12. prosince, 2018 Vít Dostál
Přátelské objetí premiérů Babiše a Morawieckého v Karlových Varech. Foto: Vlada.cz
Podle platné koncepce zahraniční politiky jsou naše vztahy se severním sousedem strategické povahy. Polsko dnes představuje našeho druhého nejvýznamnějšího obchodního partnera, když nedávno na této pozici po pětadvaceti letech vystřídalo Slovensko. Zároveň je největší zemí, se kterou institut společného zasedání vlád udržujeme.
Kromě toho se očividně spřátelili oba premiéři. Od začátku července se bilaterálně setkali již počtvrté. Přitom bychom těžko hledali vzdálenější osobní příběhy. V době, kdy komunista Andrej Babiš pracoval v Maroku pro socialistické Československo, byl premiér Mateusz Morawiecki členem radikální antikomunistické odbojové organizace Bojující Solidarita. Dnešní ideologická dělítka ale stojí jinde. I proto se oba předsedové vlád poplácávají po ramenou.
Způsob, jakým si oba premiéři notují ohledně odstoupení od globálního paktu o migraci, ilustruje, kam vzájemné vztahy bohužel dospěly. V dobrovolně defenzivní, symbolické či až iluzorní agendě nacházejí hlasitou shodu, kterou ještě prezentují jako své vítězství nad zbytkem světa a Evropy. Tento odklon od multilateralismu má kromě globální úrovně i rozměr evropský. Babiš se podobně jako v Polsku vládnoucí strana Právo a spravedlnost, jejímž je Morawiecki členem, zahleděl do líčení hodnotového konfliktu mezi multikulturalismem „zkaženou“ západní Evropou a stále ještě „zdravou“ a „rozumnou“ Evropou střední. Jak se budou blížit volby do Evropské parlamentu a v Polsku i volby parlamentní, bude tato rétorika dále gradovat. Stejně tak bude namísto mizející solidarity evropské bobtnat solidarita středoevropská.
Při současném politickém profilu obou zemích se těžko vrátíme k úrovni vzájemných vztahů před deseti lety. Tehdy Praha s Varšavou společně promýšlely nový rámec východní politiky EU, ze které vzniklo Východní partnerství, lobbovaly za zajištění středoevropské energetické bezpečnosti a jednaly s Američany o protiraketovém deštníku. Tato strategická podstata česko-polských vztahů je kvůli zahraničněpolitickému obratu „do sebe“ pryč.
Přesto je důležité na česko-polských vztazích dále pracovat a je správné, že se vlády potkávají. I v dnešní ubohé kondici české a polské evropské politiky existují témata, v jejichž rozvíjení by naše partnerství mělo pokročit.
Za prvé jde o obrannou spolupráci. Polsko je pro naši bezpečnost klíčovým partnerem. České a polské ozbrojené složky stojí bok po boku v řadě aliančních i evropských iniciativ. Stejně tak jsou oba státy součástí takzvané Bukurešťské devítky – sdružení zemí východního křídla NATO. Česko v této společnosti dbá na udržování alianční jednoty. Tedy o to, aby se tyto státy vnímající nebezpečnou blízkost Ruska nedostávaly do vyhrocených rozporů s ostatními partnery v Alianci. Češi by měli hodnotu jednotného postoje NATO připomínat. Polský záměr vybudovat na svém území americkou základnu na bilaterálním, nikoli aliančním půdorysu, totiž řadu evropských zemí znervózňuje. I z těchto důvodů je obnovení společných setkání ministrů obrany a zahraničí, které nedávno navrhoval ve Varšavě šéf české diplomacie Tomáš Petříček, správnou cestou.
Za druhé je nezbytné udržovat široké spektrum česko-polských kontaktů na různých úrovních. Nespokojit se jen s komunikací ministerstev, ale nadále budovat mosty mezi společnostmi. Platí, že Češi jsou pro Poláky nejoblíbenějším národem. Na druhou stranu se daří zbavit české obyvatelstvo negativních stereotypů o Polsku jen pozvolna. Instrumenty, jako je Česko-polské fórum usilující o sblížení občanských společností, je třeba nejen udržet, ale také posílit.
Za třetí vzájemné vztahy nadále tíží několik nedořešených problémů. Jde například o takzvaný územní dluh. Po napřimování hranic v padesátých letech minulého století má Česká republika vrátit Polsku 368 hektarů území. Našim úřadům se ale kvůli protestům dotčených obcí nedaří najít vhodné pozemky. Citlivější a aktuálnější potíže najdeme v oblasti ochrany životního prostředí. Poláci rozšiřují hnědouhelný povrchový důl v Turówě, což může ohrozit zdroje vody v Libereckém kraji. Poláci jsou také předními evropskými znečišťovateli ovzduší. To má dopad i na Česko. Emise hranice ignorují. V neposlední řadě ještě nikdo z českých státníků nevyslovil politování nad tím, jakým způsobem Československo zabralo krátce po první světové válce Těšínsko. Příležitost pro připomínku této události se naskytne při stoletém výročí posledního vojenského konfliktu mezi oběma národy v lednu příštího roku. A sluší se dodat, že polský prezident Lech Kaczyński již před devíti lety označil polskou účast na okleštění Československa v roce 1938 za hřích.
Jako hlavní důkaz naší soudržnosti dnes slouží společné odmítání uprchlíků. I toto temné období může přinést alespoň nějaké pozitivní výsledky, pokud nás slova o skvělé atmosféře vzájemných vztahů přivedou k vyřešení některého ze zmíněných česko-polských problémů nebo prohloubení spolupráce v určitých oblastech. Právo a spravedlnost dominuje polské politické scéně a Andrej Babiš se rád prezentuje jako praktik rozplétající dlouho nevyřešené kauzy. V česko-polských vztazích jich najde nadále dost.
ROČNÍK XIII. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2024