EU má po volbách a vyhlíží smlouvu pro 21. století

30. září, 2019 RUBRIKA Téma


EP2Sídlo Evropského parlamentu ve Štrasburku. Foto: Pixabay

 

Letošní rok je pro Evropskou unii mimořádně důležitý. Jako každých pět let zvolili občané v květnu nový Evropský parlament. Premiéři a prezidenti členských zemí jmenovali na stejné pětileté období nejvyšší představitele Unie včetně Ursuly von der Leyenové do čela mocné Evropské komise. Tyto okolnosti mohou být předpokladem, ba předzvěstí pokusu provést zásadní reformy a vdechnout nový život do projektu evropské integrace.

 

Finanční krize spuštěná v roce 2008, která hluboce zasáhla ekonomiky většiny zemí EU a především eurozóny, a migrační krize z roku 2015, jež doznívá dodnes, hluboce otřásly pověstí Evropské unie a vírou v její schopnost společně řešit problémy kontinentu. Vyvolaly ovšem také logicky debatu o smyslu a směřování evropské integrace. Ať už lidé EU fandí a podporují ji, nebo ji považují za zdroj všeho zla, uvědomují si význam její existence. Přestává jim být lhostejná.

Tento vzrůst zájmu o „věci evropské“ se ostatně odrazil ve zmíněných volbách do Evropského parlamentu (EP). K urnám přišlo napříč členskými státy 51 procent voličů, což byl oproti hlasování z roku 2014 nárůst o devět procentních bodů. Navíc šlo o nejvyšší účast za posledních dvacet let. Příčiny byly různé, ale podle průzkumů je propojovalo vědomí, že EU je přece jen důležitá – nebo alespoň že není tak nedůležitá, jak se ještě nedávno myslelo.

Volby do europarlamentu trpí řadou neduhů. Kandidují v nich politické strany aktivní na národní úrovni. Lidé mají jen mlhavou představu o tom, do kterých frakcí tyto partaje v Evropském parlamentu patří a jak se tam tyto frakce chovají. Rozhodování voličů ovlivňují více domácí sympatie či antipatie než evropská témata. Zvolené poslance nelze nijak účinně kontrolovat nebo aspoň sledovat. Přesto lidé přišli.

 
Pestřejší parlament

Před volbami se hodně mluvilo o obavách, aby euroskeptické, vesměs pravicově nacionalistické strany, které jsou na vzestupu v řadě zemí, nedosáhly výsledku, který by otřásl dosavadním uspořádáním Evropského parlamentu, nebo dokonce ochromil jeho fungování. Šéf italské Ligy Matteo Salvini řekl na shromáždění v prosinci 2018: „Evropské volby budou referendem mezi Evropou elit, bank, financí, imigrace a Evropou lidí a práce.“ Také maďarský premiér Viktor Orbán posílal lidi k urnám: „Pokud nedosáhneme uspokojivého výsledku jednání o migraci a rozpočtu, počkejme si, až se vysloví lid ve volbách do Evropského parlamentu.“

Tato vyhrocená rétorika mobilizovala jak stoupence, tak odpůrce těchto politiků. Výsledek byl smíšený. Orbánův Fidesz dosáhl v Maďarsku skvělého výsledku, stejně jako Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského v Polsku. Salviniho Liga v Itálii a Národní sdružení Marine Le Penové ve Francii také vyhrály, byť ve druhém případě velmi těsně. V dalších zemích se euroskeptickým silám tak dobře nevedlo.

Na druhé straně citelně ztratily klasické konzervativní strany sdružené v Evropské lidové straně (EPP) a sociální demokraté, stejně jako strany nalevo od socialistů. Úspěch ovšem slavili liberálové, také proto, že se k nim připojilo hnutí En Marche! francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Nejvýraznější nárůst zaznamenali zelení, i když výlučně v západní Evropě. Volby prostě poskytly dobrý obrázek o náladách voličů a z něho plynoucího rozložení sil, také díky přehlednému systému poměrného zastoupení.

Nový Evropský parlament je tak roztříštěnější než ten minulý. Skončily časy, kdy ho ovládala neformální středová koalice křesťanských a sociálních demokratů; tyto dvě formace už dnes nedisponují kvalifikovanou většinou. Budou tedy muset daleko více vtahovat do hry jak liberály, tak zelené, pokud bude potřeba prosazovat rozhodnutí předložená Evropskou komisí. Euroskeptikové jsou silnější než kdy předtím, ale nejsou schopni porazit výše zmíněné formace. Díky tomuto novému rozložení sil bude jednání EP zajímavější, barvitější a nepředvídatelnější.

 
Pozoruhodný slib

Přesvědčila se o tom už i nominovaná předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Nový parlament její nominaci v červenci potvrdil 383 hlasy, zatímco 327 europoslanců bylo proti, což znamenalo těsný výsledek a slabý mandát. Důvodů bylo hned několik – jedněm vadily její někdejší vize „Spojených států evropských“, další pochybovali o jejím manažerském umění po nevalném výkonu v čele německého spolkového ministerstva obrany. Hlavní kritika však nemířila přímo proti ní, ale proti Evropské radě. Šéfové států a vlád EU tuto kandidátku na vysoký úřad vytáhli z klobouku nečekaně, překvapivě, a podle mnoha europoslanců v rozporu s domluvenými pravidly.

Premiéři členských zemí se prostě rozhodli ignorovat systém takzvaných spitzenkandidátů, který EP zavedl už před volbami v roce 2014. Podle něj každá politická formace postaví svého kandidáta na předsedu Komise. Stane se jím pak ten, jehož strana získá nejvíce hlasů. Jenže letos kandidát Evropské lidové strany (EPP) Manfred Weber neprošel přes několik státníků v čele s Emmanuelem Macronem. Druhý v řadě, socialista Frans Timmermans, zase narazil u zemí visegrádské čtyřky a u Itálie. Evropská rada dala jasně najevo, kdo je kapitánem na unijní lodi, a to na úkor čerstvě zvoleného parlamentu. To samozřejmě vyvolalo jeho nelibost.

Ve snaze si zajistit co nejširší podporu musela von der Leyenová hodně slibovat. Soustředila se na kluby socialistů, liberálů a zelených – slíbila se zasadit o životní prostředí, sociální spravedlnost i lidská práva. Jejímu vlastnímu klubu Evropské lidové strany postačilo, že se zavázala odvolat neoblíbeného generálního tajemníka Evropské komise Martina Selmayra, který okamžitě poté složil funkci.

Pozoruhodné je, že jakmile byla von der Leyenová europarlamentem potvrzena, hned oznámila, že se zasadí o to, aby napříště usedli do čela Evropské komise výlučně kandidáti navržení tímto parlamentem. Tedy aby se to, co se přihodilo jí, už nemohlo stát nikomu jinému. Těžko si v tuto chvíli představit, že by členské státy na něco takového přistoupily. Ale poslancům se to líbilo.

Co jsou tedy ty stěžejní cíle, které nová šéfka Komise pro Evropskou unii zatím vytyčila? Péče o životní prostředí a o planetu – Evropa by měla ukazovat cestu. Okamžitě zaujal závazek snížit uhlíkové emise o 50 procent do roku 2030, což by byl radikálnější krok než všechny dosavadní návrhy. Finančně by tomu měl pomoct speciální fond spravovaný Evropskou investiční bankou. Těžko si představit, že takový plán podpoří členské státy, zejména ty, které by na jeho realizaci ekonomicky tratily. Český premiér Andrej Babiš jej ostatně už zpochybnil. Návrh se má prý v Bruselu zrodit v první stovce dnů od nástupu nové Komise.

Von der Leyenová dobře ví, co Evropu v minulém období nejvíce rozdělovalo a trápilo. Proto od počátku slibuje navrhnout nová pravidla pro přijímání uprchlíků a nakládání s nimi. Chce také výrazně posílit agenturu Frontex, která by měla spolu s hraničními státy hlídat vnější hranice EU. Říká, že země jako Itálie, Řecko či Španělsko by se měly o nápor běženců a migrantů dělit s ostatními; zároveň ovšem má pochopení pro argumenty zemí jako Česko, Maďarsko či Polsko, které se odmítají zavázat k přijetí byť jediného běžence z Afriky či Asie. Nebude tedy vůbec snadné s tím cokoli dělat. Nový nápor uprchlíků by přitom mohl vést k úplnému krachu schengenského systému se všemi katastrofálními důsledky pro vnitřní trh EU.

Nová šéfka Komise bude také hledět zúročit letité zkušenosti v sociální oblasti. Mluví o „Unii rovnosti“ a „ekonomice zaměřené na lidi“, naznačuje evropské plány v potírání nezaměstnanosti či v zavádění nejnižších úředně stanovených mezd. Chce se také zaměřit na zmírnění dopadů stárnutí obyvatelstva napříč kontinentem. Zde ovšem vstupuje na tenký led, protože pravomoci Evropské unie jsou v této oblasti dosti omezené a vlády mohou být na takové nápady háklivé.

Navržené složení Evropské komise odpovídá těmto prioritám. Tři výkonní místopředsedové je budou mít v popisu práce. Česká místopředsedkyně Věra Jourová se bude starat o to, aby v celé Unii panoval právní stát a principy demokracie a transparentnosti. To nebude snadné v době, kdy zásady soudní nezávislosti či svobody médií příliš neplatí v Maďarsku či Polsku nebo kdy Itálie uzavíráním přístavů pro lodě vezoucí zachráněné migranty porušuje mezinárodní právo i evropské zákony. Přitom právě zavíráním očí nad nedostatečnou vládou práva, korupcí a dalšími nešvary ztrácí EU své příznivce. Jourová se tak může snadno ocitnout v epicentru souboje mezi stoupenci společných liberálních hodnot, které má prosazovat, a skeptiky toužícími po návratu k národnímu státu, byť nepříliš demokratickému.

 
Více optimismu

Končící předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker mluvil před pěti lety o „Komisi poslední šance“. Zažil v úřadu sice nejeden hrozný rok, annus horibilis: užil si řecký finanční krach, záplavu migrantů i brexit. Jeho tým však káru dotáhl do cíle. Bez velké slávy, ale aniž by se evropský projekt nenávratně poškodil. Jeho nástupkyně si vybrala pozitivnější heslo – chce, aby „Evropská unie usilovala o víc“. Toto „víc“ nebude snadné prosazovat vůči Evropskému parlamentu, jak jsme ostatně již viděli, ale zejména vůči vládám řady členských států.

Evropská integrace zdaleka není ukončena. Je třeba dodělat a předělat legislativu v řadě oblastí. Jednotná měna euro kulhá na obě nohy. Nakládání s běženci a azylový systém nefungují. Svoboda podnikání na vnitřním trhu naráží na řadu překážek. Náprava je obtížná, protože rozhodování v klíčových věcech se podřizuje pravidlu jednomyslnosti, kdy jeden stát může blokovat všechny ostatní. Platná Lisabonská smlouva sice umožňuje státům buď spolupracovat v menších skupinách, nebo od jednomyslnosti v konkrétních případech upustit, ale tato pravidla jsou krkolomná a nepoužívají se.

Čím dál tím víc politiků a odborníků proto volá po revizi Lisabonu, po nové smlouvě, která by vytvořila fundament pro evropský projekt 21. století. Pachuť z dobrodružství kolem evropské ústavy, kterou po dekádě příprav v roce 2005 odmítli v referendech voliči ve Francii a Nizozemsku, už poněkud vyprchala. Von der Leyenová nyní chystá konferenci o budoucnosti Evropy. Měla by být zahájena v létě 2020. Zatím o ní víme jen to, že má být transparentní, za maximální účasti občanů, a že má připravit půdu pro revizi smluv, která by mohla být hotova do příštích voleb do EP v roce 2024. To bude fuška.

Evropská unie má tedy nové instituce na pět let čili pozitivní impuls, který bude zapotřebí k překonání dopadů odchodu Velké Británie. Její ekonomika se drží v pozitivních číslech. Nezaměstnanost je v Unii nejnižší od roku 2000. V dobách nepříliš příznivých pro mezinárodní obchod se jí podařilo podepsat stěžejní smlouvy s Japonskem a Kanadou. A ačkoli její členské státy a nyní i parlament působí rozhašteřeněji než kdy dřív, veřejná podpora společnému projektu je na vzestupu.

Články k tématu Evropská unie po volbách byly podpořeny z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti zahraniční politiky ČR a mezinárodních vztahů.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.