Fotografie Krzysztofa Millera: napříč revolucemi a válkami

25. října, 2019 RUBRIKA Kultura


imageAlexander Dubček a Václav Havel na tiskové konferenci Občanského fóra v Praze 27. 11. 1989. Foto Krzysztof Miller/Agencja Gazeta (Foto oříznuto pro potřeby redakčního systému tohoto webu)

Letos na podzim se koná plno akcí k třicátému výročí přelomového roku 1989. Řada z nich ovšem nehodlá jen vzpomínat, ale také se ptát, jak s tehdy získanou svobodou dnes nakládáme. Patří k nim i připravovaná pražská výstava polského fotoreportéra Krzysztofa Millera, který vedle pádu komunismu v Polsku, Československu nebo Rumunsku dokumentoval i mnohé válečné konflikty. Průřez jeho dílem bude k vidění od 7. listopadu 2019 do 5. ledna 2020 v Leica Gallery Prague.

 

„Většina válečných fotografů neměla zábrany, právě oni otevřeli smrti dveře do médií. Přinesli jste jí tak moc, že si lidé zvykli, a teď jako narkomani potřebují stále větší dávky,“ vyčetl redaktor Juliusz Ćwieluch Krzysztofu Millerovi, když s ním v roce 2011 dělal rozhovor pro polský časopis Polityka. Miller si ale na mrtvé, zraněné a vyhnané nezvykl ani za čtvrt století své fotografické kariéry. Letos 9. září jsme si připomněli třetí výročí jeho tragické, dobrovolné smrti. Po cestách do Gruzie, bývalé Jugoslávie, Čečenska, Afghánistánu, Kambodži, Rwandy, Zairu, Konga, Iráku nebo Keni trpěl posttraumatickým syndromem, s nímž se nedokázal vyrovnat.

 
Objektiv revoluce

O jeho životní dráze přitom rozhodla náhoda. Závodník ve skocích do vody, jenž se v této disciplíně stal mnohokrát mistrem Polska, se zapojoval do protikomunistických aktivit. V době vzniku Solidarity a vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981, kdy byl zatčen, mu nebylo ani dvacet let. Neplánoval být fotografem. Nicméně začal dokumentovat zásahy režimní milice proti demonstrantům. Později už tak činil pro opoziční fotografickou agenturu Dementi a Nezávislé sdružení studentů, s nimiž od roku 1986 spolupracoval. V únoru 1989 se akreditoval na jednání opozice a komunistické vlády u kulatého stolu. Potom ho pohltilo dění nejen v Polsku, které spělo k červnovým (téměř) svobodným volbám, ale i v dalších zemích tehdejšího východního bloku. To už se stal fotografem deníku Gazeta Wyborcza.

Miller se shodou okolností již několik měsíců znal s Václavem Havlem, a i proto byl v listopadu 1989 vyslán Gazetou do Československa, kde zachytil řadu zásadních okamžiků sametové revoluce, ať už v Laterně magice nebo v ulicích. Zcela jiná situace než v Praze ho čekala o pár týdnů později v Rumunsku, kde během konce komunistického režimu umírali lidé. Miller svou cestu na Balkán komentoval lakonicky – nikomu jinému se na vánoční svátky nechtělo jezdit do zahraničí.

Právě fotografie z Polska, Československa a Rumunska tvoří první polovinu chystané výstavy v pražské galerii Leica a představují různé formy pádu komunismu. V Millerově vlasti to byla dlouhá cesta od nezávislého odborového svazu Solidarita, k němuž patřilo v roce 1980 téměř deset milionů občanů, tedy skoro čtvrtina země, až k postupným krokům během roku 1989, jež vedly k zářijovému ustavení vlády v čele s nekomunistickým premiérem Tadeuszem Mazowieckým. Naopak Československo zažilo náhlou vlnu euforie, kterou by ještě pár týdnů před „sametem“ čekal málokdo. Dění v Rumunsku s popravou prezidentského páru a desítkami obětí na životech zase jako by předznamenalo následný krvavý rozpad sousední Jugoslávie.

 
Na vlastní nebezpečí

Millerův fotoaparát nezachycoval jen politiky, ačkoli některé jejich záběry se staly ikonickými, jako například fotka Václava Havla s Alexandrem Dubčekem během sametové revoluce. Krzysztof Miller se daleko častěji nacházel v blízkosti obyčejných lidí v terénu. Z jeho snímků je patrné, že příliš nepřemýšlel o svém pohodlí nebo bezpečí. To je typické pro jeho fotografie z celého světa – ty tvoří druhou část zmíněné výstavy a přenášejí nás do mnoha oblastí, kde revoluce střídá revoluci a ozbrojené konflikty jsou na denním pořádku. Do těchto nebezpečných míst jezdil Miller se známými reportéry listu Gazeta Wyborcza, mimo jiné s Wojciechem Jagielským a Pawłem Smoleńským, jejichž knihy jsou dostupné i v českých překladech. Dík za to náleží především nakladatelstvím Dokořán/Jaroslava Jiskrová – Máj a Absynt. Výstava tak dobře doplňuje některé u nás vydané knižní reportáže, původně často publikované v polských novinách právě s Millerovými snímky.

Jeden z nejceněnějších polských fotoreportérů a zároveň i porotce World Press Photo přistupoval celý život ke své práci s pokorou. Kromě mnoha revolucí zažil ostatně i dramatickou proměnu svého vlastního řemesla. Začínal ještě s analogovým fotoaparátem Minolta, digitální érou pak procházel od jejích počátků. Proto dobře vnímal i změnu svého postavení: od člověka, který je jedním z mála, co přinášejí zprávy ze světa, až po jednoho z milionů lidí nahrávajících na různá zařízení aktuální obrázky. Dostupnost elektroniky a sociálních sítí umožňuje i obyvatelům zapadlých koutů planety informovat celý svět o událostech v jejich bydlišti, a to mnohem rychleji, než profesionální fotoreportér dorazí na místo.

„Na jednu stranu je všechno jednodušší, protože vybavení je menší a lehčí, všude se dostanete, ale proč tam vůbec jezdit, když už tam někdo je? Pouze a proto, abychom svýma očima ten svět popsali – svým foťákem, svými objektivy, svou citlivostí, svým pohledem,“ říká Miller ve čtyři roky starém rozhovoru s Kamilem Kaniukou pro web Historia. Zdůrazňuje v něm také, že skutečný fotoreportér nese zodpovědnost za své snímky – za to, aby nebyly naaranžované, ale také za rozhodnutí, zda je publikovat.

Millerovy fotografie nevypovídají o radikální proměně světa – revoluce, války a s nimi spojené utrpení provází lidstvo od jeho počátků. Daleko lépe si však díky nim uvědomujeme, jak se svět zmenšil, jak je jednodušší dozvědět se o jakémkoli masakru na druhé straně zeměkoule. Ale jak je také těžší uvěřit zprávám a fotografiím, které se na nás každý den hrnou na Facebooku a v internetovém zpravodajství. Fotoreportér nesmí být stroj na dramatické a srdceryvné obrázky ilustrující šokující a „horké“ zprávy. Jeho snímky by měly vyprávět příběh těm, kdo nebyli na místě. Rozšiřovat jejich myšlenkový horizont, jejich empatii. Právě takové jsou fotky Krzysztofa Millera.

Autorka je polonistka, podílela se na přípravě výstavy Krzysztofa Millera v Leica Gallery Prague.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.