Ekonomické sjednocení východního a západního Německa?

19. února, 2013 RUBRIKA Střední Evropa


Jedním z nejdůležitějších milníků poválečných  dějin  Německa  se stalo  jeho  znovusjednocení  v  roce  1990.  Ačkoliv  se  původně  plánovalo postupné začlenění sovětským režimem  oslabené  Německé  demokratické  republiky  do  Německé spolkové  republiky,  a  to  pomocí jednotlivých  kroků  (nejprve  spojení států  formou  konfederace,  poté federace,  jak  bylo  popsáno  v  desetibodovém  plánu  Helmuta  Kohla), události  po  východoněmeckých volbách v březnu 1990 nabraly rychlý spád. Důvodem byla zejména hroutící  se  východoněmecká  ekonomika  a stále pokračující odchod východních Němců na západ.

K  1.  červenci  1990  došlo  k  vytvoření  celní,  hospodářské  a  sociální  unie  mezi  oběma  německými státy.  Východní  Němci  si  tak mohli  vyměnit  své  marky  za západoněmecké  v  kursu  1:1.  Tento poměr spolu s rychlým vyrovnáváním mezd  ale  zároveň  vedl  k  velkému zatížení  konkurenceschopnosti  východoněmeckého  hospodářství,  což bývá často označováno za kardinální chybu. Je ale důležité dodat, že pokud by se tak neučinilo, odchod východních Němců  za  lepšími  podmínkami  na západ mohl být mnohem výraznější, než tomu ve skutečnosti bylo.

Znovusjednocení  znamenalo  pro západní  Německo  obrovskou  finanční zátěž způsobenou katastrofálním stavem  včleněné  východoněmecké ekonomiky. To se projevilo např. na (ne)dodržování Paktu stability a růstu  z  roku  1997,  jehož  cílem  bylo zamezit  zemím  eurozóny  v  porušování  Maastrichtských  konvergenčních kritérií. Ačkoliv bylo Německo paradoxně  iniciátorem  jeho  vzniku, v letech 2001 až 2005 se výše jeho deficitu  pohybovala  na  hodnotách -3,1 až -4,2 % HDP. Pakt se ukázal být  bezzubým,  co  se  týče  sankcí za  nedisciplinovanost.  To  vyvolalo potřebu jeho reformy, ke které došlo v roce 2005 a v níž si několik zemí prosadilo  poměrně  flexibilní  položku „všech dalších faktorů“, do které se  řadí  jejich  „dobré“  výdaje  nezahrnující se do deficitu zemí. Německo si zde prosadilo zmínku odvolávající se  na  „sjednocení  Evropy“  kvůli financím  odčerpávaným  z  rozpočtu v  důsledku  sjednocení  německých států.  V  roce  2006  tak  německý rozpočtový  schodek  činil  pouze 1,6 % HDP a o rok později dokonce 0,2 % HDP.

Fondy pro Východ

Za  účelem  srovnání  ekonomické a  životní  úrovně  východního  a  západního  Německa  byl  na  počátku 90.  let  sjednán  Pakt  solidarity (Solidarpakt),  který  vstoupil  v  platnost k 1. 1. 1995. Nové země se tak staly plnohodnotným a rovnocenným příjemcem  finančních  prostředků ze  spolkového  rozpočtu  a  taktéž jiných druhů transferů ze západního Německa. Vedle toho byl již v roce 1990 zřízen fond s názvem „Německá jednota“ (Fonds „Deutsche Einheit“) s  úkolem  vylepšit  rozpočtové  pozice  východoněmeckých  spolkových zemí a obcí a vytvořit pevné základy pro  politiku  rozvoje  východního Německa  (Aufbau  Ost-Politik).

Vznikl také Kreditabwicklungsfonds, pomocí  něhož  stát  převzal  dluhy a  závazky  bývalé  NDR  a  který byl  v  polovině  90.  let  nahrazen tzv.  Erblastentilgungsfonds.  Již zanedlouho  se  ale  ukázalo,  že původní  cíl  Paktu  solidarity  – srovnat  úroveň  zemí  do  roku  2004, kdy  vyprší  jeho  platnost  –  nebude splněn,  a  proto  se  zákonodárci rozhodli  pro  přijetí  Paktu  solidarity II,  který  na  svého  předchůdce v roce 2005 navázal.

Cílem Paktu solidarity II, jehož období platnosti se v letošním roce přehouplo  do  své  druhé  poloviny, je zajistit rovnocenné hospodářské a sociální poměry ve východním a západním Německu a dokončit tak vnitřní  jednotu.  Nejdůležitějším prostředkem  k  tomuto  cíli  je finanční  vyrovnání  zakotvené  ve dvou koších (Korb I a II), na které se Pakt solidarity II dělí.

V  rámci  Koše  I  (Korb  I)  je východoněmeckým  zemím  včetně Berlína vyhrazeno na dobu platnosti Paktu  do  konce  roku  2019  celkem cca  105  mld.  euro  pro  účely odstranění  slabin  způsobených rozdělením  Německa.  Vyplácení finančních prostředků v rámci Koše I je založeno na degresivní bázi – v roce  2005  země  obdržely  10,5  mld. euro, částka se každoročně snižuje až na příspěvek ve výši 2,1 mld. euro v roce 2019. Doposud bylo vyplaceno přes 70 % prostředků. Koš  II  (Korb  II)  opravňuje východoněmecké  země  k  obdržení dalších,  v  porovnání  se  zeměmi západního Německa nadprůměrných příspěvků od státu či ze strukturálních fondů EU ve výši cca 51 mld. euro. Zároveň zde došlo k vymezení oblastí, na něž lze dané finance použít, např.: výzkum a vývoj, doprava, sport aj.

Nezaměstnanost a demografie

Mezi  hlavní  výzvy,  kterým  čelí nové spolkové země, patří situace na pracovním trhu, zejména na pozadí demografického  vývoje.  Míra nezaměstnanosti  ve  východním Německu  v  roce  2004  činila  18,4 %, což byl více než dvojnásobek ve srovnání  se  západním  Německem. Ke  změně  tohoto  stavu  přispěl projekt  s  názvem  Agenda  2010, jehož  opatření  měla  za  úkol reformovat  trh  práce,  sociální systém, a to např. upřednostňováním nákladů  na  zprostředkování  práce před  vyplácením  podpory  v  nezaměstnanosti  nebo  odstraněním překážek přílišné byrokracie. Porovnáme-li  míru  nezaměstnanosti  ve  východním  Německu v  roce  2004  a  2011,  zdají  se výsledky  velmi  pozitivní,  neboť během  srovnávaného  sedmiletého období  došlo  k  poklesu  o  více než  7  %  na  doposud  nejnižší hodnotu  od  doby  znovusjednocení.

Jenomže  zde  hrají  roli  ještě  další aspekty:  počet  obyvatel  v  nových spolkových zemích v loňském roce klesl oproti roku 2004 o 5 %, a to i v důsledku velkého počtu odchodů obyvatel z východního Německa do starých  spolkových  zemí,  přičemž se  dá  předpokládat,  že  odchází právě  lidé  v  produktivním  věku. Vedle  toho  se  také  zvyšuje  podíl obyvatel  ve  starobním  důchodu a klesá natalita. To se sice pozitivně odráží  na  míře  nezaměstnanosti, ale  zároveň  je  vyvíjen  velký  tlak na  potřebu  reforem  sociálního zabezpečení.

Jak  již  bylo  naznačeno  výše, ze  statistických  údajů  vyplývá,  že Německo  je  velmi  těžce  zasaženo nepříznivým  demografickým  vývojem  –  stárnutím  obyvatelstva  a  poklesem  celkového  počtu  obyvatel, a  to  i  přes  částečnou  kompenzaci v důsledku imigrace. Tento trend se ve  východním  Německu  projevuje mnohem  více  než  v  západním. Jako příklad lze zmínit saské město Chemnitz, ve kterém za posledních 25  let  klesl  počet  obyvatel  o  70 tisíc, což představuje téměř čtvrtinu z  původního  počtu  obyvatel  v  roce  1987.  Důvodem  je  pokles  porodnosti  na  počátku  90.  let,  tedy chybějící  rodiče  dnes,  a  zároveň odchod  mladých  lidí  na  západ.

Demografickými  změnami  a  také nedostatkem  odborných  sil  jsou nejvíce postiženy hlavně venkovské oblasti,  což  má  negativní  vliv  na konkurenceschopnost  a  vede  ke snaze odvrátit tento nepříznivý vývoj cílenou  podporou  přistěhovalectví vysoce  kvalifikovaných  odborníků  z jiných zemí (tzv. Fachkräfte). Mezi  tradiční  silná  odvětví východoněmeckého  hospodářství patří  především  strojírenství,  mikroelektronika, automobilový a chemický  průmysl  tvořící  základní pilíře ekonomiky. Avšak problémem stále  zůstávají  rozdíly  mezi západním a východním Německem, zejména  srovnáváme-li  výši  HDP, jeho  podíl  na  obyvatele  nebo produktivitu  práce.  Příčiny  nízkého hospodářského růstu leží především ve  struktuře  východoněmeckého hospodářství – v nových spolkových zemích  převažují  spíše  malé  a  střední  podniky  a  je  zde  malý  podíl velkopodniků,  koncernů  či  mezinárodních  firem,  což  se  projevuje nižší  orientací  na  vývoz  a  nižší schopností  obstát  v  mezinárodní konkurenci. Zdejší podniky jsou navíc spíše výrobními středisky s poměrně malými  požadavky  na  odborné znalosti, neboť oddělení věnující se výzkumu  a  vývoji  či  strategickému plánování  zůstávají  v  centrálách mimo východní Německo.

Cílem  Paktu  solidarity  I  a  II bylo/je  srovnání  životních  a  ekonomických  poměrů  východního Německa  se  západním.  K  významným  pokrokům  bezesporu došlo,  i  když  tempo  konvergence oproti  minulosti  –  obzvláště  v  90. letech  –  výrazně  zpomalilo  a  rozdíly  mezi  východoněmeckými  a  západoněmeckými spolkovými zeměmi nadále  přetrvávají.  Stále  více  se ale  začíná  projevovat  regionální diferenciace  uvnitř  starých  i  nových spolkových zemí.

Nelze  říci,  že  by  jednotlivé spolkové země východního Německa vykazovaly  ve  všech  sledovaných ekonomických  ukazatelích  hodnoty  horší  než  spolkové  země západního  Německa.  Např.  míra nezaměstnanosti v západoněmeckém městském státu Brémy se v roce 2011 pohybovala  na  vyšších  hodnotách než  u  většiny  východoněmeckých spolkových  zemí  v  tomtéž  období, nebo  HDP  na  osobu  ve  Šlesvicku-Holštýnsku se svou hodnotou blíží k východoněmeckým  hodnotám  mnohem  více  než  k  západoněmeckým.

Tyto  regionální  disparity  posléze zapříčiňují  i  nerovnoměrný  vývoj  v  rámci  východního,  resp. západního  Německa.  Obyvatelé v  jejich  důsledku  totiž  migrují  do ekonomicky  bohatších  regionů  či měst (ve východním Německu např. města Lipsko, Erfurt, Postupim nebo Magdeburg),  opouštějí  regionální periferie  či  středně  velká  města, které  tak  s  horšími  podmínkami ještě více zaostávají za těmi lepšími a  prohlubuje  se  jejich  vzájemná diferenciace. Dá  se  tedy  do  budoucna  očekávat, že podpora nebude namířena do  východního  Německa  jako takového,  ale  do  slabších  regionů s  horšími  ekonomickými  výsledky napříč  celým  Německem,  tedy i  včetně  západního.  Jejich  i  tak nepříliš příznivé výsledky jsou totiž ještě  více  negativně  ovlivňovány odchodem  obyvatel  do  těch  částí země,  které  se  vyznačují  lepším hospodářským vývojem.

Klára Spáčilová 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.