Chyceni v kleštích: průvodce současnou polskou zahraniční politikou

01. března, 2018 RUBRIKA Střední Evropa


WWWitold Waszczykowski byl z funkce ministra zahraničí odvolán letos v lednu. Foto: Wikimedia Commons/Koerner/MSC

 

Rekonstrukce polské vlády, ke které došlo na začátku roku 2018, se často interpretuje jako pokus o zlepšení vztahů s partnerskými zeměmi. Vyměněny byly hned tři klíčové osoby, které se mezinárodním vztahům věnovaly – předsedkyně vlády, ministr zahraničních věcí a ministr obrany. 

 

Zejména v případě resortů zahraničí a obrany se jednalo o politiky s mezinárodně pošramocenou pověstí. Šéf diplomacie Witold Waszczykowski přispěl k vyhrocení sporů mezi polskou vládou a Evropskou komisí. Exministr obrany Antoni Macierewicz šířil různé konspirační teorie o smolenské letecké tragédii. Dopad na zahraniční politiku Polska však mělo zejména jeho rozhodnutí zrušit naplánovaný nákup helikoptér od francouzského dodavatele a následné vystupňování mediální přestřelky s Francií.

Předseda vlády Mateusz Morawiecki (nahradil Beatu Szydło), ministr zahraničí Jacek Czaputowicz i ministr obrany Mariusz Błaszczak představují oproti svým předchůdcům přívětivější tváře. Důvody, kvůli kterým se polská zahraniční politika ocitá prakticky v permanentních střetech, jsou však strukturální. Konfliktů neubude bez ústupků a úpravy fundamentů toho, jak vládnoucí Práva a spravedlnost (PiS) nahlíží na svět i roli Polska v něm. Nedávný vystupňovaný spor s Izraelem ohledně novely zákona o Institutu národní paměti, která penalizuje přisuzování podílu na holocaustu Polákům, je dokladem toho, že samotná výměna tváří polskou politiku nezmění.

 

Povstat z kolen

S příchodem Práva a spravedlnosti k moci se změna v zahraniční politice očekávala. Jako opoziční síla bylo PiS k vládě Občanské platformy a lidovců (nejen) v tomto resortu nebývale kritické. V řadě oblastí však se svými politickými oponenty souznělo. Neotřesitelný zůstává polský přístup k Severoatlantické alianci, která je vnímána jako ústřední bezpečnostní garant, a ke Spojeným státům jako klíčovému spojenci. Stejně tak každý polský kabinet od roku 1989 přistupoval obezřetně k Rusku a nemění se také podpora euroatlantických ambicí Ukrajiny a dalších zemí postsovětského prostoru.

Zvolání, že Polsko musí povstat z kolen, které bylo leitmotivem opoziční rétoriky PiS, se týkalo zejména evropské politiky, vztahů s Německem a do menší míry i poměru ke střední Evropě. Zde lze také pozorovat proměnu polské pozice, jež má ale svým charakterem a významem negativní přesahy i do oblastí, ve kterých PiS dosavadní přístup příliš měnit nechtělo.

Klíčovým aspektem nové zahraniční politiky je suverenita a subjektivita (podmiotowość); tedy i schopnost prosazovat autentický zahraničněpolitický směr. Třetím důležitým termínem je národ, který o suverenitu a subjektivitu musí usilovat. Národ je podle PiS zároveň základní organizační jednotkou státu, a tím i východiskem pro zahraniční politiku. V těchto axiomech se zrcadlí zejména polská historická zkušenost. Své další opodstatnění pak nacházejí v kritice předchozích vlád, které usilovaly o přátelské či korektní vztahy také s historickými rivaly – Německem a do určité míry i s Ruskem.

Další východisko současné polské zahraniční politiky představuje konzervativismus vládnoucí strany, jenž předurčuje i pohled na západní Evropu a její společnost. Zde se hodí připomenout výrok Witolda Waszczykowského pro německý deník Bild o tom, že tradiční polské hodnoty nemají nic společného s marxistickým modelem, který je založený na mixu kultur a ras, a se světem cyklistů a vegetariánů, kteří lpí na obnovitelných zdrojích energie a bojují proti všem projevům náboženství. Otevřená zpověď bývalého ministra zahraničí zachytila rámce uvažování, skrze které pak dnešní polská zahraniční politika nahlíží na fenomény, jako jsou například migrační krize nebo spor ohledně kvality právního státu v Polsku. PiS odmítá, že by se polská společnost měla přibližovat té západoevropské a následovat její vzory. Vláda Práva a spravedlnosti se tedy v mnoha ohledech nenachází ve sporu se západní Evropou náhodou. Naopak se odlišuje záměrně a zcela programově.

Třetí ideové východisko současné polské zahraniční politiky se opírá o tezi, že evropská integrace (projektovaná primárně právě západní Evropou) se dostala do slepé uličky. Podle PiS je třeba navrátit některé pravomoci členským státům, rozšířit jednomyslné hlasování na více oblastí, zvýšit moc národních parlamentů a opustit snahy o integraci čehokoli, co souvisí se sociální a kulturní sférou. Nadnárodní instituce jako Evropská komise nebo Evropský parlament by pak měly být oslabeny, neboť v očích PiS i tak slouží zejména těm nejsilnějším členským zemím.

 

Hledání spojenců

PiS tedy dalo polské evropské politice ideový kurz, který je nejen opakem přístupu vlád vedených Občanskou platformou, ale dostal se také do konfliktu s převažujícím pohledem v Evropské unii. Přitom bylo zřejmé, že bez spojenců nedojde k tak fundamentální reformě EU, jakou by si PiS přálo. Hlavního partnera se tedy Polsko jalo hledat v Británii a rozhodlo se spoléhat také na střední Evropu. V obou případech pak sázka nevyšla a výsledky lze označit za fiasko.

PiS hrálo do karet úsilí premiéra Davida Camerona o redefinici britského členství v EU. Tři ze čtyř požadavků Spojeného království představené Evropské radě na začátku roku 2016 týkající se suverenity, konkurenceschopnosti a eurozóny konvenovaly polskému přístupu. Formální souhlas s nimi by pak znamenal aplikaci takzvané Evropy à la carte. Kromě společného základu představovaného zejména jednotným trhem by zde existovalo velké množství různých menších projektů, do kterých by každá členská země mohla, ale nemusela vstoupit. Nešlo by o Evropu více rychlostí, ale o paletu možností, z nichž by si každá země mohla vybrat dle svého gusta. Tato koncepce však s negativním výsledkem britského referenda padla, neboť Británie byla v praxi jedinou zemí, jež si mohla takový přístup vynutit.

Tím krachly i polské plány ohledně reformy EU. Jakkoli Polsko vidělo výsledek referenda o brexitu jako přímý důsledek chybné politiky Bruselu, po určitém období, v němž se volalo po jednotě EU, se začaly objevovat úvahy o dalších posunech v evropské integraci. Klíčovou postavou je v tomto ohledu francouzský prezident Emmanuel Macron. Ten se nebojí razit myšlenku Evropy dvou rychlostí, ve které by první rychlost představovaly země eurozóny.

Nejedná se o zcela nové uvažování. S podobnými tezemi přicházeli francouzští představitelé i v minulosti. Roli advokáta otevřenosti eurozóny a soudržnosti EU však vždy sehrávalo Německo. I proto bylo klíčovým partnerem Polska v Unii. Upřednostněním partnerství s Británií však bylo Německo odsunuto na vedlejší kolej. Mezi Berlínem a Varšavou pak vztahy přes viditelnou snahu o vzájemnou komunikaci chřadly. Polským požadavkem na reparace za škody z druhé světové války se znovu otevřela citlivá historická problematika. S prohlubováním sporu mezi Polskem a Evropskou komisí ohledně kvality právního státu se začaly ozývat kritické hlasy i z Německa. Třebaže šlo doposud o prohlášení mimovládních aktérů, nelze je podceňovat. K neostřejším kritikům politiky šéfa PiS Jarosława Kaczyńského patří němečtí sociální demokraté. Ruku v ruce s obratem v evropské politice tak došlo i k ochlazení vztahů s Německem. V době prodlužovaného německého mezivládí, kdy lze navíc čekat, že nová vláda bude vůči Polsku méně shovívavá než ta předchozí, tak začal Varšavě mizet důležitý advokát v evropské politice.

Vědoma si potřeby najít nové spojence se Varšava obrátila do středu Evropy. PiS už jako opoziční strana kritizovalo vládu za nedostatečnou snahu o rozvoj vztahů se středoevropskými zeměmi a volalo po prohloubení spolupráce na všech možných úrovních. Primární záměr však vycházel z výše uvedených postulátů evropské politiky. Širší koalice zemí střední a východní Evropy měla společně s Británií disponovat dostatečnou silou, jež by umožnila zásadní reformu EU.

Vůle podílet se na podobném projektu se však ukázala být u ostatních partnerů nulová. (Jen Maďarsko předstírá zájem podílet se na podobné iniciativě.) Z původních úvah o politické alianci tak vzešla geoekonomická Iniciativa tří moří, tedy polsko-chorvatský projekt, který má umožnit kvalitnější infrastrukturní propojení jedenácti zemí z východního křídla EU a Rakouska. Nejedná se však o nic nového, podobné cíle si definuje i visegrádská spolupráce – nutno dodat, že se střídavými výsledky – nebo například Strategie EU pro Podunají. Iniciativa tří moří je navíc fórem prezidentů s minimálními pravomocemi v oblasti dopravní či energetické infrastruktury. V neposlední řadě úspěch této polské zahraničněpolitické investice komplikuje skutečnost, že se Varšava kvůli povaze své současné vnitřní i zahraniční politiky stala pro ostatní neatraktivním partnerem. Mezi zeměmi střední Evropy existuje zdravá nedůvěra vůči formálnímu vůdcovství jednoho aktéra. K neformálnímu leadershipu, pozici, kterou Polsko nejednou v minulých pětadvaceti letech nejen díky své velikosti mělo, je pak zapotřebí zejména mezinárodní respekt.

 

Prohlubující se deziluze

Podíváme-li se na očekávané události let 2018 a 2019, nečeká nový zahraničněpolitický kurz Polska nic dobrého. Po sestavení německé vlády lze počítat se seriózní diskuzí o další integraci eurozóny, které se Polsko obtěžkané vlastním sporem ohledně dodržování principů právního státu nebude prakticky účastnit. Do toho se rozběhnou jednání o novém víceletém evropském rozpočtu, z něhož Polsko čerpá nejvíce peněz. Náš severní soused přitom do těchto debat vstoupí v postavení politického outsidera, jehož hlavním zájmem bude, aby se případné využívání evropských prostředků nevázalo na dobrý stav právního státu. Zamýšlený ústřední evropský (sic!) spojenec Polska, Velká Británie, se bude utápět v rozhovorech o brexitu a zbytek střední Evropy si od nepokorného Polska bude udržovat distanc, neboť si nechce pošramotit vztahy s klíčovými evropskými aktéry.

Problém polské evropské politiky tkví i v tom, že obrat nebo alespoň ústupky ze současných pozic jsou nepředstavitelné. Zahraničněpolitické postuláty PiS totiž vycházejí z autentických a dlouho se usazujících úvah polské pravice a mají své pevné ukotvení v domácí polarizované debatě. Tato skutečnost vede k tomu, že i technické otázky – jako třeba budoucnost unijní energeticko-klimatické politiky – dostávají svůj kulturní či bezpečnostní rozměr. Neudržet pozici by tak bylo zradou národní identity. Dochází tedy k přenášení domácího politického sporu do mezinárodní politiky. Tam, kde má mít slovo diplomacie, se objevují termíny jako „válka o…“, „suverenita“, či – jako v nedávném sporu s Izraelem – „pravda“; termíny, se kterými lze jen těžko vést polemiku.

 

A co my s tím?

Přes veškerou kritiku současné polské evropské politiky by Česká republika neměla na tento stát zanevřít. Své sousedy nevyměníme a nynější situace, kdy jsou všichni čtyři našimi spojenci, představuje historický unikát. Polsko zároveň sehrává důležitou roli v naší bezpečnostní politice. Během mandátu této polské vlády se podařilo docílit trvalé přítomnosti NATO ve střední a východní Evropě. Jedná se o krok, který by bez dvou desítek let trvajícího polského úsilí nikdy nebyl dovršen, a ač si to sami často neuvědomujeme, jde o zásadní posílení bezpečnosti celé střední Evropy včetně Česka.

Polsko je také naším třetím a pravděpodobně brzy druhým nejdůležitějším obchodním partnerem, což obnáší obrovské množství kontaktů, ale i potřeb a problémů. Česká republika není a ani by neměla být v dnešní době advokátem Polska. Na druhou stranu je jen málo pravděpodobné, že by se Varšava a Praha dostaly do zásadního střetu podobného těm, kterými si Polsko prošlo za poslední dva roky s Německem, Francií, Ukrajinou nebo Izraelem. Tato pozice nám otevírá řadu příležitostí, ale stejně tak může před českou diplomacii postavit důležitý úkol (středo)evropského rozměru.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.