Cheb: jímavá kulisa velikosti

14. prosince, 2019 RUBRIKA Zraněná města


imageChebChebské náměstí Krále Jiřího z Poděbrad, který měl s městem nadstandardní vztahy a několikrát zde pobýval, v pozadí ikonický soubor hrázděných domů Špalíček. Foto (oříznuto): Martin Veselka

 

Cheb, nejněmečtější české město, je na pohled krásným a v jádře trpkým svědectvím toho, jak se sebevědomé historické středisko, kde se psaly evropské dějiny, může proměnit v periferní okresní sídlo s necelými 32 tisíci obyvateli (tolik mělo už v roce 1910!) a jak není snadné této situaci čelit, natož z ní vybřednout. Cheb – synonymum nejzápadnějšího cípu české země – je však také v mnoha ohledech svébytným a neopakovatelným fenoménem, který se vyplatí navštívit, prožít, promyslet a zakusit na vlastní kůži, oči a uši.

 

 Devadesátá léta, malý chlapec jde s dědečkem náměstím dolů ke Špalíčku. Chce zmrzlinu, ale je drahá, „vždyť je to pro Němčoury“. Město je jiné než cokoli, co v Čechách doposud viděl. V ulicích se promenují elegantní bělovlasí lidé ve světlých tesilkách, košilích a vestičkách, posedávají u plastových stolků v předzahrádkách se slunečníky Coca-Cola nebo Marlboro, hovoří jiným jazykem, ale jsou rozjaření, sebejistí, jako doma. Chlapec sbírá mapy, dědeček mu koupí kreslený plán města z ptačí perspektivy. Je krásný, ulice a bloky jsou na něm přehledné, mezi starými domy zejí obrovské prostory: tráva, stromy, garáže, dvory. A to jméno má čarovnou úsečnost – jako nějaké zaříkadlo.

 Cheb se navzdory tomu, že leží poměrně vysoko a vlastně na horním toku Ohře, zrodil dost brzy. Právě tato řeka, kterou Keltové nazývali Agara, tedy Lososí nebo dle jiných výkladů Měsíční řeka, dala jméno i městu, prvně zmiňovanému a dodnes asi známějšímu jako Eger. Někteří historikové se dokonce domnívali, že Cheb je totožný s místem, jež antický geograf Ptolemaios na své mapě označuje jako Menosgada. Archeologicky doloženo je tu keltské, markomanské a především slovanské osídlení. V místech chebského hradu se nacházelo hradiště a pohřebiště tohoto etnika a z území historického Chebska, které ovšem sahalo za hranice až do dnešního Německa, je známo 95 slovanských osad.

Zakrátko se projevila strategičnost polohy regionu a začali si jej nárokovat mocní z Čech i dnešního Německa. Kolem roku 1135 zde Vohburgové budují druhý nejstarší kamenný hrad u nás. Koncem 12. století jej slavný Fridrich Barbarossa z rodu Štaufů nechává přestavět na císařskou falc s bytelnou Černou věží, vystavěnou z tmavých kamenů z blízkých sopečných vrchů, a zejména jedinečnou, pozoruhodně zdobenou dvoupatrovou románsko-gotickou kaplí.

Stará tržní osada u hradu se na počátku 13. století přerodila ve vzkvétající město, jež se těšilo značné samostatnosti a požívalo četných výsad. V roce 1322 získal král Jan Lucemburský celou oblast do zástavy, nikdy později nevyplacené, čímž se Chebsko nadobro připojilo k Čechám. Díky svébytné politické taktice, založené na diplomacii, uvážlivosti a mocenském lavírování, ale též na široké zpravodajské síti po celé střední Evropě se Chebským dlouho dařilo zajišťovat svému městu ničím nerušenou prosperitu. Už začátkem 15. století tedy Cheb patřil s osmi tisíci obyvateli ke středověkým velkoměstům a – jak píše historik Jaromír Boháč – byl „městem knížecích a královských sněmů, velkolepých slavností i diplomatických ujednání“. Produkovala se zde vyhledávaná medovina a pivo, jakož i proslulý intarzovaný nábytek – takzvané chebské práce. Tradiční bašta katolictví během 16. století přece jen přešla k protestantství a stala se významným střediskem humanistické vzdělanosti. Chebští měšťané studovali na čelných evropských univerzitách, místní tiskař Hans Burger vydával vědecká díla a chebský lékař Georg Zechendorfer, autor chirurgické příručky, provedl první soudní pitvu.

Úpadek nastal až s příchodem třicetileté války. Během drancujících přechodů armád byla Chebským obratná diplomacie a vyčkávací taktika k ničemu. Protestantské elity byly opakovaně vykazovány (a když se město načas ocitlo v rukách Sasů či Švédů, opakovaně se vracely) a měšťanstvo násilně rekatolizováno. Albrecht z Valdštejna zde roku 1625 během krátké doby naverboval dvacet tisíc vojáků, čímž celý region krajně vyčerpal. Jen o pár let později, osudného roku 1634 již prchal přes Cheb coby psanec zmořený nemocemi. Zemřel probodnut setníkem Walterem Deverouxem v ložnici památného domu protestantského emigranta Wolfa Adama Pachelbela poté, co velitel John Gordon obelstil a nechal zavraždit jeho věrné důstojníky během „krvavé hostiny“ na místním hradě. Nedlouho po válce rozhodly české stavy o přestavbě Chebu na velkolepou barokní pevnost, vedle Prahy jedinou takovou v Čechách. Ta se následně budovala téměř sto let, avšak při zatěžkávací zkoušce – během obléhání francouzským vojskem za války o dědictví rakouské – se ukázala jako zastaralá a nefunkční, takže se město po dvou týdnech muselo vzdát.

Polovina první dekády nového století, mladík zahájil studium v Praze. První den se – nejistý a zmatený – seznámil s protřelejším kolegou, který pochází z Chebu. Génius, co se rodí jednou za deset let, neuvěřitelný přehled, neprůstřelná argumentace, brilantní analýzy – toho večera vypil patnáct piv. Později vypráví, jak se pilo v Chebu, už na gymnáziu si prošel detoxikační léčbou. S bývalými spolužáky se objímají a halekají „Chebáci – jebáci“. Mladík tam dlouho nebyl, ale vybaví si rázem vše, co o Chebu viděl v televizi nebo četl v novinách: Cikáni prodávající své neplnoleté dcery postarším úchylům z Bavor, dealeři pervitinu, prostitutky u výpadovek, nedozírné vietnamské tržnice plné padělků, ale i neonacistických desek a nášivek. Cheb jako srdce temnoty.

Koncem osmnáctého století jako by se karta načas obrátila. Chebský rodák a lékař Bernhard Adler se přičinil o zvelebení takzvané chebské kyselky, což není nic jiného než léčivé prameny v oblasti dnešních Františkových Lázní. Ty se díky jeho zakladatelskému činu rychle rozvíjely a zakrátko dosáhly evropské proslulosti, která sem přilákala řadu významných osobností. K nejkultivovanějším z nich patřil bezpochyby spisovatel Johann Wolfgang Goethe, který do kraje opakovaně zajížděl. Přátelil se s posledním chebským katem a znalcem místní historie Karlem Hussem, od Václava Jana Tomáška si zde nechal přehrát skladby na slova svých básní a s Kašparem Šternberkem se zapojil do sporů o geologický původ blízké sopky Komorní hůrka. Zajímavostí je, že roku 1847 hrál v Chebu během svého nevydařeného pianistického turné po západních Čechách jeden z prvních koncertů i Bedřich Smetana. Dostavili se jen čtyři posluchači.

Devatenácté století se ve městě neslo jednoznačně ve znamení někdy až příliš překotného rozvoje infrastruktury, průmyslu a dopravy. Cheb získal první železniční spojení již roku 1865 (příznačně z Německa) a zdejší honosné nádraží se brzy stalo důležitým uzlem. Vznikla zde řada závodů, mimo jiné úspěšný pivovar nebo známá továrna na bicykly Eska. Poblíž města dokonce vyrostlo letiště, v roce 1918 bylo jediným funkčním v celé ČSR. Své středověké slávy a prestiže však Cheb nikdy nedosáhl. Nedokázal se zbavit jisté konzervativní provinčnosti a místní si nedostatek sebevědomí stále více kompenzovali nostalgií po dobách „chebského městského státu“, jež postupně přerostla v nezdravý nacionalismus. Dobře to ilustruje vývoj populárních valdštejnských her, které se ve městě pravidelně konaly a nyní opět konají. Zatímco před první světovou válkou měly spíše zábavný ráz, ve třicátých letech se staly slupkou pro demonstraci nebezpečného ideologického obsahu v duchu henleinovské SdP.

Jisté je, že Chebští Československou republiku nepřijali, a to snad ještě tvrdošíjněji než jinde v pohraničí. Československé četnictvo a finanční stráž zde mnohdy měly práci dvojnásobně ztíženou nedůvěrou, nespolupracováním, ba sabotážemi ze strany místních. Ač se v Chebu mezi válkami (1930) hlásilo k československé národnosti jedenáct procent obyvatel, legionářský pomník pro jistotu vztyčili v oploceném areálu kasáren.

Nadšené vítání Adolfa Hitlera roku 1938 vystřídala úzkost během náletů, jež v roce 1945 smetly z povrchu zemského nádraží a celou přilehlou čtvrť, a následné neklidné přihlížení americkému osvobození provázené nejistotou z dalšího vývoje. Poválečnému odsunu unikl v Chebu jen málokdo, místní patrioti se s nuceným odchodem často nedokázali vyrovnat do konce života a mnohdy odloučení od svého milovaného rodiště prožívali až fyzicky. Rok 1945 se stal osudným i pro chebské pomníky. Dva nejpozoruhodnější z nich – pomník chebskému pěšímu pluku, bojujícímu v prusko-rakouské válce v roce 1866, od významného místního sochaře Johanna Adolfa Mayerla a spektakulární Jahnova mohyla tyčící se na Špitálském vrchu vysoko nad městem – byly vyhozeny do povětří coby symboly velkoněmectví. Monumentální výzdoba pamětní síně v bývalém kostele svaté Kláry byla přemalována. Poškozena byla dokonce i deska připomínající Goethovy pobyty. Již dříve zmizela socha císaře Josefa II. Dnešních dob se pochopitelně nedočkal ani výše zmíněný legionářský monument a původní pomník amerických osvoboditelů. Válečná vřava a poválečný marasmus téměř dokonale vymazaly stopy i po židovské komunitě. Honosná synagoga shořela již o křišťálové noci v listopadu 1938. V osmdesátých letech na jejím místě vyrostl panelový dům, dnes osazený pamětní deskou. Bývalé ghetto včetně staré školy s deskou rabína Meiera z roku 1347 zbořili komunističtí asanátoři a židovský hřbitov byl po roce 1948 zlikvidován a nahrazen garážemi.

Osidlování města českým obyvatelstvem neprobíhalo hladce. Do zchátralé středověké zástavby v centru města se chtělo jen málokomu, domy se rozpadaly a součástí chebské každodennosti se staly všudypřítomné podpěry a lešení. Megalomanské plány na rekonstrukci historického jádra, iniciované údajně samotným Antonínem Zápotockým, jenž prý měl k Chebu osobní vztah, se zakrátko proměnily v rozsáhlý asanační zásah likvidující nejstarší jádro města v okolí hradu se zástavbou románské a gotické parcelace. Z 2100 chebských domů jich bylo během prvních dvou poválečných dekád zbořeno 632, a to včetně první chebské radnice, gotického kostela svatého Jošta, středověké Vodní věže a přilehlého hostince U České koruny, kde koncertoval Bedřich Smetana, malebného Rejtarského dvora či zámečku Martiniů!

Ani rekonstrukce však neznamenala žádnou výhru. V rozporu dokonce i s tehdejšími standardy památkové péče se totiž uplatňovaly poněkud zvláštní postupy, které většinu dochovaných domů znehodnotily: stavby byly „vykuchány“, vnitřní dispozice zničeny a domy navzájem propojeny. Dvorní trakty a boční uličky vybourali a nahradili „kopiemi“ ve stylu blízkém socialistickému realismu, nebo je ponechali nezastavěné, což do města nadlouho vneslo neladné proluky s popelnicemi, sušáky, poházenými odpadky, kalužemi a křovisky. Z památného chebského hradu se stalo letní kino a snad nejikoničtější chebská stavba – Špalíček na náměstí – je dnes pouhou skořápkou, neboť zachované vnější stěny skrývají ocelovou konstrukci s betonovými stropy z roku 1960. Cheb se z někdejšího rušného centra dění, křižovatky cest, brány Čech do západní Evropy a oblíbeného turistického cíle stal periferním městem v úpadku, které obrostlo věncem sídlišť vystavěných pro tovární dělníky a příslušníky pohraniční stráže. Dál už je jenom Aš a Hranice.

 Svěží, zelený máj roku 2015, poněkud idealistický doktorand a světlovlasá dívka procházejí zpustošený klášter Milosrdných sester svatého Kříže na jihozápadním okraji města. Torza novorománských budov prorůstají břízkami, na zdech bez omítky udeří do očí čmáranice a čerň starých požárů. Čas od času se v chodbách mihnou ponuré postavy těch, co tu bývají častěji. Dle místních novin jde o bezdomovce a narkomany. Hrstka nadšenců z obou stran hranice se pokouší o záchranu kláštera, který po válce sloužil jako shromaždiště zdejších německy hovořících rodáků před vysídlením. V akci K byl zrušen a zbytek komunismu protrpěl jako kasárna pohraniční stráže. Po roce 1990 připadl policii, která jej nedokázala ochránit před vandalismem a další destrukcí, až nakonec připadl turecké společnosti Beta Games, jež v něm chtěla zřídit kasino a byty. Doktorand se angažuje, nesnadno shání podpisy pro petici, místní ale o ni nemají zájem („vždyť je to doupě feťáků“, „šíří se z něj žloutenka“, „ať to jde k zemi, než se to zřítí na naše děti“). Přispívá na pořádání výstavy urbexerských fotografií kláštera, kterou nikdy nenavštíví. O necelý rok později bezmocně přihlíží nezákonné demolici kláštera a unikátního kostela v byzantizujícím stylu, která probíhá za liknavého postupu úřadů. Turci platí pokutu dvacet tisíc korun a chebští političtí předáci si tiše mnou ruce. Zplanýrovaná blátivá plocha už přece zarůstá náletem a feťáky a žloutenku mají tím pádem z krku.

Devadesátá léta znásobila naděje i potíže. Město se zprvu prudce rozvíjí, fasády se narychlo opravují, vyrojí se obchody, restaurace, kavárny, kasina a nevěstince. Cheb zaplňují kýč a sentiment. Po náměstí korzují němečtí turisté důchodového věku, v uličkách se potloukají skupinky Romů. Za tmy a šera problikávají neony obchůdků s textilem a brakem, které sázejí na šetřivé návštěvníky ze Západu, ale také večerek, které cílí na ty, kdo cíl ztratili. Areál bývalých domobraneckých kasáren obsazují trpaslíci – nejstálejší obyvatelé obří vietnamské tržnice Dragoun. Objekty kasáren později zbourají a nahradí je shopping centrum. Podobného osudu se dočkají kdysi význačný pivovar, plynárna a legendární továrna na jízdní a motorová kola. Zbourá se i monumentální školní budova zvaná Rudolfinum a druhá kasárna na Zlatém vrchu. Místa těchto kdysi elegantních staveb dodnes zejí prázdnotou. Roztěkanost a rozpačitost poválečného vývoje jako by ilustrovaly osudy českých elit spjatých s městem: narodili se tu Mikuláš Chadima i Ilona Csáková, Pavel Nedvěd i Ladislav Jakl, žil tu (a zdejší ekonomickou fakultu nedokončil) Leoš Mareš.

Trajektorii k naději naopak symbolizují dvě německé osobnosti, které vnesly do zmatků doby pozitivní příklad a pokusily se město bez kořenů nasměrovat konstruktivním směrem: Anton Hart, rodák ze sousedního Starého Hrozňatova, se organizačně a finančně zasloužil o záchranu tamního poutního areálu Maria Loreto. Založil nadační fond Historický Cheb, díky němuž povstaly z popela další památky v regionu, přičemž vždy kladl důraz na kooperaci Němců a Čechů. Berlínský rodák Frank Boldt, historik a propagátor česko-německých vztahů, přesídlil do Chebu a přijal české občanství. Napsal o městě knižní esej a zřídil zde nadaci Evropské Comenium, kterou vedl až do své předčasné smrti.

Už tím je naznačeno, že Cheb má stále navzdory dějinným peripetiím a dvojímu „odsunu“, kdy při prvním přišel o paměť a duši, zatímco při druhém se dostal na periferii země i zájmu, svébytnou kulturní atmosféru a lákavost. Zachovaly se tu jedinečné pamětihodnosti, které jinde u nás neuvidíte – hrad, požáry stíhaný románsko-gotický chrám svatého Mikuláše, františkánský klášter či měšťanské domy s gotickými krovy, dost možná nejstaršími ve střední Evropě. Působí zde dvě kvalitní umělecké galerie organizující výstavy celorepublikového významu, atraktivní retromuzeum a krajské muzeum s unikátními sbírkami, ale provozují tu i artové kino a pořádají pozoruhodné výtvarné festivaly jako třeba Chebské niky a Chebské dvorky. Dobře funguje i populární festival dechových orchestrů mladých FIJO.

Je slunný říjnový den roku 2019. Mladý muž postupně prochází všechny ulice širšího centra Chebu a už ví a vidí víc. Od rána až do soumraku, fascinace neustává. Vzpomene si na malíře Bojmíra Huttu, jehož město uhranulo během jediné procházky, když zde neplánovaně zastavil jeho vlak do Paříže, až si na základě toho požádal o umístěnku do Chebu a po letech vytrvalých snah zde inicioval založení dodnes funkční a činorodé galerie. Po návratu domů se mladý muž zaposlouchá do písní chebské kapely Povodí Ohře z Desky roku 2018. Z reproduktorů znějí následující slova: „Boha jsme ztratili už dávno. A lásky nejsme schopni zřejmě…“ nebo „naleštěný kulovnice, modly v lesích, Klub přátel pohraničí“. Na webu Chebské info, nabízejícím překvapivě kvalitní zpravodajství, si pročítá článek o tom, že by se po nedávno zesnulé Vlastě Chramostové, která v Chebu působila, mělo pojmenovat náměstíčko před divadlem. Zděšeně pak zírá na žumpu namířenou proti Chramostové, Václavu Havlovi, demokracii a toleranci, která se v diskusi pod textem vyvalila z úst (vlastně klávesnic) místních mudrlantů. Zpěvák Sisi z Povodí Ohře ryčí: „Soudruzi, doba vám nahrává.“

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.