Demografická krize ve střední Evropě

10. února, 2014 RUBRIKA Téma


Demografie1

Budoucnost národa je v rukou matek.“ Proslulá slova Honoré de Balzaca získávají při popisu moderní české společnosti nádech naléhavosti. Demografická data, která se objevují v následujících řádcích, jsou jedním z nejméně viditelných projevů stavu společnosti, ale patří k těm nejdůležitějším. Snad tato někdy suchá čísla získají na šťavnatosti, když ukážu jejich velký význam. Jenže v našem případě to nebude příliš optimistické čtení.

Přestože se toho Čechům povedlo v minulých pětadvaceti letech hodně, pohyby ve struktuře obyvatelstva by měly dělat vrásky každému, kdo přeje českému státu a jeho domovskému kontinentu alespoň trochu slušnou budoucnost. Český národ totiž úspěšně stárne a vymírá, stejně jako většina Evropy. Od pádu železné opony se narodilo o víc jak milion méně dětí, než je potřeba pro generační výměnu a tedy dlouhodobou udržitelnost populace. K té je nutná úhrnná plodnost (fertilita) zhruba 2,1 dítěte na matku, ale v naší zemi se roku 2012 pohybovala na hodnotě 1,45. Jsme tak třetinu pod nutným číslem a za rok 2013 jsou výsledky ještě hubenější. Aby byla populace České republiky stabilní a dlouhodobě udržitelná, je potřeba, aby byl pro průměrnou českou rodinu standard tři děti. Jenže dnes jsou to přinejlepším dvě. Problémem je i zvyšování průměrného věku matek (nyní asi 30 let). Zakládání rodiny ve vyšším věku totiž snižuje počet dětí, které rodina stihne přivítat, nemluvě o problémech zdravotního rázu. V naší ekonomizované společnosti má přirozeně vliv i změna životního stylu a hospodářská situace rodiny a celé společnosti.

V létě roku 2013 vyšla dlouhodobá prognóza ČSÚ, která popisuje, jak do poloviny století vzroste počet seniorů nad 65 let věku z dnešních 17 % na třetinu populace. Ekonomicky aktivních obyvatel bude už jen něco přes polovinu a to se podepíše na domácí spotřebě, daních, nákladech na zdravotnictví, nedostatku zaměstnanců v některých oborech, ceně práce, na udržitelnosti sociálního systému atd. Počet obyvatel má klesnout asi o jeden milion a do konce století o tři, takže ani váze České republiky v rostoucím světě to moc neprospěje. Situace je dnes maskována chvályhodným zvýšením délky dožití a zčásti také imigrací, ale jde jen o malé oddálení nástupu skutečných problémů. Často lze zaslechnout, že úbytek obyvatelstva u nás i v Evropě je vlastně pozitivní jev, který ulehčí lidem i přírodě. Těžko nalézt hloupější tvrzení. Pokud bude společnost vymírat delší dobu, dostane se do spirály čím dál menšího množství dětí a tím i potencionálních matek, ze které se dostane jen velmi obtížně. Ve výsledku bude procentuálně ubývat čím dál větší počet obyvatel, jak lze vidět na příkladu našeho německého souseda, který je v tomto ohledu už výrazně napřed.

Důsledky takového vývoje pozorujeme už dnes – za všechny připomenu naši proslulou důchodovou reformu. Přesto veřejná debata na téma zvýšení porodnosti prakticky neexistuje a obecné povědomí je v tomto případě někde na úrovni znalosti hlavního města Burkiny Faso. Všemu „nasadil korunu“ Miloš Zeman, který mi při jednom předvolebním on-line rozhovoru na idnes.cz odpověděl, že by demografickou krizi vyřešil řízenou imigrací Slováků. Problém to totiž vůbec neřeší, ale jen oddaluje, navíc jsou na tom Slováci s porodností ještě hůř (fertilita 1,34). Z větších politických stran pak hlasitěji řeší demografickou krizi pouze KDU-ČSL.

 

Tabulka 1: Vývoj obyvatelstva v Česku ve vybraných letech (1974-2012)

Rok

Průměrný počet obyvatel (v tis.)

Narození

Zemřelí

Přírůstek obyvatelstva v %

Úhrnná plodnost

1974

9 988

194 215

126 809

+6,7

2,43

1989

10 362

128 356

127 747

+0,1

1,87

1994

10 336

106 579

117 373

-1

1, 44

1999

10 283

89 471

109 768

-2

1,13

2006

10 269

105 831

104 441

+0,1

1,33

2008

10 425

119 570

104 948

+1,4

1,50

2011

10 514

108 673

106 848

+0,2

1,43

2012

10 516

108 576

108 189

0

1,45

Zdroj: czso.cz; epp.eurostat.ec.europa.eu

Na této tabulce je vidět několik zásadních trendů, které hýbaly českou populací v posledních 25 letech. Nejprve to pozitivní. Za normalizace byla úmrtnost sice stabilní, ale celkem vysoká a pohybovala se od 12,1 do 13,2 mrtvých na tisíc obyvatel. Po Sametové revoluci se i díky lepší zdravotní péči snížila a navzdory stárnutí populace dosáhla minima v roce 2008, kdy zemřelo „jen“ 10,1 lidí na tisíc obyvatel. Roku 1989 měla žena naději, že se dožije 75,4 let a muž 67,6 let. V roce 2012 to už bylo 80,9 let pro ženu a pro muže dokonce 75 let. Tohle báječné snížení úmrtnosti a prodloužení lidského života získává lehce bizarní nádech, pokud si uvědomíme, že starší generace volí často nostalgicky komunistickou stranu (věkový průměr voličů KSČM je 75 let). Bizarní proto, že kdyby komunistická strana vládla dál, její dnešní voliči by už z velké části nežili.

Mnohem horší je to bohužel s porodností. Za normalizace byla celkem vysoká, díky čemuž dnes nevymíráme ještě rychleji, ale už od začátku 80. let se úhrnná plodnost dostala pod 2,1. Ještě v euforickém roce 1990 se porodnost trochu zvýšila, ale pak počty dětí klesaly s nevídanou rychlostí. Roku 1994 se poprvé v české historii, pokud nepočítáme léta válek a pohrom, narodilo méně lidí, než jich umřelo. Vrcholem byl rok 1999, kdy se narodilo o víc jak polovinu méně dětí, než v letech sedmdesátých. Od té doby se krůček po krůčku situace zlepšovala, ale početná generace tzv. Husákových dětí porodila víc dětí, než zemřelo lidí, až v roce 2006. Média naprosto chybně psala o „baby boomu“ a náporu, který jesle, školky a dnes školy nezvládaly, jenže i na vrcholu téhle vlny (rok 2008) se narodilo asi o 30 tisíc dětí méně, než bylo potřeba. Převaha novorozenců nad úmrtími trvala jen do roku 2012 a dnes už Češi opět vymírají.

Jak je řečeno výše, často lze zaslechnout, že to vyřeší imigrace. Jenže podle demografa Tomáše Fialy z VŠE by se pro udržení populace musely do konce století přistěhovat 4 miliony lidí. To je samozřejmě naprosto nereálné a při pohledu na starosti západních států s mnohem menším procentem přistěhovalců i nebezpečné. Navíc, pokud již dnes projevuje společnost zjitřené emoce v souvislosti s romskou menšinou, už při současném trendu se bude poměr menšin dynamicky zvyšovat a to ke klidnému soužití přispěje jen velmi těžko.

Jestliže Češi mají nelichotivé vyhlídky, některé části Evropy se nyní plynule přesouvají přímo do demografické katastrofy. Jde především o země Balkánu a východní Evropy, ale problémy začíná mít také Evropa jižní. V mnoha zemích se kloubí vysoká emigrace, vysoká úmrtnost a příliš nízká porodnost, takže Ukrajina přišla za posledních 25 let o téměř 7 milionů obyvatel (13 % populace), Bulharsko o 2 miliony (skoro ¼ obyvatel), Rumunsko o 4 miliony (20 % populace) a např. Lotyšsko o 600 tisíc (1/4 obyvatel).

 

Tabulka 2: Demografie střední Evropy v roce 2012

Stát

Průměrný počet obyvatel (v tis.)

Narození

Zemřelí

Přirozený přírůstek obyvatelstva v %

Úhrnná plodnost

Počet obyvatel v roce 1989 (v tis.)

Německo

80 399

673 544

869 582

-2,4

1,38

78 677

Rakousko

8 464

78 952

79 436

-0,1

1,43

7 620

Polsko

38 533

386 300

384 800

0

1,30

37 963

Maďarsko

9 932

90 269

129 440

-3,9

1,34

10 398

Slovensko

5 408

55 535

52 437

+0,6

1,34

5 276

Česko

10 516

108 576

108 189

0

1,45

10 362

Švýcarsko

8 009

82 200

64 000

+2,2

1,53

6 647

Lichtenštejnsko

0,0366

357

224

+3,6

1,61

0,0283

Slovinsko

2 055

21 938

19 257

+1,3

1,58

1 999

Poznámka: Střední Evropu definuji ve smyslu jednotlivých států jako užší a širší. Užší je tvořena postkomunistickými státy Visegrádské čtyřky a dále alpskými zeměmi Německem a Rakouskem. Do širšího pojetí střední Evropy řadím ještě další alpské země – Švýcarsko, Lichtenštejnsko a Slovinsko. Podobně, ale bez rozdělení na užší a širší, ji definují přední západní encyklopedie – Brockhaus, Britanica, Encarta a americký statistický souhrn World Fact Book.

Zdroj: epp.eurostat.ec.europa.eu

 

Také středoevropské státy v uplynulých 25 letech populačně stagnovaly, nebo rovnou rychle vymíraly. Pokud některé země v užší střední Evropě přece jen populačně rostly, tak hlavně zásluhou imigrace. Velmi špatně je na tom Německo, kde počet zemřelých převýšil počet narozených už roku 1972, a také Maďarsko, kde se totéž stalo v roce 1980. Během roku 2012 byl v osmdesátimilionovém Německu přirozený úbytek téměř 200 tisíc lidí a v ani ne desetimilionovém Maďarsku to bylo necelých 40 tisíc. Obě země se snaží s nízkou porodností bojovat, ale zatím bez většího úspěchu. Německo považuje za úspěch i to, že se po čtyřiceti letech vymírání a společenských změn porodnost udržuje na zhruba stejné úrovni (fertilita cca 1,4) a maďarský premiér Orbán považoval za velký úspěch i zvýšení počtu novorozenců roku 2012 o něco málo přes dva tisíce dětí. SRN zatím dorovnává úbytek obyvatel imigrací, ale už dnes chybí německé ekonomice, podle Spolkové agentury práce, asi půl milionu odborných pracovníků. Do roku 2025 to mají být dokonce tři miliony.

Německo se zatím bezúspěšně pokouší zvýšit počet dětí štědrým plošným sociálním systémem, přívětivějším prostředím pro rodiny a v současnosti tam probíhá velká vlna zakládání školek. Od té si politici hodně slibují, ale na výsledky si ještě musíme počkat. Maďaři se snaží, kromě příslušných dávek, motivovat budoucí rodiče např. promítnutím počtu potomků do výpočtu důchodu. Vzhledem k tomu, že český důchodový systém pracující matky s více dětmi spíš trestá, než aby je odměnil za novou generaci plátců daní a tvořitelů hodnot, nabízí se tu pro nás určitá inspirace. Ostatně, Maďaři šli dokonce tak daleko, že naplánovali státem pořádané taneční akce, kde se mají mladí lidé potkávat a tím učinit první krok k založení rodiny (srovnejme se „seznamovacím vagonem“ pražského metra).

Na druhou stranu, i v současnosti můžeme vidět vyspělé evropské státy (nemluvě o mimoevropských západních zemích), které mají počty nově narozených na téměř udržitelné trajektorii. Jde o Britské ostrovy, Skandinávii, Francii a částečně i státy Beneluxu. Sice nikdo z nich nedosahuje fertility 2,1 dítěte na matku, ale jsou k ní velmi blízko a pro dlouhodobou udržitelnost stačí i velmi malá imigrace z kulturně blízkých oblastí. Je pro nás velmi důležité populační vývoj v těchto státech analyzovat a nechat se případně inspirovat. Mimochodem, jedna země, která je pro Západ jakýmsi kulturním bratrancem, teď doslova utekla „hrobníkovi z lopaty“. Tou zemí je Rusko. Ještě roku 2005 mu OSN předpovídalo, že bude mít v půlce století o třetinu méně obyvatel, což by pro143 milionový stát znamenalo obrovskou ztrátu téměř 50 milionů lidí. Dnes je už počet narozených a zemřelých zhruba v rovnováze, fertilita dosáhla roku 2012 hodnoty 1,69 (roku 1999 jen 1,17) a populace díky ekonomickým imigrantům z bývalého SSSR dokonce roste. Projevuje se kombinace hlasité osvěty a štědrých dávek odstupňovaných dle počtu dětí, které jsou hrazené z nerostného bohatství země.

 

Tabulka 3: Úhrnná plodnost vybraných Evropských států za rok 2012

 Stát Úhrnná plodnost Stát Úhrnná plodnost
Island 2,04 Srbsko 1,45
Irsko 2,01 Lotyšsko 1,44
Francie 2,01 Itálie 1,43
Velká Británie 1,92 Řecko 1,34
Švédsko 1,91 Španělsko 1,32
Belgie 1,79 Portugalsko 1,28

 Zdroj: Eurostat – epp.eurostat.ec.europa.eu

 Ačkoli má Evropa do svých křesťanských civilizačních základů vloženu i biblickou výzvu, v lidové parafrázi znějící: „Milujte se a množte se“, moderní doba jejímu naplnění nepřeje. Na rozdíl od zbytku světa, kde mají spíše opačné problémy. V době, kdy píšu tyto řádky, se rodí nová vláda, která si do koaliční smlouvy zařadila mimo jiné návrat porodného na druhé dítě, zvýšení daňové slevy na dítě, od roku 2015 nižší DPH pro dětské pleny a dětské výživy, podporu sociálního bydlení atd. Jestli to pomůže ke zvýšení porodnosti ekonomicky aktivních obyvatel, jestli je to finančně udržitelné a zda se konečně rozproudí hlasitá debata o nutnosti změnit demografický vývoj, to teprve uvidíme. Ale už dnes je jasné, že řešení demografické krize je jednou z největších výzev současnosti.

Jan Holovský

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.