Číňané v Česku: čím méně pozornosti, tím více byznysu

06. března, 2020 RUBRIKA Česko


imageHPrezidenti Miloš Zeman a Si Ťin-pching zasadili v březnu 2016 v oboře v Lánech strom ginkgo, který může růst stovky let. Zdroj: Hrad.cz

 

V lánské oboře roste už čtvrtým rokem strom ginkgo, který tam během třídenní návštěvy Česka v březnu 2016 zasadil čínský prezident Si Ťin-pching. Jeho český protějšek Miloš Zeman mu slíbil, že bude strom pravidelně zalévat. Po jeho lednovém oznámení, že na jaře nepojede na plánovanou cestu do Pekingu, protože Čína nesplnila svoje sliby ohledně investic v Česku, dřevina určitě neuschne. Jak velkou prioritou budou česko-čínské vztahy pro Zemana ve zbývajících třech letech jeho mandátu, ale není vůbec jasné. To vyvolává nervozitu řady lidí, kteří si vsadili na to, že se staneme čínskou branou do Evropy. Ať už to ale dopadne jakkoli, žádná česká hlava státu se už asi do Číny pětkrát během tak krátké doby nevydá.

 

Neobvykle dlouhý pobyt prezidenta Si Ťin-pchinga v zemi, která není z pohledu Číny vůbec důležitá, vyvolávala od počátku přehnaná očekávání. Stejně jako sliby o čínských investicích v Česku, jež jen v roce 2016 měly činit 95 miliard korun, přičemž celková očekávaná suma překračovala hranici 200 miliard korun. Tedy alespoň podle podepsaných memorand o spolupráci vydávaných za skutečné smlouvy. Pouze ty totiž něco opravdu znamenají. Nakonec podle statistik ČNB přiteklo do Česka necelých 30 miliard, a to včetně investic čínské skupiny CEFC, která se v zemi objevila v roce 2015 a jejíž místní tváří se stal Jaroslav Tvrdík, bývalý vlivný politik sociální demokracie v éře Jiřího Paroubka s dobrým vztahem k prezidentovi Miloši Zemanovi. Podobně velké investice jako miliardová Čína ale v Česku udělal mnohem menší Tchaj-wan.

 
CEFC, CITIC, Tvrdík

Ještě před pražskou návštěvou Si Ťin-pchinga v březnu 2016 nakupovala CEFC v českém hlavním městě nemovitosti. Jednalo se například o kancelářskou budovu Florentinum na Florenci, budovu bývalé Živnobanky na Příkopech či některé luxusní hotely. Získala také velké strojírny Žďas na Vysočině a spojila se s podnikatelem Jiřím Šimáněm v letecké firmě Travel Service, která později koupila České aerolinie.

Asi nejznámější je čínské vlastnictví fotbalového klubu Slavia Praha včetně nemovitostí v Edenu. Méně se už ví o tom, že si CEFC pořídila menšinový podíl v mediální skupině Jaromíra Soukupa kolem TV Barrandov, kde měl Miloš Zeman donedávna svůj pořad Týden s prezidentem. Na akvizici ztrátových Pivovarů Lobkowicz by Jaroslav Tvrdík zřejmě raději úplně zapomněl. Na zakladatele této pivovarské společnosti Zdeňka Radila loni podali Číňané trestní oznámení kvůli podvodům. Radil, jenž se skrývá v cizině, měl falšovat účetnictví firmy, zatajit některé dluhy a padělat listiny.

Čínské investice byly od počátku nafouknutou bublinou. Místo očekávaného Zemanova triumfu, který měl dokazovat výhody jeho pragmatického přístupu v zahraniční politice, se dostavil posměch a kritika kvůli nepřesvědčivým výsledkům. Bylo až komické sledovat, jak se muži kolem Hradu i sám prezident pravidelně snažili “najít” firmy, jež by Číňané mohli převzít. Nebo jak s velkou slávou ohlašovali za jisté projekty, které se nakonec uskutečnily jinde. Jako třeba výstavbu závodu pro výrobu pneumatik čínské firmy Linglong Tire, jež však dala místo Česka přednost levnějšímu Srbsku.

Ne že by některé čínské společnosti neměly zájem u nás působit. Třeba snaha obrovské korporace China Railway Rolling Stock Corporation koupit v roce 2017 významného středoevropského výrobce vlaků a tramvají Škodu Transportation byla vážně míněna, tento podnik ale získal nejbohatší Čech Petr Kellner a jeho skupina PPF. Jenže Číňané také často u řady transakcí sloužili jen jako nástroj, pomocí nějž chtěl prodávající vyšponovat cenu.

Vůbec největší váhu měl v roce 2016 podpis strategické spolupráce mezi CEFC a J&T Finance Group, která je jednou z největších finančních skupin v Česku. Podle dohody v ní měli Číňané postupně získat poloviční podíl a zaplatit za něj téměř miliardu eur. J&T uzavřela také dohody s čínskou bankou Ping An Bank. Ta měla nejprve investovat 500 milionů eur a do roku 2020 pak celkem pět miliard eur. Memorandum podepsala J&T rovněž se státní China Development Bank, jež měla do společného fondu vložit 800 milionů eur. Ani jeden z těchto plánů se neuskutečnil.

Zvýšení menšinového podílu čínské CEFC v J&T Finance Group z 9,9 procenta, kdy ještě nebyl nutný souhlas centrální banky, na původně dohodnutou polovinu Česká národní banka (ČNB) v lednu 2018 z pozice regulátora zablokovala. Měla totiž pochybnosti o původu čínských peněz. Ty se potvrdily o několik měsíců později, kdy čínské úřady obvinily zakladatele CEFC Jie Ťien-minga z hospodářské kriminality. Jie zmizel v čínském vězení a celá pečlivě budovaná image CEFC jako významné energetické a finanční skupiny propojené s nejvyšším vedením komunistické strany se začala bortit. Její majetek nakonec v Česku převzala státní korporace CITIC Group (původně China International Trust Investment Corporation), kterou čínská vláda pověřila, aby po Jie Ťien-mingovi „uklidila“. Pro ilustraci: její celosvětová aktiva dosahují v přepočtu asi 19 bilionů korun, přičemž rozpočet Česka je 1,5 bilionu korun.

 
Politika, nebo byznys

Pro Miloše Zemana, jenž Jie Ťien-minga udělal svým poradcem pro Čínu, bylo jeho “zmizení” reputačně ještě horší než neexistující miliardy z říše středu. Zde je ale důležité si uvědomit, že z čínského pohledu bylo Česko daleko více politickou investicí v jednom ze členských států EU než investicí čistě ekonomickou. Jednak jim šlo o nemovitosti, které jsou bezpečným uložením kapitálu, jednak o symboly jako fotbalová Slavia (ta byla navíc spíše snem Jaroslava Tvrdíka než samotných Číňanů), dále pak o tuzemská média. Pro čínské peníze také není v Česku dostatek atraktivních cílů – snad kromě dostavby jaderné elektrárny Dukovany, kanálu Dunaj-Odra-Labe nebo tendru na sítě 5G, kde má po celé Evropě své zájmy čínská Huawei.

Na druhou stranu v Česku působí čínské firmy, které byznys dělají. V roce 2016 zde China-CEE Fund koupil solární elektrárny o výkonu několika desítek megawatt, které mají štědrou státní podporu. V Plané nad Lužnicí postavil Yanfeng závod pro výrobu autodílů. V Ostravě zase Číňany vlastněná společnost A123 otevřela závod na výrobu lithium-iontových baterií. Obecně tak v Česku platí, že čím méně pozornosti, tím více byznysu.

Pro česko-čínský obchod navíc nebylo dobré, že se na něj přilepily různé „pijavice“, které z něj chtěly těžit a vydělávat na zprostředkování. Jmenujme třeba bývalého premiéra Jiřího Paroubka, velké nadšení pro Čínu měl i bývalý hejtman Jihomoravského kraje Michal Hašek. Zvláště v sociální demokracii byla podobných entuziastů celá řada. V byznysu s Čínou kromě Paroubka zakotvili i dva další expremiéři Petr Nečas a Bohuslav Sobotka. Pro spravedlnost dodejme, že nebyli jediní. Třeba bývalý britský premiér David Cameron zaštítil předloni vznik UK-China Fund, který chtěl od investorů získat jednu miliardu liber.

Čínou naopak nebyl nikdy nadšen současný český předseda vlády Andrej Babiš. Měl ostatně osobní zkušenost. Jeho Agrofert tam prodělal miliardu korun. Investici přerovské Prechezy patřící do tohoto holdingu zhatila skutečnost, že Číňan, který měl firmě pomoci, jí místo toho ukradl zboží za čtvrt miliardy a postavil v blízkosti Babišovy továrny konkurenční fabriku. Ta pak Prechezu z tamního trhu vytlačila. „Skutečně jsem nepotkal nikoho, kdo tam uspěl. Trh gigantický, ale je to jiný svět, jiný režim, je to velice těžké. Já už určitě do Číny nikdy nepůjdu podnikat,“ řekl v roce 2013 Babiš před studenty Vysoké školy ekonomické.

Od Zemanových čínských námluv se také proměnil přístup Evropy a USA vůči této asijské mocnosti, která se stále více brala jako nebezpečí. Politika prezidenta Si Ťin-pchinga, který je ve funkci od března 2013 (stejně jako Miloš Zeman) je stále asertivnější, což dokládá projekt Nové hedvábné stezky. Ten není ničím jiným než imperiální snahou Pekingu kontrolovat stále více přírodních zdrojů ve světě a zavázat si pomocí půjček velké množství rozvojových zemí.

Představa Číny jako obří dílny, která je partnerem Západu v globální ekonomice, se tak mění v obraz země, jež hodlá ovládnout svět nebo alespoň jeho podstatnou část. Důsledkem je vypuknutí obchodní války mezi USA a Čínou nebo méně vstřícné prostředí pro vstup čínských firem do evropských podniků, které mají něco společného s infrastrukturou či technologiemi. Čínské investice od roku 2016, kdy podle studie Rhodium Group dosáhly v EU vrcholu 37 miliard eur (dnes cca přes 900 miliard korun), proto výrazně klesají i v zemích, o něž má Čína skutečný zájem – tedy ve Velké Británii a Německu. Tam před čtyřmi lety vzbudilo velký rozruch převzetí německého výrobce robotů KUKA. Reakcí byla legislativní předloha chránící strategické podniky. Podobný zákon se připravuje rovněž v Česku.

 
Čína má pro Česko význam

Zájem o největší asijskou ekonomiku nejde zjednodušovat jen na investice. To, že se většina z nich nerealizovala, je při prodejnosti a lokajství některých domácích politiků a akademiků jenom dobře. Významné zájmy ovšem mají v Číně dva hráči spojení s Českem. Od roku 2007 tam působí Škoda Auto, která svoje vozy v této zemi přímo vyrábí. Čína pro ni znamená největší trh, kde prodává přes 350 tisíc automobilů ročně. Hlavní trhem je i pro poskytovatele spotřebitelských úvěrů Home Credit, jenž je klenotem finanční skupiny PPF Petra Kellnera. Home Credit, který v roce 2013 získal licenci pro celou říši středu také díky Zemanově pomoci, půjčil například v roce 2018 jejím obyvatelům na nákupy telefonů a spotřebního zboží celkem 12,5 miliardy eur (přes 310 miliard korun).

Čína je zajímavá pro řadu našich společností, což dokládala pravidelná účast desítek podnikatelů při Zemanových cestách do této země. Z pohledu statistik českého vývozu, který činí přes čtyři biliony korun ročně, je loňských 56 miliard korun spojených s Čínou dost marginální částka, obzvláště v porovnání s dovozem ve výši 615 miliard korun. Vývoz zboží do Číny ale od roku 2013 prokazatelně vzrostl o téměř 20 miliard korun, tedy skoro na dvojnásobek. Dalších devět miliard pak připadá ve statistikách přímo na Hongkong. Miliardová Čína je tak zatím pro české vývozce mnohem větší destinací než třeba stejně velká Indie (14 miliard korun). Z asijských zemí je druhým největším cílem našeho exportu Japonsko, kam se loni vyvezlo zboží za 22 miliard korun. Každopádně český vývoz do Číny je větší než do všech zbývajících asijských zemí dohromady. To ale spíše vypovídá o velmi slabé schopnosti našich firem v této části světa působit. Hlavně Indie a jihovýchodní Asie tak mohou být do budoucna hodně atraktivní. Zvláště když se občas přes tyto země dá proniknout na čínský trh možná snadněji než přímou cestou.

Kromě oficiálních statistik ale Čína ovlivňuje české hospodářství i nepřímo. Nejen tím, že její růst nebo pokles ovlivňuje celou světovou ekonomiku. Tuzemské firmy jsou s Čínou spojené takzvanými reexporty přes Německo, které je v EU největším obchodním partnerem Číny. Jen v roce 2018 tam německé firmy vyvezly zboží za více než 90 miliard eur (přes 2,3 bilionu korun). Pro řadu těchto výrobků se vyrábějí subdodávky v Česku. Vyčíslit hodnotu reexportů ale není snadné.

Zemanovo zaměření na Čínu a obecně ekonomickou diplomacii má proto svoji logiku, kterou lze opřít o čísla. Nicméně ačkoli měl prezident vždycky plná ústa byznysu, jeho motivy pro vřelý vztah k říši středu byly hlavně politické. Vztah k Číně (a také Rusku) se pro něj stal možností, jak se vymezit vůči lidskoprávnímu étosu spojenému s Václavem Havlem. Reakce na čínskou kartu ale také proto byla a je tak silná. Hlavně kvůli Miloši Zemanovi a lidem kolem něj se v Česku nepodařilo udržet téma pragmatického obchodu s Čínou v takových mezích, aby nevyvolávalo odpor v podobě stejně symbolických reakcí – jako například vypovězení partnerské smlouvy mezi Prahou a Pekingem ze strany pražského magistrátu. Navíc se představitelé Číny chovali v Česku podobně jako v nějaké africké zemi, která je závislá na jejich půjčkách. A to by si suverénní stát neměl nechat líbit. Zda tohle pochopil i Miloš Zeman, není jasné. Spíše ale v jeho prozření hrála roli ješitnost, protože nikdo není rád za hlupáka.

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.