Česko-německé vztahy za vlády Petra Nečase

27. listopadu, 2012 RUBRIKA Střední Evropa


Málokterá česká vláda se za po-sledních 15 let může pyšnit takovým skóre německých návštěv jako současný Nečasův kabinet. Však se také současné česko-německé vztahy slovy politiků hodnotí jako nejlepší za posledních 20 let, ne-li kdy vůbec. Frekvence návštěv politických reprezentací obou zemí, množství delegací a rozmanité akce občanského sektoru na podporu kulturní a přeshraniční spolupráce by tato slova mohly potvrzovat. Je tomu však skutečně tak a zažíváme onu zlatou éru česko-německých vztahů?

Návštěvy symbolické, pietní i zdvořilostní

Zdá se, že se české dveře v ně-meckých rukou takzvaně netrhnou. Historicky první návštěva bavorské-ho ministerského předsedy Horsta Seehofera v prosinci 2010 a další hned rok poté. Dubnová oslava výročí podepsání česko-německé deklarace, které byla přítomna samotná kancléř-ka Angela Merkelová. A 70. výročí vypálení Lidic v červnu tohoto roku, doprovázené dopisem německého prezidenta Joachima Gaucka, v němž se omlouvá za křivdy spáchané nacis ty. Vedle toho do Čech přijíždějí počet-né regionální delegace bavorských a saských politiků, hledající podporu pro sousedské projekty. Na politické úrovni se tedy jásá nad tím, co zejména čeští politici po-važují za nejlepší vztahy ve společné historii. Nejlepší? Na první pohled možná, zblízka už se tak jásat nedá.

Česko-německá deklarace položila před patnácti lety základ pro postupné oproštění se od četných společných historických zátěží. Přestože s textem nebyla v zásadě kvůli jeho nekonkrétnosti spokojena ani jedna vyjednávající strana, jednalo se o jakési maximum, jehož byly obě země schopny. Deklarace tedy přispěla ke klidnější atmosféře a umožnila vzniknout subjektům, které se na kvalitě česko-německých vztazích výrazně podílí. Česko-německý fond budoucnosti podporující rozsáhlé i malé projekty, společné diskusní fórum, které zejména zpočátku představovalo jakýsi ventil případných nesouhlasných postojů, a konečně množství přeshraničních projektů, partnerství měst a vznik kulturních center zaměřených na společné dějiny.

Podobně se nám daří na ekonomickém poli. Německo je pro nás tradičně nejdůležitější obchodní partner a pozice ČR stoupá, v loňském roce byla pro Německo 12. nejdůležitějším obchodním partnerem. Současně musíme připomenout, že na kvetoucích ekonomických vztazích se nijak zvlášť intenzivně nepracuje, fungují takřka samospádem. A proč to? Nemají politickou podporu. Četné návštěvy tak působí zavádějícím dojmem, protože jsou často bez výstupů.

Kde zůstala politika?

Česká republika není v politické oblasti příliš čitelným partnerem. Máme jen vlažný zájem o euro, v současné době německé téma číslo jedna, a nepřijali jsme unijní fiskální pakt. K tomu nejsilnější česká strana v EP, občanští demokraté, opustila lidoveckou frakci a přešla k Londýnem kormidlovaným euroskeptikům. Výčet završují časté změny ministrů a takřka permanentně nestabilní vláda, celkově tak bezpochyby Česká republika působí poněkud nevypočitatelně. Nejde však jen o naši nečitelnost navenek. Problém představuje především reálný nezájem českých politiků o spolupráci s Německem. V německém parlamentu si podávají dveře polské, maďarské a slovenské delegace, které o své vztahy se svým středoevropským sousedem pečují. Na české straně se nic takového neděje, což je i podle slov vysokých představitelů české ambasády v Berlíně přinejmenším zarážející.

Podobný nezájem panuje na úrovni vyšší státní správy a parlamentu. Když má přijet saský či bavorský ministerský předseda, probíhá dlouhá diskuze, zda německého zástupce, který je podle českého diplomatického protokolu na úrovni našeho krajského hejtmana(!), vůbec přijmout. Ani politické strany už nedisponují napojením na našeho souseda (jako duo Paroubek–Schröder). Situaci tak zachraňují regionální politi-ci, v jejichž bezprostředním zájmu je s finančně silnými spolkovými zeměmi spolupracovat. Ale stačí to? Například o modernizaci železnice do Bavorska se nerozhoduje z úrovně krajské, ale ministerské, kde potřebná akce chybí.

Premiér Nečas se snaží

Premiérovu snahu „rozmrazit“ česko-bavorské vztahy pozváním Horsta Seehofera do Prahy musíme ocenit. Ovšem zůstává otázkou, zda byla právě Seehoferova návštěva plně využita. Podle Nečase „je důležité, že naše vztahy jsou orientovány do budoucna, i přestože máme na minulost odlišné názory“ a Seehofer dodal „je nám známo, že stále existují otázky, na něž máme odlišný názor, ale chceme začít novou kapitolu vzájemných vztahů“. Politici se shodli, že na obou stranách hranice přetrvávají neshody, na něž ovšem v zájmu budoucích vztahů nebudeme brát ohled. Seehofer pak navštívil kancelář Sudetoněmeckého landsmannšaftu v Praze „mimo oficiální program“. Vypadá to jako strkání hlavy do písku před krokem, kterým se již dávno mohlo vše posunout, ne-li vyřešit. Zátěže minulosti rozvíjení česko-německých vztahů evidentně nebrání.

Česká politická reprezentace by se měla probudit a začít na česko-německých vztazích intenzivně pracovat. Ochuzujeme se o významného partnera na mezinárodním poli, v Evropě dokonce nejsilnějšího, na což třeba Poláci dávno přišli. Ale zejména podceňujeme význam našeho souseda a spoléháme, že česko-německé vztahy poběží nadále ve stejně dobrém rytmu jako v posledních 15 letech. Přitom českým politikům nedochází, že naše image politicky nevypočitatelného souseda Němce k další spolupráci nelá-ká, právě naopak. Země, kde se za 2 roky vlády jednoho kabinetu vystřídají 3 ministři dopravy, by se měla zamyslet, zda by aktivní snaha budovat společné česko-německé vztahy neměla vzejít právě od ní.

Tereza Vávrová

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.