Česku i Polsku ujíždí na Ukrajině vlak

15. června, 2017 RUBRIKA Téma


prezidentiAleksandr Kwaśniewski a Bronisław Komorowski - dva z řady polských prezidentů podporujících Ukrajinu. Foto: Facebook/KomorowskiBronislaw

 

V průběhu dramatických událostí na Majdanu v únoru 2014 byl hodně vidět polský ministr zahraničí Radosław Sikorski, který působil v Kyjevě jako mediátor mezi tehdejším ukrajinským prezidentem Viktorem Janukovyčem a opozičními lídry. Aktivitu ve vztahu k Ukrajině svého času vyvíjelo i Česko, jež patřilo k iniciátorům programu Východní partnerství. Od té doby ale došlo v zahraniční politice obou zemí k výraznému upozadění ukrajinské problematiky, byť ta je samozřejmě v Polsku z historických a geopolitických důvodů mnohem diskutovanější než v Česku. 

 

Rozdíl mezi polským a českým přístupem pramení především z toho, jak významnou roli hrála ukrajinská otázka v minulosti obou států (viz článek Polsko-ukrajinské stýkání a potýkání v Demokratickém středu 3/2016). Zatímco v Česku se vždy jednalo o značně okrajovou záležitost – například ve spojitosti se včleněním tehdejší Podkarpatské Rusi do meziválečného Československa –, v Polsku naopak vždy šlo o velice důležité téma, neboť historicky byla velká část dnešní Ukrajiny součástí polského státu a Poláci s Ukrajinci dlouhodobě žijí vedle sebe.

Polskou politiku vůči Ukrajině po roce 1989 definovaly především dva ideové přístupy. Tím prvním je takzvané Mezimoří (polsky Międzymorze) vůdce meziválečného Polska Józefa Piłsudského spočívající ve spojení zemí středovýchodní a jihovýchodní Evropy ve federaci. S ní souvisí i Piłsudského výrok, že „bez svobodné Ukrajiny nemůže existovat svobodné Polsko a bez svobodného Polska nemůže existovat svobodná Ukrajina“. Druhým přístupem je koncepce nazývaná zkratkou ULB (Ukrajina, Litva, Bělorusko), která vznikla v prostředí polského poválečného exilu a je spojena se jménem šéfredaktora v Paříži vydávaného časopisu Kultura Jerzyho Giedroyće. Podle této koncepce měli Poláci rezignovat na jakékoliv nároky vůči zmíněným zemím a naopak jim pomáhat získat nezávislost na Rusku (Sovětském svazu) a podporovat v nich demokratizační procesy.

 

Všichni na Majdan!

Díky tomuto ideovému zakotvení polské zahraniční politiky vystupovalo Polsko po roce 1989 ve vztahu k Ukrajině vždy velmi aktivně. To se projevilo mimo jiné silnou podporou oranžové revoluce v roce 2004 a Euromajdanu na přelomu let 2013 a 2014, kdy se na Ukrajině střídali zástupci z celého polského politického spektra. V době oranžové revoluce Kyjev navštívili například Lech Wałęsa, Aleksandr Kwaśniewski, Lech Kaczyński nebo Bronisław Komorowski.

Právě události roku 2004 se staly novým impulsem pro polsko-ukrajinské vztahy a navázání bližší spolupráce, o což se do velké míry zasloužil i polský prezident Lech Kaczyński (2005-2010). Ten se odvolával na výše uvedenou koncepci Mezimoří, a mimo jiné se mu podařilo urovnat některé historické spory, jež mezi Polskem a Ukrajinou přetrvávaly. S touto politikou přímo souvisí jeho hlasitá podpora vstupu Ukrajiny a Gruzie do akčního plánu NATO (předstupně plného členství) na summitu v Bukurešti v roce 2008, která však nezískala většinový souhlas členských států.

V podobném duchu pokračovala polská politika vůči Ukrajině i za vlády Občanské platformy v letech 2007–2015. Právě v tomto období vznikl program Evropské unie Východní partnerství, který sdružuje kromě Ukrajiny i Bělorusko, Moldavsko, Gruzii, Arménii a Ázerbajdžán, a začalo vyjednávání o asociační dohodě mezi Ukrajinou a EU. Ztělesněním aktivní politiky vůči Ukrajině byl v tomto období především ministr zahraničí Radosław Sikorski a po roce 2010 též prezident Bronisław Komorowski, jenž navštívil Ukrajinu během svého volebního období celkem jedenáctkrát.

Po vypuknutí Euromajdanu v listopadu 2013 dokonce došlo k situaci, kdy opoziční lídr Jarosław Kaczyński tvrdě kritizoval vládu Donalda Tuska za příliš slabou podporu ukrajinského protestního hnutí. Již z logiky věci (oranžová revoluce vznikla v souvislosti s falšováním volebních výsledků, zatímco Euromajdan „pouze“ kvůli změně zahraničního kurzu demokraticky zvolené vlády) však mohlo být Polsko oficiálně jen mediátorem, čehož se zhostilo velmi úspěšně. Byl to právě Sikorski, kdo spolu s ministry zahraničí Německa a Francie v únoru 2014 zprostředkovával dohodu mezi prezidentem Janukovyčem a lídry tehdejší ukrajinské opozice. Ta však vydržela jen pár hodin, když Janukovyč utekl ze země a dodnes pobývá v Rusku.

 

Ochlazení na východě

Aktivita Polska vůči Ukrajině opticky výrazně klesla po změně premiéra v září 2014, kdy Donalda Tuska, jenž se stal předsedou Evropské rady, nahradila Ewa Kopacz a zároveň došlo ke změně ministra zahraničí, kterým se stal současný předseda Občanské platformy Grzegorz Schetyna. Klesající trend pokračuje i po nástupu nové vlády vedené stranou Právo a Spravedlnost (PiS) na podzim 2015. Ačkoliv současný kabinet rétoricky Ukrajinu stále podporuje a došlo i k takovým gestům, jako byla návštěva polského prezidenta Andrzeje Dudy na oslavách 25. výročí ukrajinské nezávislosti, fakticky se polská aktivita značně snížila. Téma Ukrajiny se tak ocitlo na vedlejší koleji, a slouží spíše k vyvolávání nacionalistických nálad u domácího publika. Kvůli tomu jsme byli v poslední době svědky poměrně silných výpadů vůči Ukrajině, jimž vévodil výrok předsedy PiS Jarosława Kaczyńského, že Ukrajina „nevejde do Evropy s Banderou“.

Tradiční a v mnoha směrech nadstandardní angažmá Polska na Ukrajině – například v podobě obrovského generálního konzulátu ve Lvově – samozřejmě pokračuje. K velkým tématům patří pracovní migrace Ukrajinců do Polska, která dosahuje rekordních čísel. Podle odhadů mělo jen v průběhu roku 2015 přijet do země zhruba milion ukrajinských občanů, přičemž v jednom momentě jich údajně bylo na polském území až 500 tisíc. Podobně jako v Česku i v Polsku sehrává významnou roli také ekonomická politika v podobě možných investic na Ukrajině a to nejen v soukromém sektoru. Konkrétně v letošním roce Polsko udělilo Ukrajině půjčku na opravu rozbitých silnic vedoucích k hraničním přechodům mezi oběma zeměmi.

I přesto ale platí, že polská aktivita je v současnosti nejmenší od dob oranžové revoluce, a zároveň dochází kvůli nárůstu nacionalistických nálad v Polsku k ochlazení vztahů, jež souvisí i se starými historickými spory mezi Poláky a Ukrajinci. Svědčí o tom i ona narážka Jarosława Kaczyńského na Stepana Banderu, který je v Polsku vnímán jako symbol ukrajinského nacionalismu, jenž za války vedl k masakrům Poláků hlavně na Volyni. Paradoxem přitom je, že i na Ukrajině představuje velmi kontroverzní a nejednoznačně vnímanou osobnost, kterou pozitivně hodnotí především lidé na západě země. Hlavní neporozumění spočívá v tom, že na Ukrajině není Bandera chápán jako symbol boje proti Polákům, ale především jako obecný symbol boje za nezávislost – primárně proti Němcům (velkou část války strávil v koncentračním táboře Sachsenhausen) a Sovětům.

 

Pozapomenuté „české“ partnerství

V Česku není problematika Ukrajiny z pochopitelných důvodů zdaleka tak akcentována jako v Polsku. V jisté zkratce lze říct, že míra aktivity ve vztahu k ní záleží spíše na osobě ministra zahraničí a jeho vlastních prioritách, což bylo obzvlášť dobře vidět v období, kdy jím byl Karel Schwarzenberg. Přesto je ale česká přítomnost na Ukrajině tradičně poměrně silná, což podtrhuje i fakt, že kromě velvyslanectví působí v Kyjevě i České centrum a v západoukrajinském Lvově generální konzulát.

Pokud jde o dlouhodobé trendy, zaměřuje se Česko ve vztahu s Ukrajinou především na ekonomiku a transformační spolupráci. V obou oblastech představuje pro Českou republiku přinejmenším oficiálně prioritní zemi, čemuž však ne vždy odpovídá rétorika politických představitelů. Transformační spolupráce obecně souvisí s lidskoprávní agendou, kterou do české zahraniční politiky vnesl především prezident Václav Havel a jež se stala výrazným poznávacím znamením Česka. V jejím rámci působí na Ukrajině mimo jiné celá řada nevládních organizací v čele s Člověkem v tísni. Tento trend, na který navazoval Karel Schwarzenberg, se projevil poměrně výraznou podporou Euromajdanu. Právě Schwarzenberg, byť již v tu chvíli nebyl ministrem zahraničí, navštívil Kyjev i samotný Majdan v prosinci 2013. Na to po nástupu vlády Bohuslava Sobotky v únoru 2014 navázal vládní program MEDEVAC, v jehož rámci byli do Kyjeva vysláni čeští lékaři a v Česku přijati zranění aktivisté z Majdanu.

K jednoznačně největším úspěchům české diplomacie patří výše zmíněný program Východní partnerství, který oficiálně vznikl během českého předsednictví EU a k jehož iniciátorům patřily Polsko a Švédsko. Jeho zakládající schůzka se konala v květnu 2009 na summitu v Praze. Ačkoliv se jedná podle slov českého ministerstva zahraničí o jednu z jeho dlouhodobých priorit, současná praxe bohužel vypadá trochu jinak. Obecně totiž platí, že i když se Česko bez nějakých kontroverzí drží celoevropské linie vůči postsovětským zemím, tak už v této oblasti nenastoluje agendu. Problematika Ukrajiny se smrskla víceméně na řešení požadavku českých firem, které chtějí usnadnit přijímání pracovníků z Ukrajiny.

 

Ekonomika především

Poměrně běžně lze totiž na české politické scéně slyšet hlasy, že například protiruské sankce zavedené v souvislosti s anexí Krymu a rozpoutáním války v Donbasu jsou neúčinné a je v zájmu naší ekonomiky, aby se zrušily. Pravidelně se tímto způsobem vyjadřuje prezident Miloš Zeman, ale podobné výroky zazněly například i od Andreje Babiše a o postojích představitelů tradičně prokremelské KSČM ani není třeba psát. Právě zpochybňování protiruských sankcí a s tím související zdůrazňování údajného významu Ruska pro český zahraniční obchod se odráží nejen v absenci větší podpory těžce zkoušené Ukrajině, ale také negativně ovlivňuje českou pověst v této zemi. Zároveň platí, že podobně jako v Polsku i u nás téma Ukrajiny někteří politici populisticky zneužívají. Například prezident Zeman v roce 2015 v souvislosti s uprchlickou krizí navrhoval, aby se do tehdy schválených unijních kvót počítali rovněž Ukrajinci.

Pokud tedy porovnáme český a polský přístup k Ukrajině, je evidentní, že i přes výrazný pokles aktivity je pro Polsko z výše popsaných důvodů Ukrajina daleko významnější zemí. Kvůli tomu ji nelze v Polsku ignorovat takovým způsobem, jakým se to děje v Česku, kde v některých kruzích panují poměrně silné proruské sentimenty. A to ani v momentě, kdy v Polsku výrazně sílí nacionalizující tendence. To vysvětluje fakt, že i přes relativně značné ochlazení polsko-ukrajinských vztahů došlo v poslední době k takovým gestům, jako byla zmíněná návštěva polského prezidenta na oslavách ukrajinské nezávislosti. Zároveň ale platí, že oběma zemím ve vztahu k Ukrajině do jisté míry ujel vlak. Zatímco dříve se jak Polsko, tak Česko profilovaly jako výrazný tahoun východní politiky v rámci EU, dnes už hrají spíše druhé housle. Přitom stabilní, prosperující a demokratická Ukrajina je v jednoznačném zájmu obou zemí.

 

Článek byl podpořen v rámci projektů Česko-polského fóra z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.