České pletky s dějinami

16. října, 2017 RUBRIKA Historie


KarlštejnAsi do věží... Foto: Tomáš Dušek

 

Historie jako věda už dnes nedává společnosti návod na pochopení světa, přesto se však Češi v porovnání s jinými národy o dějiny nadprůměrně zajímají. Vlastně tak pokračují ve fenoménu, který tu je s námi už od národního obrození. Jen naši oblíbenci se časem poněkud proměnili. V roce 2016 jsme si mohutnými oslavami 700. výročí narození Karla IV. potvrdili, že právě jeho vládu považujeme za zlatou éru svých dějin. Ne vždy tomu tak bylo, takže i do budoucna nelze vyloučit změnu českých historických preferencí.

 

Před třemi lety se v Praze konal mezinárodní seminář o muzejnictví, na kterém jistý představitel Nizozemského království hrdě vypočítával, kolik má jeho sedmnáctimilionová země s bohatou koloniální, obchodní a kulturní minulostí ve svých muzeích a galeriích sbírkových předmětů. Na to mu čeští zástupci decentně opáčili, že to je úctyhodné množství a že v méně lidnatém a v minulosti poněkud od světa odříznutém Česku jich máme zhruba stejně, tedy cca 65 milionů. Jeho překvapení bylo nelíčené, ačkoliv jde o logický důsledek vřelého českého vztahu k historii.

Žijeme v době, která postrádá svůj hlavní příběh a mnohem více ji charakterizuje relativnost, tekutost a roztříštěnost. Stejně jako se na celém Západě rozmělnily klasické sjednocující politické ideologie, aniž by za sebe měly použitelnou náhradu, zažíváme určitou změnu i v rámci vztahu k historii. Jeden stěžejní příběh nahradila v postmoderní společnosti mnohost rovnocenných teorií a výkladů. Tento vývoj se navenek nejvíce projevuje slovem „paměť“, které v poslední době začíná nahrazovat „dějiny“ a „historii“. Mluví se o paměti individuální, kolektivní, národní nebo o paměti určitých skupin. Každý přece mohl stejnou událost vnímat jinak, což ovšem prakticky znemožňuje její skutečně komplexní vysvětlení. Jak příznačné pro atomizovanou a relativně bohatou společnost internetového věku, která najednou hledá mimoekonomický důvod, proč být ještě spolu.

 
Polevující objetí

V Česku je však situace dosti specifická, protože Češi se jako národ zformovali v těsném objetí s historismem. To sice bylo v Evropě běžné, ale u nás tento jev dosahoval mimořádné míry. Nečekaně vysoká a trvalá obliba argumentace historií v Česku souvisí s unikátním dějinným vývojem. Kombinuje se v něm mimo jiné dlouhodobá státnost, její faktická ztráta za habsburské monarchie a snaha smysluplně se vymezit proti vyspělejšímu německojazyčnému obyvatelstvu žijícímu na českém území.

Historismus postupně slábl během častých politických změn ve 20. století, v němž každý nový režim využíval svou historickou argumentaci k potírání odkazů toho předchozího. Po roce 1989 jsme sjednocující marxistický pohled na dějiny už ničím novým nenahradili a navíc jsme začali částečně přejímat relativizující západní pohled. Nutno dodat, že s vytvořením samostatného státu a s pozdější ztrátou německé menšiny také historismus ztratil svůj hlavní motor. V současnosti tedy historii na rozdíl třeba od Slováků již tolik citově neprožíváme, ale stále se o ni mimořádně zajímáme.

Důkazem je specifický český turismus se silným zastoupením návštěv hradů, zámků, skanzenů, klášterů a odnedávna i industriálních památek v čele s pivovary a Vítkovickými železárnami. V posledních asi deseti letech rychle přibývá regionálních aktivit, jež se zajímají o lokální příběhy, tradice nebo památky. Často se tak děje prostřednictvím internetu. Například o Kolínsku vznikly obdivuhodné stránky Cestyapamatky.cz, na kterých je popsána každá kaplička, starší stodola, známá pověst nebo historická bitva. Za zmínku stojí také databáze vodních mlýnů Vodnimlyny.cz a řada dalších projektů historických nadšenců. Roste počet obcí, jež se snaží nově zpracovat vlastní historii a prezentovat ji různými způsoby, například naučnými stezkami. Středočeská obec Ratenice pak díky dobře fungujícím spolkům spustila dokonce jedno z největších internetových muzeí v Evropě, a to s půvabným vizuálním provedením – viz Ekomuzeum.ratenice.cz.

O slabosti Čechů pro dějiny svědčí dále fakt, že nejpůjčovanějšími knihami v tuzemských knihovnách jsou historické epopeje a detektivky Vlastimila Vondrušky. Vypovídá o ní též podoba nejoblíbenější aplikace českého internetu, kterou jsou Mapy.cz od společnosti Seznam.cz. Jejich nezbytnou součást totiž tvoří historické mapy, turistická mapa s každou větší památkou a dokonce i vlastivědná zeměpisná mapa.

Je tedy zřejmé, že hlad po historii v naší společnosti stále nadprůměrně kvete. Jenže díky oné mnohosti pohledů se tak nějak vytratilo kdysi silné propojení mezi historií jako vědou a zbytkem společnosti. Roztříštěná, specializovaná vědní disciplína může dávat lepší odpovědi na dílčí otázky, ale jednotný smysl naší historie už zůstává na výkladu každého z nás. Dlouho stěžejní Palackého výklad českých dějin jako historie česko-německého stýkání a potýkání, jenž dával odpovědi na aktuální společenské otázky, už nějaký čas netvoří hlavní proud. Slabé ozvěny tradičního chápání historie zůstaly zachovány v učebnicích dějepisu, kde se smísily s některými novými pohledy a tématy. Takže celkově už to moc nedrží pohromadě.

 
Souboj epoch

Po roce 1989 byl logický hlad po dějinách, které se předtím vyprávět nemohly, což se týká především vojáků bojujících na západní frontě druhé světové války, komunistických zločinů nebo činnosti disidentů. Řešila se rovněž česko-německá historie, ale už bez většího citového zabarvení. Odsun je sice stále kontroverzní téma, ale zároveň se vztah Čech a Němců svým způsobem vyřešil, takže nyní s našimi západními sousedy úspěšně žijeme vedle sebe, nikoliv však spolu. Oblíbenou kratochvílí se po roce 1989 stala demytizace dějin, jež asi nejvíc zasáhla tradičně silné a donedávna stěžejní téma husitství. Tomu nepomohlo jeho zneužívání v letech 1948 až 1989 a jeho pozice po změně režimu vadla. Od té doby se situace v nahlížení na historii sice stabilizovala, ale spolu se zmíněným relativizováním se její chápání definitivně proměnilo.

Bližší pohled na proměnu společenského hodnocení jednotlivých epoch našich dějin ostatně není bez zajímavosti. Poslední reprezentativní průzkum preferovaných historických období prováděl kolektiv vedený sociologem Jiřím Šubrtem a jeho výsledky (publikované v roce 2010) jsou v porovnání s těmi předchozími z let 1946 a 1968 poměrně překvapivé. Krátce po druhé světové válce Češi považovali za nejvýznamnější období husitství, druhá byla doba Karla IV. a třetí tehdejší současnost. Preference přítomnosti lze vysvětlit tím, že národ právě unikl z osudové oprátky pletené nacistickým režimem, zařadil se mezi vítěze války a završil svou půldruhého století trvající snahu o emancipaci vysídlením německé menšiny. První republika, zdiskreditovaná událostmi předcházejícími druhé světové válce, se ocitla až na spodku žebříčku. V roce 1968 však už byla na prvním místě, husitství kleslo na druhou příčku a jako třetí se umístila éra Karla IV.

Po sametové revoluci pak Karel IV. nejenže v roce 2005 zvítězil v anketě Největší Čech, ale jeho vláda začala být podle zmíněného průzkumu Jiřího Šubrta a spol. vnímána jako nejvýznamnější období v českých dějinách. První republika se sice stále ještě držela v popředí žebříčku, zato husitství se prudce propadlo. Přesto hlavní postavy této epochy nebyly úplně zatraceny, když se Jan Žižka i Jan Hus dostali v roce 2005 mezi první desítku „největších Čechů“.

Doba Karla IV. se dnes nachází v popředí veřejného zájmu vlastně logicky. Šlo o období velkého budování a zakladatelského úsilí s dodnes patrnými výsledky. České země se tehdy staly centrem křesťanského světa. Navíc většinou mírové prostředky Otce vlasti více vyhovují současné společnosti i politické realitě. Husitská konfrontace se sousedy již prostě není potřeba. Vypovídá o tom do jisté míry i skutečnost, že film Noc na Karlštejně se dnes těší daleko větší oblibě než husitská trilogie režiséra Otakara Vávry.

 
Staronové prvky české státnosti

Podle průzkumů oblíbená první republika celkem smysluplně slouží jako náš demokratický vzor a svým způsobem reprezentuje zakladatelský mýtus, i když naše současná státnost už více počítá s katolickým a monarchistickým odkazem, který byl po roce 1918 v defenzivě. V poslední době například vrcholí snaha o návrat Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí. Podobně se stupňuje i „znovuobjevení“ jednoho z našich nejlepších vojevůdců, rakouského maršála českého původu Josefa Václava Radeckého. Kvůli vztahu k aktuálnímu dění získává na významu i dlouholetý boj habsburské monarchie s osmanskými Turky. Všeobecného ocenění se dnes dostává i kdysi spíše odsuzovanému baroku v čele s pochopením světové výjimečnosti architekta Jana Blažeje Santiniho. Z událostí 20. století se s rostoucí oblibou setkává příběh o atentátu na Reinharda Heydricha.

Pak však existují období, s nimiž si dnes moc nevíme rady. Jde hlavně o z odborného hlediska velmi zajímavé „dlouhé“ 19. století. S úpadkem nacionalismu ztratilo národní obrození a následná doba všeobecného vzestupu českého národa svůj původní náboj a na nový stále čeká. Přitom se jedná o fascinující období největší společenské změny na našem území od doby, kdy na konci pravěku první lovci a sběrači pochopili základy zemědělství. Změny, jejímž přímým důsledkem jsou dnešní moderní svět a hlavní atributy české společnosti. Namátkou zmiňme samotný vznik demokratické občanské společnosti, dále pak k oněm atributům náleží rovnostářství, silně sekulární charakter, systematický vztah k práci, vznik a nové chápání moderní rodiny jako základu státu, záliba v rustikálních tématech nebo problematický přístup k autoritám. Patří sem také neustálá snaha o dohánění vyspělejší západní Evropy nebo nadměrná záliba v titulech, které společnosti bez tradičních horních vrstev svým způsobem kompenzovaly nedostatek elit.

Ještě větší potenciál než 19. století mají dějiny české a potažmo i západní kultury (kultury v širším, celospolečenském významu), jež při postupu globalizačních procesů a s tím spojenou nutností nového promýšlení vlastní identity získávají na důležitosti. Dnes jsou však opomíjeny i ve školní výuce, takže se nelze divit, že o podstatě a jedinečnosti vlastní kultury a civilizace toho velká část Čechů (ale i Evropanů) moc neví. Což je škoda, neboť při správném uchopení má toto téma schopnost integrovat do příběhu naší země i cizince. Zatím sice nemáme ani muzeum či památník, který by se dějinám české kultury věnoval, ale do budoucna by to byl asi nejlepší způsob, jak alespoň trochu vrátit historii při hledání odpovědí na aktuální společenské otázky její význam.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.