Čeští vojáci na frontách Velké války

17. září, 2014 RUBRIKA Téma


vojaci

Na počátku byly dvě dobře mířené rány, na konci válkou proměněná Evropa. Rakousko-Uhersko ve snaze tvrdě potrestat Srby za atentát na následníka trůnu rozpoutalo do té doby nevídaný válečný konflikt, který zásadně poznamenal budoucí vývoj Evropy i ostatního světa. Svou nemalou roli v něm sehráli i čeští vojáci.

Češi byli nedílnou součástí rakousko-uherské armády, v jejích řadách sloužilo zhruba 12 procent Čechů. Nebyli to ovšem pouze vojáci vykonávající základní službu, v důstojnickém sboru bylo 5 až 8 procent českých důstojníků.
Pro nás mohou zajímavě vypadat následující údaje. Ačkoliv české země nemají moře, tak rakousko-uherské námořnictvo bylo tvořeno z téměř 12 procent námořníky českého původu. Sloužili především jako strojníci, dělostřelci nebo potápěči. U posádek ponorek byl podíl českých námořníků až třetinový. Češi byli zastoupeni i v rámci velitelského sboru. Mimochodem první velitel rakousko-uherského námořního letectva byl Václav Leopold Woseček, původem z Hořic.

Významnou úlohu měli čeští vojáci i v rakousko-uherském letectvu. Téměř třetina létajícího a pozemního personálu byla tvořena Čechy. Poměrně bohaté zastoupení u námořních nebo leteckých sil bylo dáno tím, že české země byly bohatě industrializované a pocházelo z nich velké množství kvalitně vzdělaných techniků a řemeslníků. To bylo u specifických druhů sil typu letectva či námořnictva nezbytné.

Spořádanou mobilizaci vystřídaly dezerce

Vyhlášení války Srbsku bylo pro české obyvatelstvo překvapující, dávalo totiž přednost diplomatickému řešení. I když Češi nesdíleli nadšení pro válku jako například Němci, nevyhýbali se mobilizaci a do armády rukovali poslušně. České obyvatelstvo se vyvarovalo i výraznějších nepokojů. Pomstít smrt budoucího panovníka mnozí brali jako vlasteneckou povinnost a navíc se předpokládalo rychlé vyřešení srbské krize.
Válka se Srbskem se ale neodehrávala podle představ rakouských velitelů. Počáteční neúspěchy a postupné zapojování dalších států do války oddalovalo naději na rychlé ukončení bojových akcí. Monarchie nebyla po hospodářské stránce na delší válečný konflikt připravena, proto se již v zimě roku 1914 objevily první výraznější problémy. Nastaly potíže se zásobováním potravinami nebo uhlím. Většina zemědělské produkce směřovala k vojákům na frontu, což vedlo k nárůstu napětí uvnitř společnosti.

Rakousko-Uhersko svádělo důležité boje zejména na jihu s Itálií a na východě s Ruskem, kam velení samozřejmě posílalo i české vojáky. Na jižní frontě Češi bojovali proti Italům se vší houževnatostí a i za cenu nemalých ztrát patřili až do konce k oporám rakousko-uherských vojsk.
Opačná situace ale panovala na východní frontě. Mezi českými vojáky rezonovala idea slovanské jednoty s Ruskem, což narušovalo jejich bojovou morálku. S přibývajícími válečnými útrapami se tak začala projevovat neochota bojovat a rostl počet dezertérů. Nejkřiklavějšími případy byla zběhnutí celých částí mladoboleslavského 36. pěšího pluku a větší části pražského 28. pěšího pluku do ruského zajetí v roce 1915.

Češi proti Čechům

Vojska monarchie ovšem nebyla jediným působištěm českých vojáků. Již na samém začátku války začaly vznikat dobrovolnické jednotky z krajanů žijících v zahraničí, které daly základ pozdějším československým legiím ve Francii, Rusku a Itálii. S českými dobrovolníky se bylo ale možné dále setkat v armádách Srbska, USA nebo Kanady, ojediněle však i v řadách belgické, rumunské, portugalské, brazilské, japonské nebo australské armády.

Nejpočetněji byli na straně Dohody čeští vojáci zastoupeni v Rusku. Zde však nebojovali pouze proti Rakousko-Uhersku a Německu, ale po revolučních událostech se ocitli uprostřed občanské války. České dobrovolníky bylo možné vidět na straně carských vojsk, ale i bolševiků. Obecně československé jednotky neměly kdovíjaký zájem bojovat v občanské válce za cizí zájmy, proto jejich dalším cílem bylo přepravit se do Francie a zapojit se do bojů proti Německu a Rakousko-Uhersku. Část sice do Francie odjela, ale většina zůstala v Rusku a musela začít bojovat s Rudou armádou, aby se z Ruska dostala. Zatímco v Evropě válka utichla, Češi a Slováci v Rusku zdaleka vyhráno neměli. Odhodlaným bojem se jim podařilo postupně obsadit Transsibiřskou magistrálu do Vladivostoku v neuvěřitelné délce 8 000 kilometrů. Odtud probíhala jejich přeprava do již nově vzniklého Československa. Poslední transport se uskutečnil až na podzim roku 1920.

S ruskou frontou se pro Čechy pojí i další zajímavá událost. Začátkem července 1917 se u ukrajinského města Zborov strhl doslova bratrovražedný boj Čechů s Čechy. Proti rakousko-uherským jednotkám složeným zejména z vojáků z Plzeňska a Jindřichohradecka stáli českoslovenští legionáři. Jsou zaznamenány konkrétní případy, kdy proti sobě bojovali bratr s bratrem či otec se synem.

Počátkem roku 1918 byla situace uvnitř armády monarchie více než kritická. Vojáci byli vyčerpáni nekončícími boji, kvůli selhávajícímu zásobování se potýkali s nemocemi, hladem a rostoucí bídou. To vedlo k dalším dezercím a nově i vzpourám. Z pohledu českých dějin proběhly významné vzpoury v Rumburku a Boce Kotorské, byly ovšem potlačeny.

Situace na frontách i v zázemí se stala natolik neudržitelnou, že vedla k porážce a zániku Rakousko-Uherska. Na jeho troskách pak vznikla řada nových států včetně Československa. Nový stát potřeboval armádu, která by zajistila státu potřebnou bezpečnost. Československá armáda se vytvářela především z navrátivších se jednotek ze zahraničí, ale pochopitelně i z bývalých rakousko-uherských vojáků, které bylo ihned po vzniku státu nutné zapojit do bojů s Polskem a Maďarskem. I přes prožité válečné útrapy prokázali své vysoké bojové kvality a dosáhli tak konečného vítězství.

Postupně ale v nové republice byli původem rakousko-uherští vojáci upozaděni za legionáři nebo nově vyškolenými vojáky z již československých vojenských škol.

Český voják zasluhuje úctu, nikoliv posměch

Jak již bylo řečeno, čeští vojáci během Velké války bojovali na obou stranách. V rakousko-uherských řadách bojovalo odhadem 1 – 1,4 milionu českých vojáků, z toho jich asi 140 – 150 tisíc padlo. Legionářů bylo na 90 tisíc a svůj život jich položilo 5,5 tisíce. V dalších spojeneckých armádách bojovalo celkem asi 40 tisíc Čechů. Nenajdeme u nás rodinu, která by v této válce nepřišla o některé své příbuzné.
Pro své kvality si čeští vojáci právem zasloužili uznání svých velitelů a respekt protivníka. V mnoha bitvách patřili Češi k nejlepším. Někdy byli skoro jediní, kteří drželi svůj úsek fronty i v beznadějně vyhlížející situaci. V dohodových armádách navíc s vědomím, že pokud padnou do zajetí, bude to pro ně znamenat smrt za vlastizradu.

Vysoké kvality čeští vojáci spolu s vlasteneckým cítěním prokázali následně i v druhé světové válce a ukazují je i dnes. Bohužel v každé době se mezi Čechy našly skupiny, které dokázaly znevážit činy vlastních vojáků a manipulativní propagandou z nich udělat Švejky, zbabělce, kolaboranty nebo žoldáky sloužící cizím zájmům. Kvůli různým selektivním přístupům k dějinám nám tak schází úcta k vlastní historii a z toho plynoucí národní hrdost. Měli bychom si uvědomit, že svoboda a bezpečnost, které dnes považujeme za samozřejmost, nebyly a nejsou zadarmo. I díky hrdinství a obětem českých vojáků.

Ladislav Havelka

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.