Evropské volby skončily. Zapomeňte?

17. září, 2014 RUBRIKA Česko


Mach

Letos se v České republice konaly již třetí volby do Evropského parlamentu. Společným trendem všech těchto voleb je stále klesající volební účast, stabilní zisky KDU-ČSL a kontinuální neúspěchy Zelených. Stojí za pozornost ještě něco jiného?

Na euronadšení vlády nezáleží

Česko vybírá do Evropského parlamentu 21 poslanců. Stejně jako Maďarsko. Z okolních států jich má Slovensko třináct a Rakousko o pět více. Téměř čtyřicetimilionové Polsko zastupuje 51 europoslanců, nejvíce jich v rámci celé EU volí Německo (96).

Volební účast dosáhla v evropském měřítku 42,54 procent. Zatímco Němci a Rakušané průměr o něco zvýšili, voliči ve státech Visegrádu ho posunuli opačným směrem. Vůbec žádný vliv na jejich rozhodování nemělo názorové zabarvení národních vlád vůči Bruselu. Nejmenší účast byla na eurooptimistickém Slovensku (13 %), v jehož čele stojí bývalý komunista Robert Fico. Nejvíce lidí přišlo volit v Maďarsku (28,9 %), které řídí zběhlý liberál Viktor Orbán, často atakující vše, co z Bruselu přichází, a iritující pravověrné nebo profesionální Evropany. Ani polské evropské duo Donald Tusk a Radosław Sikorski nedovedlo k hlasovacím urnám více než 23,8 % Poláků. Podobně nepřesvědčil ani verbální „návrat do Evropy“ nové české vlády, voličů naopak přišlo vůbec nejméně v historii.

Vliv volební účasti

V Česku pomohla nízká volební účast vykouzlit úsměv na tváří jednoho euroskeptika. Předseda Svobodných Petr Mach potřeboval pro zisk mandátu 79 540 hlasů. Věčné kandidátce na všechno Janě Bobošíkové přitom v roce 2009 nestačilo ani 100 tisíc hlasů. Při účasti 28,2 procenta se z nich staly 4,2 procenta, zatímco Mach díky poklesu hlasujících na 18,2 procenta získal pro Svobodné 5,2 procenta.

Jen několik tisíc hlasů chybělo k úspěchu českým Pirátům, kteří kandidovali poprvé. Bez ohledu na volební účast třikrát neuspěli Zelení, ať už do Štrasburku posílali Ondřeje Lišku, Jana Dusíka nebo Jakuba Patočku. Zeleným hlasem letos promluvilo 57 240 lidí, v prvních eurovolbách přitom dostali 73 932 hlasů, o tisícovku více než Piráti v roce 2014. Spíše než nad zrušením pětiprocentní hranice by měly obě strany přemýšlet, proč neuzavřely účelové spojenectví pro dosažení společného cíle – dostat do „Bruselu“ Lišku a Bartoše.

V Německu, jímž se obě strany oháněly, sice díky zrušení dokonce pouze tříprocentní klauzule Ústavním soudem „přežili“ liberálové (FDP) a uspěli Piráti. Jenže ti němečtí potřebovali k zisku jednoho mandátu 424 tisíc hlasů. Vtipným důsledkem byl úspěch satirické strany „Die Partei“, která šla do voleb s hesly „Ano Evropě, ne Evropě!“ nebo „Ne EU normě pro prsa“ a získala v absolutních počtech více hlasů než ODS. Odvrácenou stranou pak byl úspěch neonacisty Udo Voigta, jehož NPD dostala 300 tisíc hlasů, což je o několik desítek tisíc více než v Česku vítězné hnutí ANO se 16,1 procenty a čtyřmi mandáty. Němců hlasovalo v eurovolbách 29,84 milionu, což bylo skoro o tři miliony lidí více než v roce 2009. Čechů přišlo volit přesně 1 515 492.

Úspěch evropských lidovců

Jedinou českou politickou stranou, která si ve volbách polepšila, je KDU-ČSL. Stabilní počet dvou europoslanců rozšířil ještě Tomáš Zdechovský. Lidovci sice na nižší účasti také vydělali, ale oproti prvním volbám v roce 2004 je volilo o 70 tisíc lidí méně. Díky úspěchu TOP 09 a Starostů, kteří získali 4 mandáty, se v Česku stali nejúspěšnější frakcí evropští lidovci (7 mandátů z 21).

Podíváme-li se na volební mapu Evropy, tak strany spojené s Evropskou lidovou stranou (EPP) vyhrály evropské volby ve všech visegrádských zemích, v Německu i Rakousku. Členské strany z celé Evropy „dodaly“ pro EPP celkem 220 poslanců, zatímco druhá nejsilnější frakce, evropští socialisté, jich má 191.

ODS a ČSSD už nedominují

Ve volbách 2009 charakterizoval evropskou kampaň bipolární střet mezi ODS a ČSSD, který ještě podpořil vlastní gól proevropské sociální demokracie, jež za pomoci euroskeptika Václava Klause úspěšně vyslovila nedůvěru vládě Mirka Topolánka. Ostrý konflikt dvou nesmiřitelných táborů za dohledu spíše lhostejné nebo znechucené většiny obyvatel se tehdy zopakoval, jen s opačným výsledkem než v krajských volbách o rok dříve, kdy zvítězila ČSSD. Pád vlády během českého předsednictví EU se stal pro ODS mobilizujícím marketingovým kyjem stejně jako třicetikorunové poplatky v nemocnicích v kampani ČSSD ke krajským volbám.

Jiří Paroubek přesto dosáhl nejlepšího výsledku ČSSD, když získal 528 132 hlasů a sedm mandátů. Něco, co se ČSSD v příštích letech těžko podaří zopakovat. Pro sociální demokracii mají evropské volby také pikantní vnitrostranické kouzlo, protože se v roce 2004 staly důvodem k odstřelu premiéra Vladimíra Špidly a jeho vystřelení do Evropské komise. Nahradil tam „podzimního“ eurokomisaře Pavla Teličku, který letos dovedl hnutí ANO k volebnímu vítězství, byť asi hubenějšímu, než se od něj čekalo. Výměna Teličky za Špidlu byl typický politický obchod, na který však bývalý vyjednavač o vstupu Česka do EU zcela jistě nezapomněl ani po deseti letech. Bohuslava Sobotku se zatím strana do Bruselu „vyslat“ nechystá. Jen to asi nebude tím, že ČSSD získala ve volbách 214 800 hlasů, což je o deset tisíc více než za Špidly.

Ztracené hlasy euroskeptiků

Nejsilnější českou stranou v Evropském parlamentu byla až do letošních voleb ODS. Strana dokázala v minulých volbách získat 741 946 hlasů. Po deset let ji zastupovalo devět europoslanců. Nyní jí zbyli pouze dva – Jan Zahradil a Evžen Tošenovský. Škoda, že přes řadu preferenčních hlasů vypadl Oldřich Vlasák, v minulém Evropském parlamentu jeho místopředseda. Byl by tam určitě užitečnější než Petr Mach, který dělá komparz britskému politikovi Nigelu Faragemu. To je sice skvělý řečník, ale jeho snaha, aby Velká Británie vystoupila z EU, naprosto odporuje českému národnímu zájmu. Britové jsou spolu s Němci, Nizozemci a Skandinávci důležitou oporou vnitřního trhu, který potřebujeme pro fungování české ekonomiky. Proč tedy pomáhat zvýšení vlivu jižního křídla v EU?

Občanští demokraté byli jedním z důvodů, proč se v Česku nejsilnější frakcí nestali evropští lidovci. ODS byla spolu s britskými konzervativci a polským Právem a Spravedlností základním kamenem při vzniku nové parlamentní skupiny Evropských konzervativců a reformistů (ECR) spojující pravicové strany, které nesdílejí převládající názory EPP na evropskou integraci. Stojí však zároveň jinde než tvrdí euroskeptici jako Farage nebo extremisté typu Marine Le Pen. Paradoxně právě ve chvíli, kdy se evropští konzervativci stali třetí nejsilnější frakcí v Evropském parlamentu, ztratila v ní ODS svou sílu. Určitý vliv si již nyní může udržovat jen osobními vazbami, které si vybudoval jeden z jejích iniciátorů Jan Zahradil.

Nástup nových stran

Propad ODS v evropských volbách nezpůsobila nějaká zásadní změna názorů Čechů na EU, šlo o potvrzení negativního volebního trendu, který začal již v parlamentních volbách 2013. Není pravděpodobné, že by původní hlasy pro ODS skončily u sociální demokracie. Neposílily ani KSČM, která ve volbách také oslabila. Jejích 10,6 procent hlasů a zisk tří mandátů vypadá úplně jinak, než dvojnásobek v prvních evropských volbách. Navíc jedním ze zvolených komunistů je Miloslav Ransdorf, kterého se vedení strany pokoušelo před volbami upozadit kvůli skandálům spojeným s jeho jménem.

Hlasy ODS se rozprskly do tábora TOP 09, ANO, Svobodných a nevoličů. Topce se zřejmě naposledy podařilo oprášit knížete ve volební kampani. Její hlavní tváří ale byl donedávna nejpopulárnější politik ODS Jiří Pospíšil, kterého se Miroslavu Kalouskovi povedlo přetáhnout jako nezávislého kandidáta. Exministr spravedlnosti dostal nejvíce preferenčních hlasů, takže to byla marketingově velmi dobrá volba. Problém se může objevit v budoucnu, protože Jiří Pospíšil je velký solitér. TOP 09 se eurooptimismus v boji uvnitř pravice evidentně vyplácí, protože většina voličů ODS má s Evropskou unií výrazně menší problém než její vedení.

Opačný problém má sociální demokracie, jejíž voliči ve všech průzkumech dlouhodobě vychází jako více skeptičtí. Na druhou stranu, podobně jako dříve voliči ODS to svojí straně tolerují, protože je EU většinou nezajímá. Maximálně nepřijdou k volbám. ČSSD podobně jako TOP 09 získala do čela kandidátky výraznou osobnost, guru levicových intelektuálů Jana Kellera. Bude zajímavé sledovat, zda dokáže pracovat v týmu s ostatními třemi sociálně demokratickými europoslanci, zvláště když dva jsou již zkušenými „Bruselany“ (Olga Sehnalová, Pavel Poc), a další je pražskou komunální politikou protřelý Miroslav Poche.

Nízký volební výsledek ODS má pro stranu i jednu výhodu. Občanským demokratům zůstaly hlasy lidí, kteří spíše odpovídají postojům strany, zbavené krajních postojů pohrobků Václava Klause. Topka naopak přitáhla středopravé voliče, kteří vidí v EU příležitost a civilizační nutnost. Pokud neudělá vážnější chyby, udrží si je i pro příští volby. Bohužel pro Zelené. Jinak je tomu u voličů hnutí ANO, které oslovuje babišovské programové rozkročení a pragmatismus. Na rozdíl od Klause nebude ANO nikdy řešit Lisabonskou smlouvu nebo suverenitu. Přesto dokáže získat hlasy lidí, kteří si vůči evropské integraci rádi přisadí. Politikou ANO je, když tam jsme, tak získejme co nejvíc dotací. Postavení dvou lobbyistů do čela kandidátky tak bylo logickou volbou. Tato politika může bez problémů fungovat ještě řadu let. Jediným evropským tématem, kde se ANO nevyhne jasnějšímu postoji, je přijetí eura, což Sobotkova vláda řešit nehodlá.

Shrnuto a podtrženo. Volby do Evropského parlamentu v květnu 2014 jen potvrdily trendy, které v České republice jsou již od parlamentních voleb. Jen za většího nezájmu voličů.

Petr Zenkner

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.