Až děti vyrostou, přijdou kejklíři

12. října, 2017 RUBRIKA Kultura


maska-001Slzy mohou dokázat divy. Foto: Pixabay/Joseph_Berard

 

Lászlóvi Darvasimu vyšly v češtině zatím jen dvě knihy: soubor povídek Nejsmutnější kapela na světě a román Legenda o kejklířích se slzami. Jejich autor se přitom řadí mezi nejvýraznější současné maďarské spisovatele a je často překládán v zahraničí. Navíc se jeho knihy tematicky dotýkají středoevropského prostoru. Malý český zájem o Darvasiho proto poněkud zaráží.

 

László Darvasi se narodil roku 1962 v městě Törökszentmiklós ležícím v maďarské pustě. Na té proslulé nekonečné rovině, kde se, jak praví přísloví, už v pátek ví, kdo v neděli přijde na večeři. Vystudoval vysokou školu pedagogickou se zaměřením na historii. Od konce osmdesátých let pracoval v různých literárně-společenských periodikách, až zakotvil v Élet és Irodalom (Život a literatura), což je nejvlivnější časopis svého druhu v Maďarsku a své texty zde odedávna publikují velikáni maďarské literatury. Darvasi je nejen učitelem, romanopiscem a novinářem, ale také básníkem a autorem několika knih pro děti.

Nejplodnější Darvásiho tvůrčí období spadá do devadesátých let minulého století. V roce 1991 mu vyšla první sbírka básní, již následovala jeho nejznámější díla – povídky a především výše zmíněný román Legenda o kejklířích se slzami (1999). Pokud nejsme zapřisáhlí stoupenci strukturalismu, tak musíme pro pochopení díla vzít v úvahu širší kontext. Dílo může být spojeno nejen s autorem, nýbrž i dobou svého vzniku a historicko-literárními souvislostmi, a nemusí se vždy jednat pouze o text, tedy síť znaků, z níž lze vyčíst vše potřebné, jak se domnívají právě strukturalisté.

 
Magická devadesátá léta

U Darvásiho knih je tak třeba vnímat, že devadesátá léta znamenají v dějinách maďarské literatury významný mezník. Mladí autoři se opět obracejí k příběhu, který byl v předešlých letech upozaděn. Zmiňme příklad Pétera Esterházyho, největšího postmodernisty v maďarské literatuře, pro kterého není důležité, co se vypráví, ale jak. Pro autory devadesátých let je naopak klíčové najít příběh a vyprávět jej. Není tedy náhoda, že až v té době kritici i čtenáři docenili román Člověk bez osudu (1975) Imre Kertésze.

Koncem devadesátých let se pak spisovatelé zaměřují na vyprávění historie. Nereflektují však dobu pod komunistickou nadvládou, jak by se dalo očekávat, ale obracejí se hlouběji do minulosti, do období turecké nadvlády v 16. a 17. století. Nepíšou ovšem ani tak romány zaměřené na vyprávění historie, jako spíše na otázku, jak lze o historii vyprávět, když se konkrétní událost jeví pokaždé jinak podle toho, kdo ji interpretuje a do jakých souvislostí ji zasazuje.

Na konci devadesátých let je stále cítit silný vliv postmoderny, zpochybňování všeho a všudypřítomná nejistota. Jednu z možností, jak za této situace minulost uchopit, představuje magický realismus, který se v souvislosti s Darvasim často skloňuje. Koncem devadesátých let tak sice vzniká více děl s historickou tematikou, ale kvůli nabourání jistot postmodernou už ani maďarští literární historici nemluví o historických románech, nýbrž o románech “pseudohistorických”.

 
Za hranicemi všední historie

Předchozí řádky platí i pro Legendu o kejklířích se slzami. Časové období, které román popisuje, se klene po celou délku trvání turecké okupace Uher, tedy od obsazení Budína roku 1541 do jeho osvobození v roce 1686. Právě toto dějinné období krásně charakterizuje neuchopitelnost vyprávění dějin. Jedná se o dobu velkých zvratů, kdy změna hranic států je tím nejmenším. Darvasimu tedy neklidné a proměnlivé období turecké nadvlády jaksi legitimizuje jeho způsob vyprávění, kdy se snovost prolíná s realitou, kdy mýty a legendy aktivně vstupují do běhu historie.

Historické události nahlížené z politického hlediska jsou zde spíše okrajovou záležitostí. Nejsou tudíž přímým hybatelem děje, jejž kupředu posouvají kejklíři, tedy komedianti a tuláci, lidé z okraje společnosti, jejichž slzy v Darvasiho knize probouzejí k životu jednotlivé příběhy. Prostor, na němž se román odehrává, je široký, stejně jako časové rozmezí dlouhé téměř sto padesát let. Autor přeskakuje z jednoho místa na místo, z postavy na postavu, z jednoho roku do druhého. Právě tento způsob vyprávění Darvasimu pomáhá v příběhu oživit legendy a mýty, a to nejen ty maďarské nebo křesťanské, ale i muslimské či židovské. Před čtenářem se tak rozprostírá střední Evropa 16. a 17. století v celé své různorodosti, již dokreslují právě zmiňované legendy a mýty. Magický realismus na maďarský způsob.

László Darvasi se v posledních letech věnuje především fejetonům a psaní knih pro děti, za které získává mnoho ocenění. Nezapře v nich svůj pedagogický talent a lásku k historii, kdy hravou a čtivou formou seznamuje malé čtenáře s maďarskými dějinami, a možná si tak chytře vychovává budoucí čtenáře svých Kejklířů. Děti díky němu totiž lépe chápou, že historie nemusí znamenat jen nudná data a že důležitými nejsou pouze ti, kdo mají moc.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.