Česko-polské lekce z demokracie

28. červnaec, 2017 RUBRIKA Glosy


justiceVidím město nespravedlivé... Varšava, nebo Praha? Foto: Pixabay/WiliamCho

 

Českými médii se šíří pozoruhodný jev. Komentátoři, kteří běžně kritizují Andreje Babiše, zároveň zlehčují to, co dělá současná polská vláda s justicí. Na jednu stranu oprávněně poukazují na autoritářské choutky českého oligarchy, na stranu druhou relativizují nebezpečí plynoucí ze snahy Jarosława Kaczyńského podřídit soudní moc vládě. Obojí je přitom pro liberální demokracii stejně nebezpečné.

 

Jelikož se snaha o likvidaci nezávislého soudnictví dost obtížně hájí, obvykle se při obhajobě současné polské vlády objevují dvě argumentační linie: Za prvé, v politicky silně rozděleném Polsku jsou dva tábory, které si nic nedarují. Jeden není horší než druhý, neboť když vládnou, používají obdobné prostředky. Zkrátka jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. V současnosti vládnoucí konzervativní Právo a spravedlnost (PiS) je na rozdíl od dříve panující Občanské platformy skeptičtější k evropské integraci a k různým progresivistickým nápadům, a proto si na něj západní liberální elity zasedly. Za druhé, PiS prosazuje v soudnictví do značné míry jen to, co platí v jiných demokratických státech. Tak proč ta hysterie?

 
Platí, neplatí

Na obou nastíněných liniích samozřejmě něco pravdy ulpělo, ale zároveň se svým způsobem jedná o zastírací manévr. Ano, Polsko je opravdu hluboce rozdělená země a mezi oběma politickými tábory (ve skutečnosti by se těch táborů našlo více, ale nekomplikujme to) panuje velká nedůvěra. Ano, ani koalice Občanské platformy a Polské lidové strany (PSL) nevládla v minulosti vždy v rukavičkách. Ostatně její rozhodnutí vybrat před volbami dva ústavní soudce, které měl nominovat až nově zvolený Sejm, se stalo rozbuškou dnešní krize kolem polského soudnictví.

PiS se totiž po svém volebním vítězství na podzim 2015 v rámci odvety pustilo do demontáže celého Ústavního soudu. Nejprve neuznalo mandát tří ústavních soudců, jež přitom předchozí vláda vybrala v souladu s ústavou. Posléze si přivlastnilo pravomoc rozhodovat o tom, který výrok Ústavního soudu platí a který nikoliv, a pomocí šesti (!) zákonů schválených během třinácti měsíců konstituční tribunál ochromilo a ovládlo.

Jak již bylo řečeno, část dnešní opozice – tedy Občanská platforma a PSL – na tom není úplně bez viny, ale její přešlap v podobě vybrání dvou soudců „do zásoby“ nelze srovnávat s tím, co udělalo PiS s celým Ústavním soudem. Když vám někdo rozbije okno, asi mu taky hned nepůjdete podpálit barák. Tím, že byl značně oslaben strážce ústavy, přišlo Polsko o jeden z důležitých pilířů, na nichž liberální demokracie stojí. Vláda navíc připravila tři zákony omezující nezávislost soudnictví jako celku. Dva z nich sice prezident Andrzej Duda, zvolený za PiS, nečekaně vetoval, ale šéf vládnoucí strany Jarosław Kaczyński zdůraznil, že PiS hodlá navržené změny v justici i nadále prosazovat.

 
Snadno a rychle

Tím se dostáváme k druhému argumentu, čili že představy PiS o soudní reformě se víceméně neliší od toho, s čím se setkáváme v jiných evropských státech. Pokud pomineme extrémní nápady jako okamžité odvolání soudců Nejvyššího soudu, může to tak v jednotlivostech vytržených z kontextu být. Jenže právě kontext je zde nejdůležitější. V hluboce rozdělené společnosti, kde se mezi jednotlivými tábory rozprostírá značná nedůvěra, není ani trochu šťastné zcela soudce podřídit moci výkonné. Nota bene takové moci, která před tím vyřadila ze hry Ústavní soud, soudcovskou obec běžně častuje výrazy jako „kasta“ a zpochybňuje její morální integritu. Když k tomu přičteme, že se za současné polské vlády opět spojily dříve oddělené funkce ministra spravedlnosti a generálního prokurátora, řeči o běžných změnách v justici poněkud zarážejí. Jen připomeňme, že PiS nemá ústavní většinu, a přesto ústavní pořádek země fakticky mění. Po zneškodnění konstitučního tribunálu už nemá nad sebou v tomto ohledu žádnou kontrolu. Marná sláva, předchozí garnitura takto závažné kroky nečinila.

Je pochopitelné, že když se někdo považuje v Česku za konzervativce, který není nadšený z vymožeností typu homosexuálních manželství a nesouhlasí s prohlubováním evropské integrace, tak má blíže k PiS než k nějaké proevropské liberální formaci. Pokud se ovšem takový konzervativec zároveň považuje za zastánce liberální (parlamentní, ústavní) demokracie, neměl by zavírat oči před skutečností, že to, co činí současná polská vláda, je jednoznačně za hranou. Mohlo by se mu to vymstít, protože podobný scénář hrozí i v Česku. Zde demontáž demokracie začala z jiného směru, když Andrej Babiš propojil ve své osobě ekonomickou, politickou a mediální moc. Soudnictví Babiš zatím neatakuje, jeho slovní útoky se soustřeďují hlavně na moc zákonodárnou a tradiční politické strany. Což ovšem neznamená, že se jemu nebo nějakému jinému autoritáři jednou nemůže hodit recept PiS, jak vyřídit nezávislou justici snadno a rychle. Stačí získat prostou většinu v parlamentu a nerespektovat ústavu. To by v pasivní a lhostejné české společnosti klidně mohlo projít.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.