Ceremoniál po česku: Gombrowicz by se nejspíš smál

20. prosince, 2018 RUBRIKA Kultura


Jiří Hájíček, spisovatel, České  Budějovice, 9.9.2015,Jiří Hájíček Státní cenu za literaturu odmítl. Foto: Wikimedia Commons/Jakub Stadler

 

Nejprve zpráva nejdůležitější. Polonistka Helena Stachová získala Státní cenu za překlad. A vzápětí ta nejsmutnější: naše ministerstvo kultury nedokáže veřejně ocenit ty, kteří se zasloužili o obohacení českého jazyka, literatury i umění obecně. Říjnové předávání státních a ministerských cen to ukázalo v celé šíři a bohužel i trapnosti.

 

Kolem letošních ocenění se rozhořela bouřlivá diskuse již několik měsíců před jejich předáváním. Nejdříve se rozštěpila komise udělující Státní cenu za literaturu – část porotců na protest proti současné vládě odstoupila. Kandidáta, prozaika Jiřího Hájíčka, sice stačila vybrat, ten ale následně ocenění odmítl, protože se podle jeho názoru nepřípustně zpolitizovalo. To zase některé odcházející porotce vedlo k pochybám, zda jejich krok nebyl příliš radikální. Do té doby se Státní cena vnímala především jako nepolitický hold nejlepším umělcům.

Následovalo další odmítnutí – tentokrát od manželky a syna Evalda Schorma. Ti nechtěli převzít Cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize in memoriam od vlády, která stojí na podpoře komunistické strany a již vede člověk obviněný ze spolupráce se Státní bezpečností. Filmař Schorm byl totiž za minulého režimu perzekvovaný. V této atmosféře přebírali 21. října ocenění na Nové scéně Národního divadla architektka Růžena Žertová, výtvarníci Jana a Jiří Ševčíkovi, skladatel Luboš Sluka, divadelník Jan Schmid a filmový režisér Hynek Bočan. Jako poslední byla na pódium pozvána Helena Stachová.

Proč právě tato sedmaosmdesátiletá dáma? Jako překladatelka z polštiny na volné noze působí už více než šedesát let. Překladatelkou byla také její matka Helena Teigová, jejíž salon, jak sama laureátka zmínila ve svém proslovu, byl po válce „polským kulturním střediskem“, kde se pěstovala „česko-polská vzájemnost“. Stachová patří k prvním poválečným absolventkám polonistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a je žačkou významného polonisty, profesora Karla Krejčího. Získala za svou práci řadu ocenění, mimo jiné v roce 1999 Komandérský kříž řádu za zásluhy o Polskou republiku nebo cenu Obce překladatelů. Přeložila nejvýznamnější polské poválečné prozaiky a dramatiky, třeba díla Witolda Gombrowicze (například známé romány Ferdydurke a Pornografie nebo Deníky), Sławomira Mrożka, Stanisława Ignacyho Witkiewicze, Tadeusze Konwického, Czesława Miłosze, Gustawa Herlinga-Grudzińského, Edwarda Stachury, Kazimierze Brandyse nebo Stanisława Lema.

 
Kultura je hobby

Překladatelé se málokdy dočkají velké slávy, jejich tvorba je ale často zásadní pro domácí kulturní život, který obohacuje o cizorodé prvky. V případě Heleny Stachové se jedná především o dva autory: Witolda Gombrowicze a Sławomira Mrożka. První se stal klíčovým tvůrcem pro pochopení středoevropské literatury, kultury a identity, důležitost druhého potvrzuje četnost jeho her v repertoáru českých divadel. Oba jsou spisovateli překračujícími čistě polský kontext. Gombrowicz u nás inspiroval mnoho autorů nebo divadelních inscenací. Mimochodem, Gombrowicz by se při pohledu na zmíněný ceremoniál nejspíš nemohl ubránit smíchu. Bohužel trochu jinému, než jaký očekávali organizátoři.

Celý večer jen ilustroval žalostný český vztah k vlastní kultuře. Jeho prvním východiskem je v mnoha variacích opakovaný názor: umění je volnočasová aktivita, živte se něčím seriózním – jako doktor nebo inženýr. Nezpochybňuji potřebnost obou povolání, zároveň však nepokládám kulturu za cosi nepotřebného, neužitečného a zbytečně drahého. Druhým je pak pojetí samotné kultury – pokud už ji tedy máme trpět a „platit z našich daní“, nechť je srozumitelná všem, nechť každého pobaví, potěší, vytrhne z každodenní šedi. Nechť nás nezneklidňuje, nenutí myslet, neničí naše vyšlapané stezky.

Tyto premisy mají své důsledky: například ministry kultury se nestávají uznávané osobnosti z oboru, většinou tato nepopulární funkce na někoho zbyde. Antonín Staněk na pódiu působil nejistě, stejně kožená a stále se opakující byla i ministrova přání laureátům. Jeho výkon sledoval poloprázdný sál – ano, na nejdůležitější státní ceny nepřišel prakticky nikdo z oboru (osobně mohu komentovat pouze literární obec, ale od kolegů z dalších odvětví jsem se ex-post doslechla to samé). Moderátorská dvojice se předháněla v žertování, každá taneční scénka oddělující jednotlivé vstupy musela končit povinným vtipem. V závěru se moderátor svlékl, předváděl opici, a názorně tak ilustroval citát, že nás kultura povyšuje nad zvířata. Večer, který by měl být setkáním umělecké scény, byl nedůstojnou řachandou, jíž se musely účastnit oceněné špičky svých oborů.

Jako by se v kultuře ještě znásobila česká nechuť k vážnosti, důstojnosti a ceremoniálům. Jistě, v některých případech může být tento přístup osvěžující. Například karlovarský filmový festival pochopil, že nemůže konkurovat Cannes, vsadil tedy na ležérní stylovost a baťůžkáře, čímž si získává srdce četných filmových hvězd. Pokud se ovšem jedná o podobnou příležitost, zůstává v ústech pouze pachuť a na jazyk se derou otázky, proč ministerstvo ceny uděluje a kdo je předpokládaným publikem. Kulturní obec nepochybně ne.

 
Chceme také vyhrát v Cannes?

Helena Stachová byla oceněna za své překlady z polštiny a právě s Polskem se můžeme třeba i s ohledem na společnou komunistickou minulost srovnávat. Jako polonistka jsem měla možnost navštívit několik udílení různých polských literárních cen, které většinou nepatřily k těm nejdůležitějším. Kontrast s českou realitou je do očí bijící. Nejenže se na pódiu odehrává skutečný a profesionálně připravený ceremoniál, ale v kuloárech se také setkávají všechny významné osobnosti spojené s literární scénou.

Někteří včetně mnoha Poláků českou neformálnost obdivují, ale nedůvěra ve skutečnost, že kultura náš národ skutečně reprezentuje, způsobuje, že zanedbáváme podporu překladů české literatury (zatímco Mezinárodní Man Bookerovu cenu letos získala polská prozaička Olga Tokarczuk) nebo českého filmu (zatímco v Cannes letos cenu za režii obdržel s filmem Studená válka Paweł Pawlikowski). Nelze samozřejmě zapomínat, že v Polsku se kultura setkává s enormním, někdy až příliš vtíravým zájmem politiků. Ovšem vytvořené a dobře fungující státní organizace jako Instytut Książki (Knižní institut) a Instytut Adama Mickiewicze, jenž spravuje v angličtině, polštině a ruštině portál culture.pl, jsou pro nás stále nedostižným vzorem.

Často se právě při pohledu do Polska konstatuje, že tyto rozdíly vyplývají z odlišného vývoje našich společností: polští sousedé zdědili „šlechtické“ pojetí elitní kultury, zatímco česká měšťanská společnost si více cení racionálního hokynáře či advokáta než neseriózního umělce. Kniha nebo divadlo patří u nás mezi kratochvíle po dobře odvedené práci. Podíváme-li se však ke kořenům moderní české společnosti, tedy na její redefinici v době národního obrození, vidíme mezi zakladateli české identity celou řadu spisovatelů a umělců. Opětovné vzkříšení češtiny se stalo základem pro jakoukoli debatu o nároku na vlastní stát a naše hymna se nezrodila na bitevním poli, ba dokonce ani ve vědecké laboratoři, ale při psaní divadelní hry. Aktuální úpadek češtiny v ústech veřejných činitelů budiž nám proto výstrahou.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.