848 vytvořit francouzsko-pruskou koalici proti Rusku. Poté se Adam Jerzy Czartoryski stáhl z veřejného života. Zemřel v roce 1861 poblíž Paříže.

Nejednoznačný odkaz

V dnešním Polsku je Czartoryského odkaz vnímán rozporuplně. Jeho hodnocení lze do určité míry vyčíst z toho, jak kdo vidí polská povstání. Jde o klasický spor mezi pozitivismem a romantismem. „Pozitivisté“ odmítají povstání a válečné úsilí jako mrhání tvůrčími silami národa, které by šlo využít k drobné práci i k snaze o reformy třeba i v nepřátelském prostředí. „Romantici“ vidí vzpouru a boj jako reálné řešení. Tento spor v současném Polsku nabývá na síle i v případě jiných dějinných milníků (např. obrana země v roce 1939).

Adam Czartoryski paradoxně naráží u obou myšlenkových směrů. Pozitivisté jej kritizují, že během Listopadového povstání nedokázal zabránit detronizaci cara a vyjednat alespoň částečně nezávislé Polsko, romantikům zase vadí jeho předchozí angažmá v ruských službách, považují ho za zrádce. Pro Czartoryského zastánce byl řekněme skeptickým patriotem, který po porážce nezávislého Polska na konci 18. století už nevěřil v jeho obnovu a snažil se zajistit národní existenci pod carskou orlicí. Vývoj Listopadového povstání byl pro něj velkým rozčarováním a tento dějinný milník pro něj, jako pro mnohé jiné, znamenal naprostou změnu názorů prakticky ze dne na den.

Jan Škvrňák

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.