Angláni a kolonizátoři

27. září, 2016 RUBRIKA Kultura, Polská literární reportáž


londonLondýn a sen o novém začátku. Foto: Tomáš Fošum

 

Polská migrace do Velké Británie bývá uváděna jako jedna z příčin Brexitu. Není proto na škodu seznámit se s tím, jak se Polákům na ostrovech žije. O sladký život se většinou nejedná.

 

„Tato země dosud zažila pouze jednu podobnou invazi. V 11. století jsme tu měli Viléma Dobyvatele. Nic z toho se nevyrovná přibližně dvěma milionům Poláků, kteří se u nás pohybují od roku 2004. Jak vypadá naše země po tomto nájezdu? Co z ní zůstalo?“

Tato a další podobná prohlášení uveřejněná v britském tisku na přelomu let 2013 a 2014 inspirovala polskou reportérku Ewu Winnickou k vlastnímu pátrání, jehož výsledkem se o necelý rok později stala kniha Angole (2014, česky dosud nevyšlo). Autorka v knize velmi výrazně – a pro polskou reportáž dosti netypicky – ustupuje do pozadí a nechává mluvit samotné polské „nájezdníky“. Více než tři desítky vyprávění na téma můj život v Británii doplnila jen stručnými úvody, v nichž většinou popisuje, kde se s dotyčným setkává nebo kdo jí na něj dal kontakt.

Pak už nechává – jazykem propleteným anglicismy nebo přímo anglickými obraty – mluvit své hrdiny. Tito scénáristé vlastních příběhů pocházejí z nejrůznějšího prostředí, liší se věkem i vzděláním a jejich britská existence pokrývá škálu od naprostého neúspěchu (bezdomovectví, vězení, neschopnost vydělat si dost byť jen na cestu zpátky) přes různé podoby přežívání až po pronikavé úspěchy v City, na postu lékaře v univerzitní nemocnici či na prestižní soukromé škole. Všem je však společné jedno: před příjezdem pro ně byla Británie „zaslíbenou zemí“, v níž je čeká především ekonomický blahobyt; někteří také toužili změnit prostředí, pohybovat se v liberální, kulturně pestré společnosti nebo prostě utéct od nepovedeného života doma. Přesvědčení, že život, který na dotyčného čeká v Anglii, bude jaksi lepší, je zřejmě nutnou podmínkou emigrace. Jak ale všem potenciálním migrantům lakonicky vzkazuje jedna z protagonistek knihy, realita je jiná: „Jestli se ti v Polsku s prací a rodinou nedaří, v jiné zemi to bude mnohem horší.“

  Před sebou člověk neuteče

Lepší zítřky často nepřicházejí, ale velkorysý britský sociální systém i furiantství a neochota přiznat porážku a vrátit se domů s prázdnou vedou mnohdy k tomu, že emigranti v Británii zůstávají i navzdory prodlužující se řadě neúspěchů. Dostavuje se proto únava a frustrace. I v příbězích těch nejúspěšnějších „kolonizátorů“ se nacházejí zárodky nespokojenosti, obrazy střetu s neočekávaně odlišnou britskou kulturou a společností. Čtenář se jen těžko ubrání skepsi, pocitu marnosti, který nakumulované životní příběhy vyzařují. Najít si své místo někde jinde je těžké; často to však znemožňují sami emigranti, kterým se nedostává otevřenosti ani ochoty učit se nový jazyk. Jako by si všechno, od čeho chtěli odejít, nakonec přinesli s sebou.

Kniha, která je jakousi reportážní sociologickou studií, v podání některých vypravěčů reprodukuje svůj vlastní vzorec: desítky osudů svých krajanů přibližují fundraiserka Monika, která se rozhodla ve volném čase pomáhat těm, kdo se dostali do potíží, anebo manželé provozující centrum sociální pomoci zaměřené na problémy polských rodin v jedné z londýnských čtvrtí. Jako zmenšený odraz pak podstatu celé knižní reportáže shrnuje vyprávění antropologa Michała, „specialisty na Poláky ve Velké Británii“, který popisuje svá vlastní pozorování a výzkumy zdejší polské komunity realizované na základě poptávky zdejších úřadů od roku 2005. Zároveň však hovoří i o své vlastní emigrační zkušenosti; do Londýna přišel na rozdíl od ostatních hrdinů knihy jako dítě už v 80. letech (tím zároveň navazuje na předchozí knihu Winnické, která se zabývala právě trvale usazenou, tzv. poválečnou polskou migrací) a od té doby se mnohokrát stěhoval tam a zpátky.

I přes evidentní rozdíly mezi Čechy a Poláky včetně diametrálně odlišné velikosti ostrovní komunity se dříve či později vloudí otázka: Jak se žije českým migrantům v Británii? Kromě občasných zpráv o úspěších jednotlivců a blogu Ivy Pekárkové se toto téma v českých médiích prakticky nevyskytuje. Bylo by jistě zajímavé pokusit se Ewu Winnickou napodobit a nechat promluvit co nejpestřejší paletu „ostrovních Čechů“. Zejména v současné době, kdy přítomnost občanů východních zemí Evropské unie podle všeho vzbuzuje v Britech tolik emocí, že významně přispěla k úspěchu zastánců Brexitu v nedávném referendu. Zdá se, že období bezstarostné migrace ze střední Evropy do Británie se blíží k bodu zlomu. Žádná vlna návratů se však dosud na horizontu neobjevila. Budou tito lidé o své setrvání v poněkud opršelé „zemi zaslíbené“ bojovat, nebo se nechají vrátit? A vrátí-li se, tak s jakou zkušeností?

 

Ewa Winnicka bude spolu s novinářkou Petrou Procházkovou hostem Večera s reportéry 26. 10. 2016 v pražské Knihovně Václava Havla.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.