20. června, 2019 Michal Lebduška
Kyjevský Majdan. Foto: Wikimedia Commons/Tiia Monto
Přibližování Ukrajiny k euroatlantickým strukturám zdaleka není jen záležitostí poslední dekády. Ve druhé polovině devadesátých let minulého století deklaroval evropskou integraci jakožto strategický cíl tehdejší prezident Leonid Kučma (1994–2004), kterého přitom mnozí považovali za proruského politika. Už v roce 1994 podepsala Ukrajina s EU první vzájemnou Dohodu o přátelství a spolupráci, která ovšem začala platit až v roce 1998. Podobně jako současná asociační dohoda se tehdejší smlouva soustředila na oblasti ekonomiky či právního státu a zároveň se také dotýkala sociálních otázek a občanských svobod.
K výrazné aktivizaci snah o začlenění do západních struktur ale došlo až za vlády prezidenta Viktora Juščenka (2005–2010), jenž nastoupil do funkce poté, co si Ukrajinci během takzvané oranžové revoluce na konci roku 2004 vynutili opakování druhého kola zfalšovaných prezidentských voleb. Právě v závěru Juščenkova mandátu, který skončil v únoru roku 2010, došlo ke vzniku Východního partnerství. Ještě předtím se ale začalo jednat o nové smlouvě mezi Ukrajinou a EU, která měla nahradit starší dohodu z devadesátých let.
První vyjednávání o asociační dohodě, jejíž součástí je smlouva o vzniku takzvané Hluboké a komplexní zóny volného obchodu, odstartovala již v roce 2007. O formátu asociační dohody bylo definitivně rozhodnuto na summitu v Paříži v září 2009. Ačkoliv byla uzavřena již na konci roku 2011, tak se její podpis odložil kvůli uvěznění bývalé premiérky Julije Tymošenko. Podepsání se všeobecně očekávalo na summitu ve Vilniusu v listopadu 2013, kde analogickou dohodu podepsalo Moldavsko s Gruzií. Týden před summitem se ale ukrajinská vláda po předchozím ruském tlaku znenadání rozhodla, že dohodu nepodepíše, což vyvolalo první protesty nazvané Euromajdanem. Ty po represích ze strany silových složek přerostly v masové hnutí, a nakonec i v násilnou revoluci, při které zemřelo v únoru 2014 v centru Kyjeva přes sto demonstrantů. V reakci na Euromajdan Rusko anektovalo Krym a rozpoutalo válku ve východoukrajinském Donbasu, cílem čehož bylo především zabránit ukrajinské integraci do západních struktur. Paradoxně se přitom Kremlu podařil přesný opak, což se odrazilo i ve veřejném mínění. Za částečného růstu podpory euroatlantické integrace se na dno propadl zájem o zapojení do Ruskem vedených struktur v postsovětském prostoru.
Po revoluci se Ukrajině podařilo asociační dohodu podepsat a ratifikovat. Nezabránilo tomu ani referendum v Nizozemsku, ve kterém ji většina hlasujících při volební účasti 32,28 procenta odmítla. Nizozemsko však poté dostalo záruky, podle kterých se dohoda mimo jiné nemá jakkoliv vázat na perspektivu budoucího členství v EU a neznamená udělení kandidátského statusu Ukrajině.
Druhým velkým úspěchem nové politické garnitury v čele s prezidentem Petrem Porošenkem se stalo zavedení bezvízového režimu pro krátkodobé cesty do schengenského prostoru, který začal platit od června 2017. Tento krok navazoval na analogická rozhodnutí ve vztahu k Moldavsku a Gruzii.
Že to Ukrajina myslí s euroatlantickou integrací vážně, potvrdila letos v lednu, kdy parlament z iniciativy tehdejšího prezidenta Porošenka zakotvil v ústavě směřování do EU a NATO. Tyto ambice nicméně naráží jednak na ukrajinské reálie, neboť země ještě velmi dlouho nebude na členství připravena, jednak na nálady uvnitř Evropské unie. Není tajemstvím, že řada členů původní unijní patnáctky (zemí EU před 1. květnem 2004) nechce v současnosti o dalším rozšíření směrem na východ ani slyšet, což dokázalo i zmíněné referendum a záruky, které po něm Nizozemsko dostalo. Ostatně i proto byl pro mnohé členské státy už od začátku problematický samotný projekt Východního partnerství. Především v Polsku, jež bylo hlavně v osobě tehdejšího ministra zahraničí Radosława Sikorského jedním z jeho iniciátorů, se totiž tato iniciativa chápála jako jakýsi předstupeň k plnoprávnému členství v Evropské unii.
Celý problém výmluvně ilustruje situace před summitem Východního partnerství v Bruselu, který se konal v listopadu 2017. Tehdy se dlouho diskutovalo o konkrétní formulaci v závěrečném dokumentu, týkající se evropského směřování Ukrajiny, Gruzie a Moldavska. Především pro Německo a Nizozemsko byla velmi problematická slova o tom, že EU uznává evropské aspirace východních partnerů. Anglické slovo „recognize“ bylo z tohoto důvodu ve finální verzi dokumentu nahrazeno mírnějším a kompromisním výrazem „acknowledge“.
Přesně kvůli této neochotě vidět Východní partnerství jako jakýsi prostředek k případnému budoucímu vstupu do EU se k němu mnozí ukrajinští představitelé stavějí poněkud skepticky. Tím spíše, že se celá iniciativa po ratifikaci asociačních dohod a zavedení bezvízového styku pro tři nejúžeji spolupracující země dostala do slepé uličky. Není totiž příliš jasné, jakým směrem by se měla posunovat, pokud nemá zahrnovat naději na případné členství.
I přesto je řada projektů v rámci Východního partnerství pro Ukrajinu nepochybným přínosem. Ke konkrétním prioritám patří v tomto směru regionální rozvoj, posílení státních institucí a právního státu a rovněž energetická bezpečnost. Z hlediska posilování státu představují klíčové záležitosti také podpora nezávislého soudnictví a boj proti korupci a organizovanému zločinu, což jsou chronické problémy, se kterými se východoevropské státy dlouhodobě potýkají a bez jejichž vyřešení nemohou na členství v EU pomýšlet.
Celkově tedy snahy Ukrajiny o přibližování se k EU sahají hluboko do minulosti a předcházejí Východní partnerství. To dalo celému procesu jistý rámec, který ale zároveň ne zcela uspokojuje ambiciózní Ukrajince. Zásadní změnou pro aktivizaci spolupráce bylo protestní hnutí z přelomu let 2013 a 2014, které ostatně začalo v reakci na nepodepsání asociační dohody a následnou ruskou agresi. Došlo nejen k dramatickým posunům ve veřejném mínění Ukrajinců, ale i k útěku prezidenta Viktora Janukovyče, jenž celý proces brzdil. Během svého funkčního období sice rétoricky proevropský vektor a podepsání asociační dohody podporoval, ale fakticky se ve vnitřní politice choval způsobem, který jakékoliv zásadnější snahy znemožňoval. Právě tehdy totiž docházelo mimo jiné k silnému nárůstu korupce a represí vůči nezávislým novinářům i Janukovyčovým politickým oponentům v čele s Julijí Tymošenko. Tyto jevy byly pochopitelně s jakýmikoliv evropskými aspiracemi neslučitelné.
Články k tématu 10 let Východního partnerství byly podpořeny z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti zahraniční politiky ČR a mezinárodních vztahů.
ROČNÍK XIII. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2024