Česká Lípa: zjizvená popelka uprostřed krajinné perly Čech

16. června, 2020 RUBRIKA Zraněná města


imageLCNěkdejší proslulá továrna na pianina Gustava Röslera, jež bývala čtvrtou největší svého druhu v Rakousku-Uhersku a pyšnila se titulem c.k. dvorního dodavatele. Foto: Martin Veselka

 

V severních Čechách najdeme okres, který z hlediska přírodní rozmanitosti zaujímá dost možná nejpřednější místo v naší zemi. Uprostřed něj leží město, které dodnes nese stopy někdejšího půvabu a proslulosti, avšak je příliš rozhárané a rozporuplné na to, abychom jej mohli pokládat za malebné, přívětivé a čitelné. Město, jež se ve středověku řadilo k největším u nás. Město počátků manufakturní výroby, které vyrostlo ve třetí nejvýznamnější centrum textilnictví v Čechách a hlavní středisko obchodu mezi Labem a Jizerou. Město pozoruhodných osobností a tradic, ale také město německého nacionalismu, uranové konjunktury a nejistoty, bezútěšných demolic, silničních průtahů a sídlištní změti. Město podobně jako okolní krajina rozmanité a bohaté – na kontrasty, kontroverze i krásu.

 

Nejdřív ta krajina: Rostou v ní nedozírné borové lesy nikoli nepodobné severské tajze, jež se po tisíciletí prakticky nezměnily. V lesích se skrývají pískovcové skály úžasně pestrých tvarů a povrchů. Do skal člověk vylámal tajemné prostory podzemních lomů a náhonů, obývané dnes koloniemi chráněných netopýrů. Vysoko nad krajem ční vyvřelé sopečné kužely s kamennými moři. Mnohé z nich zdobí pozůstatky středověkých hradů. Nejmajestátnější mezi nimi je ikonický Bezděz. Jeho příkré svahy pokrývají bučiny s výskytem vzácného tesaříka alpského. V horských hájích na severu omamně voní měsíčnice vytrvalá. A pak je tu voda – poloopuštěnou krajinou přirozeně meandruje řeka Ploučnice, kam se vrátili bobři a vydry. Potoky se prodírají skalnatými kaňony a průrvami. U rybníků melancholicky zpívají kuňky ohnivé a v rákosinách hnízdí stovky ptáků. Zamokřené louky hostí orchideje, slatiny zase kriticky ohroženou popelivku sibiřskou. Kde voda není, vykvétá teplomilná flóra nebo živoří vřesoviště…  A všechno to je pouhým dílčím, neúplným a poněkud nahodilým výčtem cenných přírodních stanovišť, která lze v blízkém okolí České Lípy najít a objevovat.

Takto bohatý a různorodý kus světa nemohl zůstat navzdory své periferní a podhorské poloze člověkem nepovšimnut. Přestože samo město vzniklo až poměrně pozdě (jeho existenci lze jednoznačně prokázat až ve 14. století), mírný jižní svah nad nivou Ploučnice s četnými říčními rameny a ostrovy hostil osadníky už dříve, byť v raném středověku byl okolní kraj osídlen velice řídce. Bezprostředním předchůdcem města byla osada, v níž stál malý vodní hrad pánů, kteří se po něm začali nazývat z Lipé.

Česká Lípa se rozkládala v kraji dvou obchodních stezek spojujících Čechy se Saskem, mezi nimiž procházel svazek cest směřující z Polabí do Pojizeří. I přes rozdrobenou majetkovou držbu přilehlého území se tak brzy stala významným centrem severních Čech doby předhusitské. O prosperitě může svědčit i fakt, že zde od 14. století v poměrně rychlém sledu vzniklo pět gotických kostelů, z nichž nejvelkolepější musel být trojlodní chrám svatého Petra a Pavla s šedesátimetrovou věží a deseti oltáři. Za třicetileté války, kdy se město dostalo do rukou Albrechta z Valdštejna, k nim přibyl ještě augustiniánský klášter s dalším kostelem a gymnáziem.

Česká Lípa však bohužel – snad ještě o trochu více než jiná města – trpěla epidemiemi (při moru roku 1496 prý zahynulo 924 osob, tedy minimálně třetina všech obyvatel), válečnými útrapami a především požáry. Dva největší z nich (roku 1787 vyhořelo na 400 domů a v roce 1820 dokonce 519!) způsobily, že se hlavní městský kostel do dnešních dob vůbec nedochoval, což je v našich podmínkách nevídané. Jeho věž zřícená do interiéru hlavní lodi dokonce zničila cenné gotické pastoforium. Zdecimované město nedokázalo zmobilizovat síly k opravě kostela a souhlasilo s tím, že si obyvatelé rozeberou jeho trosky pro obnovu svých domovů. Získalo poté novou, již převážně zděnou empírovou a klasicistní tvář.

Středověk v dnešní České Lípě připomínají jednak dva menší kostely – svatého Kříže s unikátní pětibokou předsíní a krovem z roku 1488 a svaté Maří Magdalény s nejstarším zvonem ve městě, jednak neprávem opomíjené torzo starého židovského hřbitova. Jeho počátky patrně spadají již do 15. století a navzdory někdejšímu poškození místními nacisty zůstává jednou z posledních památek svého druhu v severních Čechách a zejména poslední připomínkou zdejší významné židovské komunity. Z ní vzešel mimo jiné spisovatel Hugo Salus a sociální pracovnice Hanna Steinerová, které se podařilo zachránit řadu svých souvěrců, ač byla následně sama zavražděna v Osvětimi. Synagogu vystavěnou v 19. století v tehdy populárním orientálním slohu zapálili zfanatizovaní henleinovci během křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938. Nový židovský hřbitov byl pro změnu zbytečně zlikvidován v osmdesátých letech kvůli výstavbě základní školy.

 
Novodobé barbarství

Podobně absurdní osud potkal další středověkou památku – vodní hrad Lipý spjatý s klíčovými šlechtickými rody, které určovaly tehdejší osudy města: Ronovci, Berky a Vartenberky. Nejprve byl v 16. století přestavěn na renesanční zámek. Od 19. století sloužil jako rafinerie cukru a vizuálně se ztrácel pod účelovými přístavky. Začátkem druhé světové války jej začali upravovat na středisko Hitlerjugend, ale práce nebyly dokončeny. V padesátých letech se neudržovaný zámek částečně zřítil a zbytek byl odstřelen trhavinami. Jeho pozůstatky se dočkaly rehabilitace až po roce 1989, kdy postupně proběhl archeologický výzkum a konzervace památky, která je dnes populárním dějištěm kulturních akcí i turistickým cílem.

Barbarské aktivity připravily Českou Lípu o řadu dalších krásných a cenných míst. Smutné je, že se tak často dělo až v osmdesátých letech, a netřeba připomínat, že zpravidla zcela nesmyslně. Hřbitovy u kostelů svatého Kříže a Narození Panny Marie sice přestaly sloužit už v 19. století, ale z někdejšího lapidária zajímavých náhrobků zbylo vlivem normalizačního vandalismu žalostné torzo. Městský hřbitov funguje dodnes, ale hroby původních českolipských obyvatel byly až na pár výjimek zlikvidovány. A to občas natolik podivným způsobem, že pod jménem české rodiny lze stále ještě přečíst zabroušené jméno německojazyčných nebožtíků, jimž hrobové místo patřilo předtím. Honosná hrobka místního rodáka – nacionalistického politika Franze Schmeykala byla architektonicky zmrzačena a ostatky zemřelých kamsi vyhozeny. Do současnosti se zachovala jen díky tomu, že posloužila jako mauzoleum rudoarmějců, kteří město ještě 8. května 1945 neváhali dvakrát bombardovat. Dodnes na ní ční pěticípá hvězda…

Od šedesátých let postupně zanikaly četné další objekty. Především to byly měšťanské domy mnohdy barokního či ještě staršího založení, dále pak někdejší židovské ghetto poblíž hradu. Zcela zbořena byla Mostecká ulice, jejímuž okolí se pro malebnost přezdívalo českolipské Benátky. Demolicím podlehla i většina Hrnčířské ulice společně s cenným předměstím, které bylo od středověku domovem proslulých českolipských hrnčířů. Zmizely památné restaurace Údolí Josafat, kterou nechal továrník Heinrich Wedrich adaptovat na unikátní přírodovědné muzeum, U lukostřelce, odkazující na slavnou a předlouhou tradici lukostřeleckých klání, U města Londýna, v níž přenocoval Bedřich Smetana, Národní dům, jenž byl nejvýznamnějším střediskem zdejší české menšiny, Šluknovská pivnice, kde se narodil evropský průkopník fotografie Wilhelm Horn, a také výletní hostinec na Holém vrchu, kdysi oblíbeném poutním místě s kaplí, poustevnou a jedinečnou teplomilnou květenou. Sluší se dodat, že na místě Wedrichova muzea a Šluknovské pivnice jsou dnes kruhové objezdy, hostince U lukostřelce, U města Londýna a Národní dům nahradily paneláky a na Holém vrchu zbyly jen nepatrné ruiny. Těžce zchátrala také rozhledna s restaurací na Špičáku, kuželovitém kopci, který je dominantou města a okolí. V devadesátých letech se zachránily jen za cenu toho, že dnes namísto turistů slouží různým telefonním operátorům. Kdyby nebylo včasného zásahu vedení města, přišlo by i o honosnou secesní kavárnu Union, jež se po zubožení v osmdesátých letech a následné nezdařené privatizaci ocitla na pokraji zániku.

Vraťme se však ještě do dob komunistického režimu a jeho technokratického řádění v České Lípě. Její centrum nemilosrdně přeťaly dva silniční průtahy, jimž padla za oběť část středověkých předměstí. Vodní hrad a sousední renesanční letohrádek Červený dům v důsledku toho obklopila monstrózní křižovatka. Kolem cenného pozdně gotického kostela svatého Kříže a památné soudní budovy, v níž se Jakub Arbes během svého uvěznění přerodil z novináře v autora romanet, proudí po obludném mostě tisíce kamionů denně. Pokračují pak kolem městského hřbitova, barokního kostela Panny Marie a Mariánské ulice s nejkrásnější vilovou zástavbou široko daleko.

Rozvoj tradičního průmyslu (výroba vagonů a elektrického nářadí), demolice starší zástavby a především zintenzivnění drancující těžby uranu v nedaleké Stráži pod Ralskem způsobily v sedmdesátých a osmdesátých letech obrovský hlad po nových bytech. Stále ještě vcelku přívětivé město v té době začalo horentním tempem obrůstat ohyzdnými panelovými sídlišti situovanými především ve vyvýšených polohách na severu. Ta se stala novou, poněkud přízračnou krajinnou dominantou a při pohledu z okolních vrchů dokonale odpoutala pozornost od historického jádra. Zejména hustě a bez ladu zastavěné sídliště Špičák, které pohltilo louky a políčka na úpatí stejnojmenného kopce, vnímá řada místních jako jedno z nejdepresivnějších míst celého města.

Necitlivé zásahy se nevyhnuly ani městskému parku, který byl založen již v roce 1875 a v meziválečném období byl považován za největší a nejkrásnější místo svého druhu v severních Čechách: uprostřed cenné oázy zeleně s osmdesáti druhy dřevin brigádníci vystavěli letní kino. Od historického jádra pak park oddělila panelová výstavba sídliště Střed a jeho východní okraj proťala nová silnice. Znetvořeny byly také historická budova nemocnice, rolnická škola pod Špičákem a řada dalších, kdysi zdobných staveb. Zmizely někdejší židovský starobinec i říční plovárna. Vody řeky Ploučnice, znečištěné průmyslem, velkozemědělstvím a zejména nešetrnou těžbou uranu, beztak ke koupání příliš nelákaly. Česká Lípa dob reálného socialismu – město dělníků a „uraňáků“ – se potýkala s alkoholismem a toxikomanií, jednou z nejvyšších rozvodovostí v republice, problematickou integrací místních bezmála tří stovek romských rodin, vandalismem, ale i znečištěným ovzduším. Lidé se v narychlo vybudovaných sídlištích brodili blátem, chyběly obchody, školy i zdravotní péče a stížnosti zasílané zkostnatělým byrokratům z vedení města pranic nepomáhaly. Určitým únikem z trudné reality bylo zahrádkaření a chalupaření, na Českolipsku nebývale vzkvétající, ale kupodivu i oživený kulturní ruch.

 
Staré recepty na úspěch

Současnou Českou Lípu není snadné uchopit ve zkratce ani v úplnosti, jak ostatně potvrzuje několik lidí, kteří ve městě žijí nebo žili. Jeden z nich, pan Miloslav Lomič, k tomu uvádí: „Česká Lípa má velký potenciál být dobrým místem k životu, ale zdaleka jej nevyužívá, v mnoha ohledech se mu bohužel dokonce i brání.“ Ani autor tohoto článku – častý a dlouholetý návštěvník tohoto města – se nemůže zbavit pocitu, že se Česká Lípa stále ještě poněkud hledá, že se nedokáže adekvátně vyrovnat s břemeny minulosti, ať už jde o dědictví mentální, nebo zátěž urbanisticko-architektonických škod. Přitom má ve své historii na co navazovat. Najdeme tam však i řadu věcí, jejichž opakování by se měla vyvarovat.

V České Lípě – i v souvislosti s jejím větším významem v minulosti – byla vždy silná především tradice vzdělanosti. Už ve středověku a raném novověku zde působili nadšení kronikáři, jako byli například pekařský mistr Hans Kriesche nebo katolický farář Valentin Frumald. Pocházel odsud i kronikář doby Karla IV. Beneš Krabice z Veitmile. Humanistický vzdělanec a Valdštejnův zpovědník Paulus Conopaeus zřídil ve zdejším klášteře tiskárnu. Bohoslovec Anton Krombholz, který byl coby stoupenec myšlenek Bernarda Bolzana do města poslán za trest, zase významně inicioval rozvoj zdejšího školství a sociálního systému.

Česká Lípa má silné přírodovědné i vlastivědné tradice, od roku 1878 pionýrsky pěstované spolkem Nordböhmischer Exkursions-Club s řadou vynikajících osobností, jako byli Anton Amand Paudler či Franz Hantschel. V meziválečném období zde pod jeho vlivem vznikl Český muzejní spolek a zakrátko otevřel jedno z nemnoha českých menšinových muzeí. Po roce 1945 a následném odsunu Němců na tyto tradice navázali mimo jiné Břetislav a Marie Vojtíškovi, Ladislav Smejkal, Jaroslav Panáček, František Gabriel, Vladimír Peša a Miloslav Sovadina. Jejich zásluhou patří Českolipsko v mnoha aspektech (kupříkladu hrady, kostely, literární historie či dějiny územní správy) k našim nejprobádanějším okresům. Jen ve městě samotném dnes můžeme navštívit rozsáhlé vlastivědné muzeum, archeologické muzeum v někdejší šatlavě, centrum textilního tisku a již zmíněný vodní hrad. Obdivuhodná je i činnost popularizátorů místních dějin – třeba internetové stránky Jiřího Kratochvíla BöhmischLeipa.cz.

Česká Lípa má rovněž bohaté kulturní tradice. Působila zde řada lokálních hudebních skladatelů včetně Franze Mohaupta, jenž má dodnes pomník v městském parku. Roku 1848 tu zazněla píseň Kde domov můj, a byť bylo město převážně německé, vyvolala nadšený ohlas. Dodnes je silná tradice aktivního provozování hudby, v minulosti reprezentovaná četnými sbory a orchestry, v současnosti pak pozoruhodnou nezávislou hudební a kulturní scénou i festivaly nadregionálního významu Lípa Musica a Všudybud. Město a jeho okolí je spjato s působením či tvorbou spisovatelů od Karla Hynka Máchy, Josefa Jaroslava Kaliny a Ferdinanda Břetislava Mikovce přes Jakuba Arbesa, Bertu Mühlsteinovou, Karla Poláčka a Jiřího Mahena až po Jiřího Weila a Jaroslava Durycha. Výtvarné umění je zastoupeno nejen řadou nádherných staveb, ale i kvalitními výtvarníky, jako byli Eduard Steffen, Johann Siegert, Ivan Mrkvička (zakladatel bulharského moderního malířství) či Rudolf Novotný.

Pozoruhodnou a dosud nedoceněnou kapitolu tvoří architektonické a umělecké realizace z dob překotné výstavby města v šedesátých až osmdesátých letech. Vedle výrazných a kontroverzních staveb obchodního domu Uran, kulturního domu Crystal, budovy OV KSČ a telefonní ústředny, na nichž se podílely takové veličiny jako Emil Přikryl, Jiří Suchomel, Otakar Binar či Václav Aulický, můžeme při procházkách městem narazit na řadu „ztracených květů“, jak zdejší badatelé označili drobná umělecká díla ve veřejném prostoru. Mezi nimi vynikají kinetické (ano, skutečně se kdysi pohybovaly) plastiky proslulého Vratislava Karla Nováka.

V neposlední řadě – a to je zároveň kladem i určitou výstrahou – se v České Lípě vždy objevovali aktivní a podnikaví lidé. Od středověku vynikala v některých výrobních odvětvích (hrnčířství a cínařství) i jako tržní centrum. Roku 1717 zde vznikla jedna z prvních českých manufaktur. V 19. století tu pracovalo množství průmyslových závodů, zejména kartounek a barvíren. V roce 1862 do města přijel první vlak a během pár desetiletí odsud šlo cestovat do pěti různých směrů. Brzy tu vyrostly opravny a vagonka. Česká Lípa se stala městem železničářů, ale vlivem přílivu pracovních sil i městem hostinců (koncem 19. století jich tu bylo kolem šedesáti!), a také – společně s tehdy ještě samostatným Smíchovem a Libercem – dějištěm prvních dělnických bouří u nás.

„Revoluční“ tradice pokračovaly v roce 1874 tajnou konferencí v blízkém Svojkově, na níž se připravovalo založení celorakouské sociální demokracie, téměř okamžitým vznikem německé i české místní organizace KSČ v roce 1921 a na opačné straně politického spektra také prvním vystoupením Konrada Henleina před širší veřejností. To se odehrálo před dvaceti tisíci diváky v říjnu 1934 na Ptačí louce za městem. Projev, v němž představil program Sudetoněmecké vlastenecké fronty, řadu místních vysloveně elektrizoval. Tradice německého nacionalismu zde ostatně sahá hluboko do 19. Století. Například již zmíněný rodák Schmeykal proslul jako radikální odpůrce českých národních zájmů v zemském sněmu. Pozadu nezůstali ani lokální činitelé, kteří se opakovaně pokoušeli přejmenovat město na Deutsch Leipa, což jim neschválila rakouská a později ani nacistická administrativa.

Četná příkoří od nich zakusila i zdejší česká menšina. Ta byla ve srovnání s jinými sudetskými městy vcelku početná a odhodlaná – první spolek se jí podařilo založit již roku 1863. Nicméně boj o vlastní spolkový dům či alespoň hostinec, českou školu a možnost zřídit jednotu Sokola následně trval dlouhá desetiletí. Přesto českolipští Češi zejména v meziválečném období udivovali svou činorodostí. Pod vedením pedagogů Josefa Maštálka a Bohumila Kinského vyvíjeli rozsáhlé aktivity na poli kulturním, vlastivědném, turistickém, sportovním, ale navazovali rovněž styky s Lužickými Srby. Vrcholem těchto kontaktů bylo po druhé světové válce krátké působení lužickosrbského gymnázia v České Lípě.

V letech 1968 a 1969 projevili Českolipané – a to včetně dělníků – ve svých občanských postojích velkou statečnost, přestože se sovětská vojska usídlila nedaleko odtamtud. V téže době – 20. února 1969 – zazněl v České Lípě projev, v němž zdejší komunistický poslanec Vilém Nový šířil konspirační teorie o smrti Jana Palacha. Zatímco v roce 1968 svrhli místní občané sochu rudoarmějce do Ploučnice, roku 1987 zde Vasil Biľak odhalil monstrózní pomník Lenina, poslední ve střední Evropě. K novodobým českolipským rodákům patří i majitel společnosti PPF Petr Kellner a politik Jaroslav Foldyna. Podnikavost a aktivismus má zkrátka různé tváře.

Procházejme tedy tímto městem s otevřenýma očima. Minulost dobrá i zlá je tu stále přítomná. Čerpejme z ní a poučme se. Pak nás totiž ta – slovy jedné místní rodačky – směs zašlé předválečné slávy, komunismu (v architektuře i v mysli) a moderního low costu“ nejen osloví, překvapí a pobaví, ale začneme ji mít svým způsobem i rádi. Bezpochyby si to zaslouží. Nejen pro tu překrásnou krajinu kolem.

 

Za cenné podněty by autor rád poděkoval současným a bývalým obyvatelům České Lípy – Agátě Lukáškové a jejím přátelům, jakož i manželům Miloslavu a Pavlíně Lomičovým.

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.