Budějovické 20. století: českoněmecký rozvod, nespokojený Brežněv a obnovená agora

17. září, 2014 RUBRIKA Zraněná města


namestí

Příští rok tomu bude 750 let, kdy český král Přemysl Otakar II. založil v jižních Čechách královské město České Budějovice jako ochranu před expanzí moci Rožmberků a očekávanými vpády pasovských a bavorských vojsk. Na zelené louce dal vybudovat opevněné město, jako jeho nové měšťany nalákal zkušené řemeslníky převážně z Bavorska a Rakouska. Vzniklo tak vlastně „německé sídliště s velmi silnou českou menšinou“. Ještě v r. 1400 z celkového počtu 4 000 obyvatel tvořili Němci 2/3 a Češi pouhou 1/3. Postupně však Čechů přibývalo, ale až v r. 1880, v téměř 24tisícovém městě, dosáhli Češi s Němci v počtu obyvatel rovnováhy. Ve městě však časem vznikl specifický národnostní „amalgam“, takže v 19. století se říkalo, že v jižních Čechách žijí tři národy: Češi, Němci a Budějovičáci (Budweiser). Ostatně někteří významní představitelé města pocházeli z česko-německých rodin, např. starosta z napoleonských dob František Daudlebský ze Sternecku či velkopodnikatel a „vltavský admirál“ Vojtěch (Adalbert) Lanna. K výraznějším, ale nekrvavým národnostním třenicím docházelo až v 60. letech 19. století, kdy se v rámci národního obrození začalo prosazovat v Budějovicích české školství.

Město na prahu 20. století

Na prahu 20. století, kdy město dosáhlo počtu 37 000 obyvatel, představovali Češi z tohoto množství již více než 63 %. Přesto v té době měli Němci správu města zcela v rukou. Bylo to způsobeno jednak volebním systémem, kdy voliči byli rozděleni na 3 sbory podle výše placených daní a většina Němců patřila mezi bohaté, jednak různými machinacemi při vlastním průběhu voleb. Češi poprvé zvítězili v r. 1906. I tak prakticky až do konce 1. světové války vykonával funkci starosty vůdce budějovických Němců Josef Taschek. Čechy v té době vedl JUDr. August Zátka, člen podnikatelské a vlastenecky angažované budějovické rodiny.  Politický a kulturní život Čechů se soustřeďoval kolem spolků Slovanská lípa a Beseda, silné postavení zde měla i tělovýchovná jednota Sokol. Němci si koncem 19. století vybudovali svůj nákladný Německý dům, ze spolků pak dominoval Deutscher Böhmerwaldbund se silným germanizačním programem. K německým ekonomickým baštám patřila Hardtmuthova tužkárna, Měšťanský pivovar a rakouské Státní dráhy. Češi zase měli svůj Akciový pivovar (dnes Budvar), českou smaltovnu, šroubárnu a potravinářské podniky rodiny Zátků.

První světová válka poznamenala Budějovice jako město s relativně silnou vojenskou posádkou. Na frontu se zde připravovali vojáci mj. ve třech významných kasárnách. Sídlil zde 91. pěší pluk známý pak z působení Jaroslava Haška, Dělostřelecký pluk č. 24 a Zeměbranecký pluk č. 29 („lantveráci“). Během války nebylo v Budějovicích mezi Čechy a Němci příliš sporů. Němci – stejně jako Češi – strádali a hladověli, jejich drazí krváceli a byli zabíjeni na frontách.

Masarykova první zastávka

V pondělí 28. října 1918 zachytil budějovický poštmistr F. M. Čapek telefonickou zprávu z Prahy o tom, že byl vyhlášen samostatný český stát, ze Staré pošty na náměstí okamžitě odstranil dvouhlavého rakouského orla a vyvěsil vlajku v českých barvách. Ještě tentýž den odpoledne vypuklo „revoluční nadšení“ především u českých studentů, kteří pokračovali v odstraňování všeho, co připomínalo staré Rakousko. Večer ze stupňů kašny promluvili představitelé budějovických Čechů, Dr. August Zátka, Otakar Svoboda a další. 30. října při jednání na radnici se vzdal úřadu starosta Josef Taschek a řízení města se ujala správní komise složená z 8 Čechů a 4 Němců, jejím předsedou se stal Dr. Zátka. 20. prosince 1918 při návratu do vlasti vystoupil v Budějovicích v jako prvním českém městě president T. G. Masaryk a byl uvítán na zdejší radnici.

Přesto, že nyní bylo ve městě ze 43 000 obyvatel pouze 7 400 Němců, dostávalo se jim všech politických a občanských práv. Bývalý německý primátor Taschek ještě roku 1929 s úspěchem kandidoval do senátu Národního shromáždění. Soužití Čechů a Němců zde probíhalo v klidu až do nástupu Hitlera a Henleina. Pamětník z generace mého otce mi vyprávěl, jak za 1. republiky v zimním období jezdili každou neděli vlakem na Šumavu budějovičtí lyžaři společně bez ohledu na národnost. V předmnichovském období však po vystoupení z vlaku v Želnavě šly již odděleně skupiny Čechů, Němců a Židů. Sám vzpomínám na rok 1938, kdy jsem jako čtyřletý společně s rodiči pohlížel na české vojáky pochodující s plnou polní a zelenými ovinovačkami po návratu z neúspěšné mobilizace.

Čekání na „Führera“

Po obsazení Sudet prý Hitler během návštěvy svých soukmenovců v Krumlově shlížel z rozhledny na Kleti (vrchol Blanského lesa) do Čech s očekáváním, co vše mu bude brzy patřit. 15. března 1939 byly před naším domkem situovaným na příjezdové silnici od Lince vztyčeny čerstvé stožáry pro případ, že by „Führer“ jel povzbudit své příznivce i do „Budweisu“. On však volil radši přímou cestu na Pražský hrad. Vlády na radnici se okamžitě ujal jako nacistický vládní komisař budějovický rodák Friedrich David. Chod městské správy řídil zcela autokraticky. Z jeho příkazu byly přejmenovány ulice, zlikvidovány pomníky Augusta Zátky, plukovníka Švece a biskupa Jirsíka i deska na radnici připomínající první návštěvu presidenta TGM ve městě. Židovská novogotická synagoga byla odstřelena v r. 1942, ve kterém odešlo do transportu 909 budějovických židů. Budějovické nacisty za války v městě posílilo i velké množství externích Němců. Na Lannově třídě Gestapo obsadilo celý palác, který shodou okolností dostal při bombardování budějovického nádraží v březnu 1945 přímý zásah. V prvních létech války každou chvíli vyzváněly zvony z Černé věže na oslavu nacistických válečných vítězství. Nás školáky nutili dělat špalír při vojenských parádách, kdy mnohastupy černých, světlehnědých a zelených uniforem doprovázely typické německé bubny a zvonkohry.

Místo němčiny ruština

Karta se však obrátila, německá vojska začala ustupovat. Začátkem roku 1945 udělali z našeho gymnázia lazaret a my jsme chodili jednou týdně do sousední restaurace pro domácí úkoly. Po výše zmíněném bombardování jsme se sešli až v květnu po válce, kdy se místo němčiny začala učit ruština. Paradoxně nás ji učil tělocvikář, československý legionář v Rusku. Původně sjednaná demarkační čára mezi Rusy a Američany daná korytem Vltavy byla u Budějovic posunuta nakonec ještě trochu na Západ, takže město „osvobodila“ vojska maršála Malinovského. Západně ležící vojenské letiště však již měli Američané. Někteří domácí „hurávlastenci“ si začali vyřizovat účty vražděním sedláků v několika okolních vesnicích patřících do německých jazykových ostrovů (Sprachinsel). Také sebevraždy a rychlé popravy nacistů a kolaborantů byly na denním pořádku. Friedrich David se při útěku z města 5. května 1945 zastřelil.

V roce 1946 bylo pak „odsunuto“ 6 000 budějovických Němců. Prvním předsedou Místního národního výboru v Českých Budějovicích byl hned od května 1945 MUDr. Rudolf Bureš, předválečný komunista, ovšem s řadou kladných lidských vlastností. Těsně po válce jsme na budějovickém vojenském letišti přivítali letku českých pilotů z Anglie na legendárních Spitfirech. Na témže letišti byli pak českými instruktory školeni izraelští piloti. R. 1947 byla zahájena pravidelná letecká doprava na trase Č. Budějovice – Praha. Jedné noci začátkem 50. let se podařilo skupině českých pilotů z Anglie, kteří v té době už byli ve značné nelibosti režimu, i s rodinami uletět Dakotou této letecké linky. Tím až do dnešních časů skončila civilní letecká doprava z budějovického letiště.

Jak jsme přišli o radnici

Řada dalších společenských a politických událostí, jichž jsem byl svědkem, úzce souvisí s budějovickým hlavním náměstím. To si během celého 20. století uchovávalo i funkci „agory“, na které se občané města shromažďovali v čase významných společenských událostí či jubilejních oslav. Ty byly časté po květnu 1945, kdy jsme tam chodili se spolužáky v sokolských nebo skautských stejnokrojích. V předvečer na dlouhou dobu posledních, aspoň trochu demokratických voleb v červnu 1946 jsem jako dvanáctiletý byl nadšen zvoláním tehdejšího vůdce národních socialistů JUDr. Aloise Neumana: „Zítra bude radnice naše“. Taky byla, ale ne nadlouho. Již v roce 1948 tam seděl opět komunista, tentokrát RNDr. František Mládek. Zatímco Dr. Neuman společně se svým lidoveckým kolegou, zběhlým knězem Josefem Plojharem pak sloužili jako ministři totalitní vlády „Národní fronty“.

V listopadu 1951 komunističtí vládci přejmenovali náměstí na Žižkovo, po vzoru svých nacistických předchůdců opět odstranili z radnice desku TGM a do vozovky před radnicí bez ohledu na historii a dopravní provoz umístili nepříliš zdařilou jízdní sochu Jana Žižky od Karla Dvořáka. Socha byla pak v tichosti na jaře 1959 přesunuta před Žižkova kasárna, ale název Žižkovo náměstí vydržel až do roku 1990.

Rozzlobený Brežněv

V 50. a 60. letech bylo náměstí místem kultovních komunistických oslav, včetně každoročního pochodu na 1. Máje. Značná část tam zavlečených lidí ihned po zastavení průvodu na ploše náměstí diskrétně zmizela v podloubí a přilehlých hospodách, aby nemuseli poslouchat projevy bolševických lídrů a holdovat jim. V květnu 1961 tu řečnil z tribuny tehdy ještě nepříliš známý Leonid Brežněv. Na náměstí nahnané pionýry a malé školní děti projev moc nebavil, hlučeli a sovětský vůdce je musel okřikovat. Na jaře 1968 se zde nově zvolený prezident Ludvík Svoboda zdravil se svými dávnými spolubojovníky – legionáři, kteří opět po letech vylovili ze šatníků své historické uniformy. 22. srpna však již v každém rohu náměstí „parkoval“ sovětský tank a náměstí a přilehlé ulice se postupně staly otevřenou galerií nápisů v latince i azbuce, kreslených vtipů, včetně stylizované šibenice, na níž se houpal Vasil Bilak a jeho druzi.

V předvečer 7. listopadu 1968 neodolali komunističtí radní svému letitému zvyku a na všechny domy na náměstí dali pověsit po československé a sovětské vlajce. Byl jsem součástí davu, který s hlasitým potěšením kvitoval, když odvážní mladíci již potmě vždy vnikli do domu a tu rudou fangli shodili na chodník a uklidili do podloubí. Tenkrát jistě přítomní členové STB ještě viditelně nezasahovali. V březnu 1969 po druhém vítězství našich hokejistů nad Rusy na mistrovství světa ve Švédsku jsme jezdili s rozsvícenými auty kolem náměstí a dlouze houkali. 21. srpna 1969 odpoledne nás však milicionáři a policajti v maskáčích a se služebními vlčáky odmítali na náměstí pustit a leckdo utržil ránu obuškem. Začátkem 80. let se dobrovolně-povinný májový průvod „odklonil“ od náměstí do jiných prostor města.

Návrat na agoru

Budějovické náměstí začalo po letech opět plnit funkci spontánního místa setkávání občanů vlastně až 21. listopadu 1989. Tehdy se zde v podvečer sešlo asi 2 000 lidí, aby protestovalo proti zásahu ozbrojených složek 17. 11. v Praze na Národní třídě. I v Budějovicích to byli studenti, kteří svou stávkou katalyzovali společenský pohyb ve městě. Chodili jsme pak na náměstí denně, ze schodů kašny začali promlouvat ke shromážděnému davu protagonisté „něžné revoluce“ v Budějoviccích, RNDr. Mojmír Prokop, vbrzku nový starosta města a PhDr. Jiří Vlach, později místopředseda parlamentu. Lidí na náměstí denně přibývalo, takže 27. 11. se jich zde sešlo už cca 50 000. Náměstí bylo plné též na jaře 1990, kdy sem poprvé ve funkci presidenta přijel Václav Havel. Mluvil tehdy stylově z balkónu domu na jižní straně náměstí. Doprovázel ho mj. Jiří Dědeček se svou tehdy oblíbenou písní „Už jde rudoch od válu“. Václav Havel měl k Budějovicím vztah od konce 50. let, kdy tu sloužil na vojně u ženistů v Mariánských kasárnách a sepsal zde s kolegou Karlem Bryndou svou první divadelní hru.

Na náměstí nás pak hodně chodilo ještě na mítinky demokratických stran před volbami v letech 1990, 1992 a 1996. Poté postupně ochabovalo nadšení občanů města pro shromažďování na náměstí zvláště ve spojení s případnými oslavami či státními svátky. Lidi se dnes ve větším množství sejdou na výročních trzích, s dětmi pak na Mikuláše, když v podvečer sjíždí anděl z Černé věže. Občas náměstí oživí studentské akce typu majálesu či koncerty jazzových formací Rudyho Linky, Jihočeské komorní filharmonie a jiných hudebních žánrů.
Za uplynulých 25 let se nejen ve vnitřním městě mnohé spravilo a vylepšilo. Například barokní radnice byla velmi citlivě dostavěna a upravena tak, že dodnes výborně slouží občanům města. Na rozdíl od ostatních větších měst v České republice zůstává původní náměstí s okolím stále živoucím centrem města. Funguje tu řada obchodů, kaváren a restaurací, jsou zde banky a galerie, takže téměř každý občan města má důvod tady být prakticky denně.

Jiří Fošum

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.