Čekání Roberta Saka

28. února, 2016 RUBRIKA Historie


CharkovRobert Sak se narodil v ukrajinském Charkově (na snímku). Foto: Wikimedia Commons/EvgenyGenkin

 

Robert Sak (1933-2014) patří k předním českým historikům zabývajícím se českou politikou a kulturou 19. a 20. století. Jelikož jsem měl tu čest znát jej osobně, se zájmem jsem si přečetl jeho paměti, které vyšly knižně loni na podzim, rok po jeho smrti. Knihu lze rozhodně doporučit i těm, kteří autora neznali. Jeho osud byl v mnoha ohledech nevšední, a to nejen proto, že se narodil ve 30. letech na Ukrajině a o osudech své matky se dozvěděl po více než 60 letech odloučení.

 
Historik v montérkách

Na úvod si dovolím osobní vzpomínku. Od počátku 60. let jsem pracoval jako slévárenský inženýr v tehdy nově vybudovaném závodě českobudějovické Škodovky. V rámci své práce jsem často docházel k mísičům formovacích směsí. Začátkem roku 1970 se u jednoho mísiče objevil nový pracovník jménem Robert Sak. Brzy jsem se dověděl, že je to bývalý šéfredaktor jihočeského nakladatelství Růže, jehož redakce byla v rámci „normalizace“ rozehnána. Znal jsem produkci tohoto nakladatelství a četl leccos z toho, co zde během „obrodného procesu“ 60. let vycházelo. Slovo dalo slovo, a tak jsem začal za Robertem docházet na kus řeči přímo k mísiči. Byl prý sám překvapen, jak se coby intelektuál humanitního zaměření rychle naučil stroj dobře obsluhovat a později i ovládat z „velína“ rozvozy a svozy formovacích písků.

Nebyla to příliš fyzicky náročná práce, zato po celou směnu bez denního světla. Vykonával ji po dobu 20 let – až do začátku roku 1990. Pracoval v relativním ústraní a při jeho organizačních schopnostech mu zbývalo dost času chystat „do šuplíku“ své historické studie – mimo jiné proto, aby se z bezvýchodnosti své situace zcela nezbláznil. Tehdy začal připravovat monografii o významném českém politikovi 19. století F. L. Riegrovi, která v dosavadní české historiografii chyběla. Z české historie 20. století pak shromažďoval materiál o anabázi čs. legií v Rusku. Na knihách pracoval, aniž by jako zakázaný autor měl reálnou šanci, že někdy budou publikovány.
Mě v té době zásoboval literaturou – ze samizdatu i tou, která byla tehdy na indexu. Tenkrát se mi také vyznal, že vyhodnotil svou někdejší „víru“ v marxismus jako životní omyl. Obdivoval jsem jeho odvahu, když odmítl výhrůžky a nabídky StB a sklidil za to sebrání cestovních pasů celé rodině a šikanu kolem studia své jediné dcery. Oklikou sice dosáhli jejího středoškolského vzdělání mimo Budějovice, ale o vysoké škole nemohla být žádná řeč. Robert se též nebál si běžnou poštou dopisovat s naším společným kamarádem, který v r. 1979 emigroval do Kanady a svým antikomunismem se netajil. Když se jel Robert podívat po roce 1990 do archivu StB v Pardubicích, zjistil, že někteří dělníci ze slévárny na něj donášeli.

 
Ze slévárny na univerzitu

Po listopadu 1989 se mohl konečně vrátit ke svému povolání historika a jeho do šuplíku psané studie o Riegrovi a čs. legiích v Rusku vyšly knižně. Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity mu nabídla místo přednášejícího na katedře historie. Specializoval se zde především na českou kulturní a politickou historii 19. a 20. století. Tohoto období se také týkají jeho monografie Josefa Jungmanna, Miroslava Tyrše a Sidonie Nádherné i kniha o pražském salonu Anny Lauermannové-Mikschové. Velmi pozoruhodná je jeho kniha „Život na vidrholci“. Vylíčil v ní příběh katolického intelektuála Bedřicha Fučíka, který byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu a své devítileté věznění v komunistickém kriminále statečně snášel.

 
Narozen v Charkově

Za Sakovo „opus magnum“ však považuji výše zmíněnou knihu pamětí, nazvanou Čekej na mne (Nová tiskárna Pelhřimov, 2015) – podle pořadu moskevské televize, obdoby naší Pošty pro tebe. Touto cestou se mu totiž ozval v r. 2006 dosud neznámý nevlastní bratr, žijící v Izraeli s jejich společnou matkou Raisou, o níž Robert neměl od r. 1945 žádné zprávy. Toto obrovské překvapení ho pak přimělo k sepsání pamětí. Vycházel přitom z vlastních zážitků i deníků svého otce. To, co nevěděl přímo z rodinných pramenů, jako kvalifikovaný historik doplnil z nedávno vydané literatury o poměrech na sovětské Ukrajině ve 30. letech a o osudech ruských židů v Oděse v posledních stoletích. Kniha sestává z několika vrstev: kromě fascinujícího rodinného příběhu přináší též velmi cenné vylíčení rozhodujících momentů naší i ruské historie.

Robertův děd i otec žili převážně na Plzeňsku a jako tehdy mnoho českých dělníků byli levicově orientovaní. Otec Josef Sak v r. 1931, v době světové hospodářské krize, odjel do Sovětského svazu pomáhat při budování socialismu. V ukrajinském Charkově pracoval jako dřevomodelář v nově budovaném závodě na výrobu traktorů. Poznal se tam s půvabnou dívkou z Oděsy Raisou, vzali se a narodil se jim syn Robert. Brzy se však ukázalo, že podmínky pro život v Charkově jsou podstatně horší než v té době v Čechách, neboť na Ukrajině vypukl nechvalně proslulý stalinský hladomor. A tak se dvouměsíční Robert stěhoval se svými rodiči zpět do Čech. Matka Raisa však po čase manžela a syna opustila a v r. 1945 se s rudoarmějci vrátila do rodné Oděsy, kde její stopa na desítky let mizí.

 
Rozchod s KSČ

Josef Sak zůstával i přes značně otřesné zážitky z Charkova přesvědčeným marxistou a svůj světový názor předal i Robertovi. Ten po maturitě studoval napřed na Vysoké škole politické a potom historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Krátkou dobu pracoval ve Státním archivu v Třeboni. V Českých Budějovicích pak založil rodinu a nastoupil do redakce krajského nakladatelství Růže, kde se stal brzy šéfredaktorem. V 60. letech toto nakladatelství začalo odvážně vydávat donedávna nežádoucí knihy z oblasti beletrie i historických prací, navazující na nejlepší české demokratické tradice. K redaktorům nakladatelství Růže patřil i význačný katolický spisovatel Věroslav Mertl, Robertův celoživotní dobrý přítel. Robert Sak brzy začal pochybovat o správnosti komunistické ideologie i praxe a v druhé polovině 60. let se aktivně zúčastnil obrodného procesu v krajské organizaci KSČ. Po srpnu 1968 byl ze strany exemplárně vyloučen – se všemi výše popsanými následky.

 
Katoličtí intelektuálové jako vzor

Na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity se Robert Sak habilitoval v r. 1993 svou vědeckou prací věnovanou F. L. Riegrovi. V posledních letech ho pronásledovaly choroby, o jejichž závažnosti se mezi přáteli nešířil. Stihl však na poslední chvíli dokončit zmíněné paměti, jimiž své pozoruhodné dílo zakončil. Častokrát jsem od něj slýchal, že vzorem – jednak v publikační, literární a vědecké činnosti, jednak v odvaze odolávat totalitnímu režimu – mu byli katoličtí intelektuálové Bedřich Fučík a Zdeněk Kalista. První byl významným nakladatelským pracovníkem a spisovatelem, druhý básníkem a historikem – pokračovatelem legendárního profesora Josefa Pekaře. Oba byli v 50. letech dlouhodobě žalářováni, Robert Sak je však později stihl oba ještě osobně navštívit. Bedřichu Fučíkovi věnoval svou vynikající životopisnou knihu a díla Zdeňka Kalisty, převážně o slavném období českého baroka, začal v nakladatelství Růže jako první po dlouhé odmlce vydávat. Jako historik i jako šéfredaktor svého času progresivního nakladatelství patří trvale do českých kulturních dějin.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.