Erdoğanova bašta nad Rýnem 

28. května, 2017 RUBRIKA Střední Evropa


Başbakan Recep Tayyip Erdoğan, AK Parti Genişletilmiş İl Başkanları Toplantısı'na katıldı. Başbakan Erdoğan, partilileri ''Rabia'' işareti yaparak selamladı. (Evrim Aydın - Anadolu Ajansı)Sultánem i díky německým Turkům. Foto: Wikimedia Commons/R4BIA.com

 

Výsledky dubnového tureckého referenda vyvolaly u našich západních sousedů zděšení. Slova, že se Turecko pod prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem odklání od sekulárního státu a demokracie, se ozývala z celého Německa. Nejvíce ale Němce překvapila skutečnost, že v jejich zemi získal Erdoğanův návrh na posílení pravomocí prezidenta, který mu mimo jiné umožní vládnout až do roku 2029, o hodně větší podporu než v samotném Turecku. 

 

Celkově Erdoğan přesvědčil jen těsnou většinu Turků (51,4 procenta). Oproti tomu v Německu souhlasilo s posílením prezidentských pravomocí 63 procent těch Turků, kteří se plebiscitu zúčastnili. Zatímco tři největší turecká města Istanbul, Ankara a Izmir hlasovala pro „ne“, ve všech třinácti německých městech, kde mohli Turci volit, zvítězilo „ano“. Jako první reakce na výsledky referenda tak z mnoha stran zaznívalo, že integrace německých Turků selhala.

Rozdíl mezi hlasy pro a proti činil v celém referendu přibližně 1,4 milionu. V zahraničí volilo 1,3 milionu Turků, z nichž velká část odevzdala hlasovací lístek v Evropě, kde Erdoğanův návrh získal větší souhlas než v Turecku. Kromě Německa se jednalo například o Rakousko (73 procent) nebo Nizozemsko (71 procent). Podpora v Evropě žijících Turků proto pro Erdoğana byla důležitá, čemuž odpovídala i kampaň vedená tureckým režimem v některých evropských zemích.

 

412 tisíc německých Erdoğanových zastánců

Za pozornost stojí samotná skutečnost, že v Německu žije okolo 1,4 milionu osob, které mají volební právo v Turecku. Necelá polovina z nich ho v případě nedávného referenda využila. Celkem pro upevnění Erdoğanovy moci hlasovalo v Německu 412 tisíc lidí. Proti jich bylo 241 tisíc. Ačkoliv tedy Erdoğanovy návrhy podpořila překvapivě velká část německých Turků, stále ve Spolkové republice žije mnoho těch, kteří s omezováním demokracie nesouhlasí.

Na německé politické scéně se nyní vede debata, zda nadále udržovat možnost dvojího občanství pro Turky. Někteří členové vládní CDU usilují o to, aby se Německo vrátilo k dřívějšímu modelu, kdy se mladí Turci museli rozhodnout mezi německým a tureckým pasem. Ostře proti se však stavějí především koaliční sociální demokraté a opoziční Zelení. Velká většina Turků přitom volí právě sociální demokracii, a boj za udržení dvojího občanství pro Turky je tak do určité míry motivován i úsilím o udržení části voličů.

Po tureckém referendu se mnoho Němců divilo, že Turci pobývající po desetiletí v demokratickém státě podporují posilování autoritativního režimu, který potlačuje občanské svobody. Výkřiky, že integrace selhala, však měly přijít mnohem dříve. Již v roce 2009 totiž zveřejnil magazín Der Spiegel studii Berlínského institutu pro obyvatelstvo a rozvoj (Berlin-Institus Für Bevölkerung und Entwicklung), podle níž se Turci v Německu integrují mnohem hůře než jakákoliv jiná přistěhovalecká skupina. Pouze čtrnáct procent z nich složilo maturitní zkoušku a třicet procent je bez formálně ukončené školní docházky (tzv. Schulabschluss).

Ředitel institutu Reiner Klingholz okomentoval tyto výsledky s tím, že klíčovým problémem řady Turků je špatná znalost němčiny. Turecká menšina v Německu se tak liší od přistěhovaleckých skupin ve Francii či Británii, kam často přicházejí lidé z bývalých kolonií ovládající jazyk země, do níž se stěhují. Neznalost jazyka zhoršuje možnosti integrace do německé společnosti. Řada Turků proto žije v paralelní komunitě a skrze turecká média sleduje více dění v Turecku než v Německu.

 

Hon na gülenisty zasáhl i Německo

Po loňském nezdařeném puči rozjel režim prezidenta Erdoğana nebývalé čistky. Suspendoval či zahájil vyšetřování přibližně šedesáti tisíc vojáků, policistů, soudců, úředníků a učitelů. Stovka akademiků přišla o svůj post a řada škol a mediálních domů byla zavřena.

Sílu represí vnímá i Německo. Od července v něm žádá o azyl v průměru pět set Turků měsíčně včetně diplomatů a vojáků. Magazín Der Spiegel v březnu informoval, že podle údajů ministerstva vnitra požádali o azyl v Německu čtyři vysoce postavení členové armády s diplomatickým statusem. Podobné žádosti přitom mají podle Spiegelu vysokou šanci na úspěch. Týdeník cituje z neveřejné zprávy spolkového ministerstva zahraničí, podle níž „aktuálně existuje řada jasných náznaků, které poukazují na systematické pronásledování domnělých příznivců Fethullaha Gülena, aniž by bylo jasně definováno, čím se vyznačují“.

Stoupenci učení kazatele Fethullaha Gülena, jenž žije v exilu v USA, podle oficiální turecké verze stojí za pokusem o červencový puč. Vztah Erdoğana a Gülena připomíná podle britského novináře Bena Cohena příběh Lenina a Trockého. Do roku 2013 byli spojenci, jejich cesty však rozdělilo vyšetřování korupčního skandálu mířícího do bezprostředního okolí dnešního tureckého prezidenta. Erdoğan obvinil Gülena, že za jeho spuštěním stojí právě on. Oficiální turecké stanovisko navíc tvrdí, že kazatel vede teroristickou organizaci. Spojené státy tato obvinění odmítají a nesouhlasí s požadavkem Ankary na Gülenovo vydání

 

Turecká špionáž v Německu

V březnu německý deník Süddeutsche Zeitung zveřejnil zprávu, že turecká tajná služba (MIT) špehuje v Německu stovky lidí, které považuje za Gülenovy příznivce. Deník uvedl, že Turci zřejmě očekávali pomoc se sledováním od Spolkové zpravodajské služby (BND). Šéf MIT se prý setkal na únorové bezpečnostní konferenci v Mnichově se svým protějškem z BND Bruno Kahlem a předal mu seznam více než tří set lidí a dvou set organizací, které mají být spojené s Gülenovým hnutím. Na seznamu byly mimo jiné adresy nebo telefonní čísla dotyčných osob a v mnoha případech i fotografie pořízené při jejich sledování.

Do špehování údajných odpůrců Erdoğanova režimu v Německu se navíc podle všeho zapojili i členové duchovní organizace DITIB, jež zastřešuje kulturní a náboženské spolky německých muslimů tureckého původu. Z obavy o jejich bezpečnost ovšem německé úřady osoby na tureckém seznamu před sledováním varovaly. Tito lidé by podle nich měli dobře zvážit jakoukoliv cestu do Turecka nebo i jen vstup do prostor některého z tureckých konzulátů a zastupitelství v Německu.

 

Reportér Die Welt v tureckém vězení

Mohlo by se jim totiž stát něco podobného, co potkalo novináře německého deníku Die Welt Denize Yücela, který se narodil v Německu v rodině tureckého přistěhovalce. V únoru ho zatkli v Turecku. Dodnes zůstává ve vazbě, neboť prý je podezřelý z podpory terorismu, a to kvůli svému údajnému napojení na Stranu kurdských pracujících (PKK). Novinář, jenž pracoval pro německý i turecký tisk, obvinění popírá. Yücel byl zadržen poté, co zveřejnil informaci o mailech ministra energetiky Berata Albayraka, jenž je Erdoğanovým zetěm.

Sám Erdoğan žurnalistu označil za „teroristického agenta“. Dále prohlásil, že odmítl žádost německé kancléřky Angely Merkelové, aby Turecko vydalo Yücela Německu. Novináři se podle Erdoğana dostane spravedlivého procesu před tureckým soudem. Yücel přitom není zdaleka jediným novinářem v tureckých věznicích. Od potlačení zmíněného puče jich za mřížemi skončilo okolo sto padesáti, přičemž byl uzavřen přibližně stejný počet periodik. V posledním přehledu Reportérů bez hranic Turecko kleslo až na 155. místo ve svobodě médií, když si lépe vede i Rusko Vladimira Putina. 

 

A oni přišli lidé…

Možná je na čase, aby si Němci znovu připomněli slavný výrok švýcarského spisovatele Maxe Frische: „Chtěli jsme pracovní sílu a oni přišli lidé.“ Frisch se tak vyjádřil o programech západoevropských zemí, které zvaly zahraniční zaměstnance na pomoc při rozvoji poválečné ekonomiky. Příchod tureckých pracovníků vyvolával svého času ve Spolkové republice Německo mnoho sympatií. Ještě v roce 1969 vítali Němci s nadšením na mnichovském nádraží Ismaila Bahadira jako miliontého gastarbeitera.

Dnes žijí v Německu přibližně tři miliony Turků, kteří vytvořili nepřehlédnutelnou diasporu.  Kromě mnoha tureckých podniků, především obchodů a rychlých občerstvení s döner kebaby, se podílí řada Němců s tureckými kořeny na kulturním, sportovním i politickém životě země. V současnosti sedí v Bundestagu jedenáct poslanců s tureckým původem (pět za sociální demokraty, tři za Zelené, dva za Levici a jeden za křesťanské demokraty). Řada dalších Turků svými úspěchy prospívá německé společnosti a kultuře.

Jenomže mnozí jejich soukmenovci se stále necítí být Němci přijímáni. Podle studie provedené münsterskou univerzitou v roce 2016 se více než polovina německých obyvatel pocházejících z Turecka považuje za občany druhé kategorie. Takoví lidé pak snadno podlehnou vábení politiků Erdoğanova typu.

Německá média přinášejí různá zdůvodnění, proč získal Recep Tayyip Erdoğan v Německu tak silnou podporu. Někteří viní špatnou integrační politiku vlády, jiní kořeny turecké imigrace v nerozvinutém tureckém venkově a další sílu kampaně vedené v Německu na podporu změn navrhovaných Erdoğanem. Ať už je důvod jakýkoliv, pokud budou v Německu i nadále statisíce lidí podporovat odklon od demokracie k autoritářství, čekají našeho západního souseda ještě krušné chvíle.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.