Bilbao jako kulturní inspirace pro Visegrád

18. prosince, 2018 RUBRIKA Kultura


GulliverVzducholoď Gulliver z nádvoří DOX Praha. Foto: Wikimedia Commons/Jan Slavík

 

Letos v říjnu uplynulo osmdesát let od položení základního kamene nejnovější muzejní budovy u nás postavené státem – Národního technického muzea. Výročí připomíná škodlivé podceňování investic do kultury, která se ve volebních programech zpravidla nachází až na chvostu. Na zahraničních příkladech je přitom vidět, že výstavba atraktivního sídla pro významnou kulturní instituci znamená pro dané místo požehnání.

 

Říká se tomu Bilbao efekt. Do ošuntělého baskického města se turisté zrovna nehrnuli. To se změnilo v roce 1997, kdy se v kdysi polorozpadlém přístavu otevřela dnes již proslulá budova galerie moderního umění od architekta Franka Gehryho, kterou financovaly město, španělská vláda a americká nadace Solomona Roberta Guggenheima. Jen za první tři roky od otevření přitáhla čtyři miliony turistů, vygenerovala pět set milionů eur zisku a dalších sto milionů na zvýšeném výběru daní od tamních podniků. Sama přitom stála sto milionů dolarů, což je přibližně 88 milionů eur. Město získalo novou image a stalo se magnetem pro investice. Bilbao efekt se tak lišil od vlivu známých a oceňovaných staveb, jako jsou třeba opera v Sydney nebo vloni dokončená Labská filharmonie v Hamburku. Ty totiž spíše jen dotvořily moderní podobu úspěšných měst, zatímco v Bilbau šlo o přímé nastartování dalšího rozvoje. A to je model jako dělaný pro země Visegrádské čtyřky.

 

Aktivní Poláci

Z tohoto kvarteta budují po roce 1989 moderní stavby pro významné kulturní instituce především Poláci. V posledních letech vznikly fascinující Muzeum druhé světové války, Muzeum Solidarity a Shakespearovo divadlo v Gdaňsku, působivé Muzeum historie polských židů, dvě budovy Muzea současného umění ve Varšavě a Muzeum polského letectví v Krakově. Velkého ohlasu dosáhlo také sídlo filharmonie ve Štětíně.

Maďarsko se oproti tomu může pochlubit jen novou budovou Národního divadla v Budapešti z počátku století. To se však zřejmě brzy radikálně změní, neboť se v jednom z budapešťských parků chystá muzejní čtvrť se třemi novými objekty pro Národní galerii, Etnografické muzeum a Dům maďarské hudby. Původní plán, inspirovaný Vídní či Berlínem, sice počítal s pěti budovami, ale i tak jde o velký projekt evropského významu.

Ani Slováci po roce 1989 příliš nestavěli. V kontrastu s řadou originálních počinů z dob socialismu vznikly jen tři pozoruhodné objekty – nové Slovenské národní divadlo otevřené v roce 2007 nedaleko centra Bratislavy, Muzeum moderního umění Andyho Warhola ve východoslovenských Medzilaborcích z roku 1991 a především muzeum moderního umění Danubiana z roku 2000 stojící na břehu Dunaje nedaleko hlavního města. Pouze první z nich inicioval stát, u zbytku šlo o většinou zahraniční soukromníky. Jinak Slováci využívají především starší budovy, podobně jako Češi.

 
Oprašování místo stavění

Je pravda, že po padesáti letech nacionálního a internacionálního socialismu bylo v Česku třeba nejprve opravit historické stavby. Národní muzeum se sice po rekonstrukci již částečně zpřístupnilo veřejnosti, minulý rok skončila oprava Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a faceliftem prošla či prochází i řada dalších budov. Ještě ale zdaleka nedošlo na všechny. To zjistí každý, kdo například navštíví Dietrichsteinský nebo Místodržitelský palác – hlavní sídla Moravského zemského muzea a Moravské galerie v Brně. Na opravu čeká i pražský Veletržní palác, jenž patří Národní galerii.

Není sporu, že celkový stav české kultury se postupně stabilizoval a výrazně se zlepšily její finanční podmínky a zázemí. Některá státní muzea tak například postavila nové depozitáře pro úschovu sbírkových předmětů. Jenže dnes musejí být ambice české kultury trochu větší než jen dobře oprašovat a aktualizovat odkaz předků. Ráznější krok vpřed se ale stále nedaří.

 
Chobotnice versus depozitář

Svědčí o tom smutný příběh kontroverzního návrhu nové Národní knihovny na Letné od architekta Jana Kaplického. I když jeho „chobotnice“ vyhrála v roce 2007 architektonickou soutěž, o rok později byla její výstavba po velké kritice zastavena a již deset let se s projektem nic neděje. Místo toho Národní knihovna raději postavila moderní centrální depozitář v Hostivaři. Přitom nových a někdy i velmi kvalitních knihoven vzniká v Česku docela dost. Jenže je s výjimkou oceňované Národní technické knihovny z roku 2009 nestaví stát, ale kraje, města nebo univerzity. Architektonicky zajímavé budovy tak má Plzeň (univerzitní knihovna, 2014), Hradec Králové (Studijní a vědecká knihovna, 2009) a Děčín (Městská knihovna, 2012). Nové projekty pak připravují Ostrava, Havlíčkův Brod, Jihlava, Boskovice, Dobříš nebo Praha 6 na Petřinách.

Podobná je situace i v dalších kulturních oborech. Kvalitní divadelní objekty vyrostly v Plzni (městské Divadlo J. K. Tyla, 2014) a v Brně (JAMU – Divadlo na Orlí, 2012). Pod Špilberkem mají také zajímavý soukromý koncertní sál Sono Centrum (2014) a ve výstavbě je i velký městský koncertní sál s názvem Janáčkovo kulturní centrum. Dlouhodobé plány na nové koncertní haly mají rovněž Praha a Ostrava, kde je politici z obou měst oprášili před nedávnými komunálními volbami. Naopak České Budějovice definitivně smetly ze stolu „rejnoka“ Jana Kaplického.

 
Náznak Bilbaa

Na pomezí starého a nového se nacházejí úspěšné konverze starších budov. Za všechny zmiňme postupnou proměnu Dolních Vítkovic v Ostravě na společenské, vzdělávací a kulturní centrum, které už menší Bilbao efekt vytvořilo. Světlo světa spatřily také kvalitní sídla edukačních science center v Ostravě a v Brně a méně kvalitní v Liberci.

Ani u muzeí a galerií pasivita státu neznamená, že by jiné subjekty, většinou kraje, úplně zahálely. V České republice existuje už okolo pěti set registrovaných muzeí a asi šedesát pět milionů sbírkových předmětů, což je světový nadprůměr. A český vztah k minulosti zůstává poměrně vřelý. Proto zamrzí, že mimo skvělé adaptace starších budov a zmíněných depozitářů vzniklo od dokončení Národního technického muzea jen pár nových muzejních budov. Dokonce i známý Národní Památník II. světové války ve slezské Hrabyni byl v roce 1980 koncipován jako pietní místo, nikoliv jako muzeum. První tak otevřel Středočeský kraj až v roce 2014. Šlo o Letecké muzeum Metoděje Vlacha v Mladé Boleslavi. O dva roky později pak dokončil Jihomoravský kraj Archeopark Pavlov, který se stal stavbou roku 2016.

Z galerií současného umění je třeba vyzdvihnout skvělou budovu krajské (původně okresní) Galerie Benedikta Rejta v Lounech z roku 1996, jež vznikla jako součást konverze místního pivovaru. Pak už stojí za zmínku jen přístavby: především Chmelový maják z roku 2010 u žateckého Chrámu chmele a piva nebo vzducholoď Gulliver na střeše pražského Centra současného umění DOX z minulého roku.

 
Betonové homole v Olomouci

Tento rok se zdálo, že se osmdesátileté prokletí státu konečně podaří zlomit. Začaly přípravné práce na Památníku Jana Palacha ve Všetatech a na přístavbě ve tvaru krystalu u Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. A především mohla být odstartována dlouho plánovaná výstavba Středoevropského fóra Olomouc (SEFO), uměleckého centra pro střední Evropu ve správě olomouckého Muzea umění.

Jenže právě tento mimořádný projekt, který se nejvíce blížil vytvoření Bilbao efektu, se zadrhl. Přitom už bylo všechno připravené a do křesla ministra kultury navíc usedl bývalý olomoucký primátor za ČSSD Antonín Staněk, který prosadil SEFO mezi vládní priority. Nová budova ale vzbuzuje u veřejnosti vášnivé debaty, protože má vzniknout v proluce historického centra vedle Muzea umění a návrh architekta Jana Šépky není úplně nejcitlivější. Přestože hmotou i členěním své okolí respektuje, jde o pět betonových homolí, které mnoha lidem připomínají spíše vojenské bunkry. Ministr Staněk tak letos v září nejprve prohlásil, že má přislíbeno financování ze státního rozpočtu. Poté ale dodal, že v následujících dvou letech proběhne nová architektonická soutěž, takže budova bude dokončena asi v roce 2024. Lze jen doufat, že se projekt, který už téměř deset let přešlapuje na místě, podaří skutečně realizovat. V opačném případě by to byla obrovská škoda.

 
Co se chystá

Řadu dalších staveb připravuje samospráva. Asi nejdelší je devítiletá anabáze nové budovy krajské Západočeské galerie v Plzni. Vše je připraveno a čeká se jen na finanční příspěvek státu. Vzhledem k tomu, že projekt nevyvolává větší kontroverze a že vláda s příspěvkem počítá, vypadá jeho budoucnost optimisticky. Novou městskou galerii buduje také Ostrava, ta ale přestavuje prostory někdejších jatek. Konverzí starší stavby má vzniknout i nová budova soukromého muzea Tatry v Kopřivnici.

Pak už se plánuje především v Praze. Momentálně je to hlavně pavilon pro Slovanskou epopej, jenž by měl vyrůst v Karlíně u magistrály. Tři objekty bývalého ČKD ve Vysočanech se adaptují pro chystané muzeum automobilů Praga a dvě galerie. Jestli výše zmíněné plány přežijí i výměnu pražského vedení po nedávných volbách, se však teprve uvidí.

 
Česko zatím jen sní

Ukazuje se, že navzdory ohromnému mezinárodnímu potenciálu je česká kultura stále značně podceňována a nevyužita. Opravdu ambiciózní plány ze strany státu kromě SEFO (a čerstvé snahy o zřízení pobočky pařížského Centre Pompidou) nevidíme. Státní instituce nyní připravují jen adaptaci budov u pražského Masarykova nádraží na Železniční muzeum, přeměnu bývalé věznice v Uherském Hradišti na Muzeum totality, Nákladového nádraží Žižkov pro potřebu Národního filmového archivu nebo karlínské Invalidovny pro Národní památkový ústav. I když jde o důležité projekty, architektonické symboly naší doby se z nich asi nestanou. A to premiér Andrej Babiš volal po Bilbao efektu ve své předvolební brožuře O čem sním, když náhodou spím.

Přitom tu máme jeden velký dluh, jehož smazání by zároveň znamenalo velkou příležitost pro tuzemskou moderní architekturu. Češi mají kvůli množství historických zlomů problémy s uchopením vlastní kultury a své role v dějinách i v současném globalizovaném světě. Už delší dobu tak zraje potřeba zřízení jakéhosi památníku české kultury.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.