Být klasikem v dnešní době

28. února, 2016 RUBRIKA Kultura, Polský speciál


Adam Zagajewski 2014 in StockholmAdam Zagajewski. Foto: Wikimedia Commons/Frankie Fouganthin

 

Dříve provokovali básníci prokletí, dnes spíše ti, kteří se pokoušejí bránit tradice. Snad i proto je Adam Zagajewski v Polsku často terčem kritiky – pro svůj estetismus, zálibu v klidné, meditativní poezii nebo nepřehlédnutelnou inspiraci velkými básnickými mistry. To všechno je silně přítomno zejména v jeho nejnovější tvorbě. 

 

Poslední Zagajewského básnické období zachycuje nový český výbor nazvaný Neviditelné věci, který sestavil a přeložil polonista Michael Alexa. V ostravském Protimluvu tak vychází po básních Ryszarda Krynického sbírka dalšího významného autora Generace 68, takzvané polské Nové vlny (Nowa Fala). Srovnání jejich básnických cest je zajímavé – zatímco Krynicki se postupně umlčuje a jeho verše jsou stále úspornější a kondenzovanější, Zagajewski plnými hrstmi čerpá z polské i evropské literární tradice učené, filozofické poezie.

 
Kdo je doma prorokem?

Zagajewského životní osud odráží takřka učebnicově komplikované polské moderní dějiny. Narodil se v roce 1945 ve Lvově, odkud musela jeho rodina po 2. světové válce odejít. Dříve polské město skončilo za novými hranicemi země posunuté na západ. Maturoval ve slezských Glivicích, poté studoval v Krakově, který se pro něj stal druhým domovem – tím prvním, ztracenou vlastí, je stále Lvov. Zagajewski nejprve vstoupil do strany, teprve později prošel proměnou v kritika režimu. Po protivládním angažmá ho čekal zákaz publikovat a místo mlčení si vybral jednu z typických polských cest: emigraci. Ve stopách mnoha svých krajanů, včetně těch nejslavnějších, se vydal do Paříže. Později také pobýval ve Spojených státech, kde působil na houstonské a chicagské univerzitě. V současné době však opět žije v Krakově.

Snad i díky svému dlouhému pobytu v zahraničí a kontaktům mezi tamějšími intelektuály Zagajewski sklízí velké úspěchy na Západě a patří asi k nejznámějším polským autorům. Ostatně je také „věčným“ kandidátem na Nobelovu cenu za literaturu. Tento fakt je v Polsku předmětem žertů, vznikla dokonce facebooková stránka Adam Zagajewski opět nedostal Nobelovku. Doma se tedy stává terčem kritiky, často pracující spíše s mimoliterárními argumenty. Sám přitom začínal jako tvrdý soudce předchozích generací. Nowa Fala kritizovala na konci šedesátých let minulého století poezii odtrženou od skutečnosti, užívající lživého jazyka pokřiveného komunistickým newspeakem a zahleděnou jen do sebe – přímo však také konkrétní básníky, především ty o několik dekád starší. V současné době se sám Zagajewski ocitl v pozici „starého mistra“, o to výraznější v okamžiku, kdy nikdo z „velké čtyřky“ polské poezie 20. století – Zbigniew Herbert, Czesław Miłosz, Tadeusz Różewicz, Wisława Szymborska – již bohužel nežije. Je tak přirozeným cílem pro básníky toužící po radikální změně poetického jazyka i chápání poezie samotné. V čem jsou Zagajewského poslední básně tak dráždivé?

 
Chvála metafory

„Ano, obrana poezie, vysoký styl atd.,/ ale také letní večer v malém městečku,/ kde voní zahrady a kocouři spokojeně sedí/ před domy jak čínští filozofové,“ píše Zagajewski ve své básni Obrana poezie atd., úsporném vyjádření vlastní poetiky. Ironizuje, ale jako by zároveň naznačoval: poezii a vysoký styl není třeba bránit, vychází přece z okolního světa – stačí je popsat. Tato v post-postmoderním 21. století zpochybňovaná víra ve schopnost jazyka vyjádřit a zachytit skutečnost je jedním z charakteristik jeho stylu, který čtenáře může popuzovat.

Michael Alexa ve svém doslovu charakterizuje třetí Zagajewského období, které zachycuje právě tento český výbor, jako etapu paměti a vzpomínání. V určitém smyslu básník reinterpretuje rovněž poetiku polské Nové vlny – vycházející z pozorování každodennosti. Zagajewski vše spatřené dokáže proměnit v poetický obraz. Zatímco ve svém raném vzdoru a vzpouře básník viděl a vyslovoval onu ošklivou, pravdivou realitu, dnes je se světem smířen a hledá v něm klid, věčnost a půvab. Takové jsou například jeho krátké zápisky v básni Na cestě: „V Belgii padal jemný deštík/ a řeka se vinula mezi kopci./ Pomyslel jsem si, jak jsem nedokonalý./ Stromy seděly na loukách / jako kněží v zelených sutanách./ Říjen se schovával v plevelu./ Paní, prosím vás, ne, řekl jsem –/ toto je kupé pro nepovídající.“

Zagajewského tvorba je obranou tradiční metafory. Odkazuje nejen k básnickým mistrům polské poezie, ale k celé evropské tradici rodící se v antice. Kulturními odkazy, často vyjádřenými přímo věnováním či jménem, kniha Neviditelné věci přetéká. Stejně bohatý a štědrý je i jazyk, jehož ornamentálnost do češtiny citlivě převedl český překladatel. Přesto nás tato mnohost často spíše přesytí, než uchvátí.

 
Vedeni básníkem

Při čtení výboru Zagajewského básní z posledních sbírek nás přepadává pocit určité povrchnosti. Ne snad že by jeho verše byly odbyté a metafory plytké – právě naopak. Ona povrchnost souvisí spíše s úhlem pohledu: básník hledí a opisuje. Je to popis půvabný, vynalézavý, hladký a přesný ve své řemeslné zručnosti. Nezaslechneme falešný tón. Ale ona dokonalost působí trochu nelidsky. Ačkoli se v několika básních setkáváme se sebereflexí, jako by se neobracela dovnitř, neodhalovala nám nic z komplikovaného lidského nitra. „Zvenčí mohu dozajista/ vypadat jako nehybný, téměř mrtvý, / vyřízený, hodný soucitu./ Ale není tomu tak – jsem volný / snad i šťastný./ Ano, v dlaních svírám/ svou těžkou hlavu,/ ale právě v ní se zrovna rodí báseň,“ čteme v Autoportrétu v letadle.

Jazyk klouže po skutečnosti, obtéká ji, obrušuje a nenarážíme na žádné ostří. Jenže právě z těchto střetů, zlomů a drhnutí často vzniká řeč pronikající hlouběji. Obnažující jednak život v jeho komplikovanosti, ale také sebe sama, svou nemožnost. „Mysli na svůj život, jenž ještě trvá/ ačkoli trval již tak dlouho./ Zdali jsi uměl vyjádřit aspoň malou část celku./ Pokud jsi viděl hanebnost, zdali jsi ji uměl pojmenovat./ Pokud jsi potkal někoho, kdo skutečně žil,/ rozpoznal jsi to?/ Nepoužil jsi nadneseného slova?/ Kým ses měl stát, není známo./ Proč ty, který tak rád mlčíš/ a jedině v mlčení jsi mistrem,/ v poslouchání slov, melodie a ticha/ jsi začal mluvit, není známo.“ Ano, toto jsou otázky, které stojí v pozadí básnické tvorby, spíše by nám však měly vytanout na mysli při četbě – básník je za nás nemusí vyslovovat. V krásných verších plných obdivu k tradici a umně vykroužených metafor máme někdy pocit, že nás poeta příliš vede za ruku.

 

Adam Zagajewski: Neviditelné věci
Protimluv, Ostrava 2015
Přeložil Michael Alexa

Publikace tohoto textu je součástí projektu ÚMV: „Podpora veřejné debaty o aktuálních tématech týkajících se Polské republiky“ a byla podpořena Česko-polským fórem.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.