Historie čarodějnických procesů v českých zemích

07. října, 2019 RUBRIKA Historie


imagePetrovy kameny. Foto: Matěj Matela

 

O naší špatné historické paměti zřejmě nejlépe vypovídají výsledky voleb, v nichž se nemalé oblibě těší strany hlásící se otevřeně či skrytě k autoritářským režimům. Je-li naše paměť natolik krátká, že si nevzpomínáme ani na zvrácenost doby, od níž nás dělí pouhé tři desítky let, lze si snadno domyslet, jakým prizmatem posuzujeme události, od kterých uplynuly více než tři staletí.

 

Pokud jste někdy zavítali do muzea v Šumperku či Jeseníku, kde se nacházejí expozice týkající se procesů s domnělými čarodějnicemi ze 17. století, možná jste od návštěvníků zaslechli věty typu, že by si přáli lístky „na ty ježibaby“. Případně se některý z nich zatoužil vyfotit s replikami mučicích nástrojů… Málokdo si dnes totiž uvědomuje, že ve Slezsku (v jeho předtereziánských hranicích, tedy před rozdělením tohoto území v 18. století) zahynulo kvůli lidské pověrčivosti a ziskuchtivosti bezmála šest stovek nevinných lidí.

Víra v čarodějnice byla v našich zemích dobře známá již od středověku. V té době však na nařčené čekala většinou „pouze“ exkomunikace, pranýř nebo vyhnání z města. Zřejmě vůbec první zaznamenaný čarodějnický proces, který skončil smrtí, se uskutečnil v Uherském Hradišti v roce 1494, kdy byla za kouzelnictví a přípravu lektvarů popravena jedna služebná. V předbělohorské době se procesy dále konaly v Kutné Hoře, Praze či Náchodě. Známější případy se odehrály ve Velké Bíteši, kde se obviněné přiznávaly k tomu, že škodily lidem i dobytku. Další z rozsáhlejších procesů se uskutečnily v Žamberku (údajně zde popravili 21 žen) a na začátku 17. století na Nymbursku a Poděbradsku, kde hrůzným popravám předcházelo bestiální mučení.

Masové procesy s „čarodějnicemi“ nezasáhly v 17. století země Koruny české plošně (v Čechách se jednalo spíše o jednotlivce či menší skupiny), ale soustředily se na Jesenicko a Šumpersko. Dění ve druhé z těchto oblastí zná veřejnost díky historicky zdařilé knize Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice (1963), která do značné míry sestává z výpovědí odsouzených. Procesy na Jesenicku, jež tehdy tvořilo součást slezského Niského knížectví, se od těch šumperských lišily delším trváním a vyšším počtem obětí.

 
Systém procesů a jeho oběti

Na počátku léta 1622 obecní pastýř Schmied z Frývaldova (dnes Jeseník) nařkl svou ženu Barboru, že jej otrávila a uhranula dobytek. Podobnému obvinění by se zřejmě nepřikládala taková váha, nebýt jistých okolností – zuřila třicetiletá válka a zemi plenila procházející vojska. K tomu se přidal hladomor, dobytčí mor a své přirozeně sehrála také pověrčivost místních. Schmied navíc ženu obvinil na smrtelné posteli, na což se tehdy bral výrazný zřetel. Barbora Schmiedová stanula před soudem v Nise. K ničemu se nepřiznala, byla proto podrobena mučení katem Jiřím Hillebrandem. Během nelidské tortury uvedla jména několika dalších žen, které jí prý při čarodějných kejklích dělaly společnost. Nařknuté nešťastnice pak prozradily další jména a masové procesy započaly.

Podobný průběh měl o více jak půlstoletí později i počátek procesů na Losinsku. Na Květnou neděli roku 1678 byla žebračka Marina Schuchová přistižena při krádeži hostie. Tu měla v úmyslu přinést zdejší porodní bábě, která ji chtěla dát své krávě, aby začala dojit. Obviněné opět označily další osoby, jež se údajně účastnily sabatů, a ty zase další. Tímto principem se procesy rozšířily až do Šumperka.

Když „se pole posype slámou zpod mrtvoly, uškodí to počasí“. Tak zněla jedna z čarodějnických rad Uršuly Beckerové, která také doznala, že „dítě ihned po křtu vykoupala a ďábel byl při tom, on jej jinak, ve jménu ďábla, pokřtil, položil na práh a řekl: pojď sem, a tu ono mohlo hned běhat“. Dorota Axmannová, rychtářka ze Sobotína, zase uvedla, že „dojila kočku, na jedno podojení nadojila asi tři žejdlíky“. Často až absurdní výpovědi měly samozřejmě svůj důvod – pokud se obvinění (byli mezi nimi i muži) odmítli rovnou přiznat, podstoupili třístupňovou torturu. Nejprve jim kat ukázal mučicí nástroje, což mělo na mnohé takový psychický dopad, že k použití mučidel občas ani nedošlo. Druhým stupněm byly palečnice či španělská bota, která drtila holenní svaly a kosti. K třetímu stupni sloužil skřipec. Oběť na něm natahovaná byla navíc velmi často pálena svícny do boků. Celý proces mučení „zpestřovaly“ další pomocné nástroje, jakými byly potupná maska nebo čarodějnická stolice s ostrými hroty.

Jestliže však na obviněném katovi pacholci uplatnili právo útrpné, prakticky nebylo úniku: když se mučený ke všemu přiznal, byl většinou upálen, někdy uškrcen, či oběšen. Pokud se kál, „ulevili“ mu tím, že mu kat nejprve sťal hlavu nebo před upálením zavěsil na krk měch se střelným prachem. V případě, že obžalovaný zapíral i po tortuře, inkviziční tribunál shledal, že se jedná o zvlášť nebezpečnou čarodějnici (respektive čaroděje), které propůjčuje sílu samotný ďábel, a mučení pokračovalo. Našli se však i tací, kteří udali další jména zcela dobrovolně. Například upovídaná Magdaléna Peschkulinová uvedla bez většího nátlaku třiačtyřicet lidí. Její prostořekostí se tribunál bavil do té míry, že – aby „zábava“ pokračovala – přikázal katovi, aby jí před upálením sešil ústa. Abychom si plastičtěji dokázali představit absurdnost obvinění: tato žena čelila mimo jiné nařknutí, že svého druhého muže zastřelila kuličkou, kterou za zaříkávání vyrobila z podrážky své pravé boty, svěcené hostie a jeho vlastních chlupů.

Někteří ovšem vydrželi všechny stupně tortury, aniž by se přiznali. Jistou Marii Peschkeovou mučili v Šumperku dokonce takovým způsobem, aby se nedotýkala země, a nemohla tak čerpat „sílu od ďábla“. Přesto se nedoznala k ničemu. Odolnost této nešťastnice zmátla dokonce i nechvalně známého a zřejmě nejproslulejšího inkvizitora v našich zemích, Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu. Ten z ní přiznání přece jen vymámil (zřejmě díky lži, že ušetří jejího muže), jelikož Peschkeová nakonec i přes výdrž a odvahu na hranici skončila. Některé oběti, jako kupříkladu Evu Umblaufovou z Frankštátu, důmyslně napadlo obvinit členy samotného tribunálu – v takových případech se stávalo, že podobné opovážlivce „ďábel“ uškrtil přímo ve vězení…

 
Úloha církve a procesy s dětmi

Ačkoliv ve společnosti dosud přetrvává názor hojně živený komunistickou propagandou, že procesy v našich zemích iniciovala římskokatolická církev, skutečnost byla poněkud odlišná. Jak je patrné ze složení samotných soudních tribunálů, měly charakter světský. Byly například soudně zakotveny hned v několika nařízeních, především v hrdelním řádu Constitutio criminalis Carolina z roku 1532, který na Moravě a ve Slezsku představoval až do reforem Marie Terezie jeden ze základních právních argumentů inkvizice. Navíc majetky získané od odsouzených, včetně peněz blízkých za soudní a popravčí výlohy obětí, přecházely do rukou nikoliv farnosti či nadřízeného biskupství, ale místní šlechty. Tedy třeba v případě Šumperka putovaly do vlastnictví Karla Eusebia z Lichtenštejna, v procesech na žerotínských panstvích pak zase do pokladny hraběnky Angely Sibylly z Galle, z jejíž iniciativy tamní hon na čarodějnice začal. Nezřídka se obohatili rovněž členové tribunálu.

Nejznámější oběť procesů, šumperský děkan Kryštof Alois Lautner, byl duchovním. Jeho případ však představuje velice názorný příklad odvrácené strany kléru v oné době – tento vzdělaný a osvícený člověk by totiž bez požehnání římské kurie na hranici rozhodně neskončil. Drtivé většině církve totiž procesy nadmíru vyhovovaly, neboť již samotnou svojí podstatou upevnily její postavení coby ochranitelky před ďábelskými silami ve společnosti, po čemž po staletí prahla. Lze dokonce prohlásit, že římskokatolická dogmatika se stala jednou z nejsilnějších inspirací pro vedení procesů – vždyť i nepostradatelná příručka inkvizitorů, slavné Kladivo na čarodějnice (latinsky Malleus Maleficarum), vzešla ve 14. století z řad dominikánů.

Zřejmě jednou z největších nejasností procesů v podhůří Jeseníků dodnes zůstává to, zdali se oběťmi stávaly také děti. Tyto spekulace vyvstaly kvůli dochovaným rozsudkům, v nichž se u jmen odsouzených objevovaly číslice. Historici se nejprve domnívali, že se může jednat o věk. To ovšem v sedmdesátých letech 20. století zpochybnil tehdejší ředitel jesenického muzea Vítězslav Zeman, který dokázal, že se zřejmě nejedná o věk, ale o dobu praktikování čarodějnictví. Své tvrzení doložil faktem, že v dokumentech se nachází také přiznání osmiměsíčního kojence, což přirozeně nedávalo smysl. Druhým argumentem je to, že podoba příjmení odpovídá vdanému stavu žen (například Barbora Simon Goldtmannin). Děti se ovšem procesů účastnily, a to především jako svědkové. Jejich nejmohutnější vlnu, jež zasáhla v letech 1651–1652 Jeseník a Zlaté Hory, rozpoutal teprve osmiletý chlapec, který obvinil Uršulu Schnurzelovou, že jej dovezla na sabat na saních taženými černými koňmi a sama jej učila čarodějným praktikám.

 
Odlišnosti a podobnosti ve výpovědích

Jako nejproslulejší místo spojené s čarodějnicemi jsou dodnes vnímány Petrovy kameny. Ty však představovaly emblematické dějiště rejdů pouze pro „čarodějnice“ ze Šumperska a Losinska, a to z prostého geografického důvodu – z Jesenicka a Zlatohorska nelze tato majestátní skaliska zahlédnout. Mučení nebožáci na straně patřící vratislavskému biskupovi situovali sabaty na kopec poblíž Nisy, tehdy známý jako Hexenberg. Rozdíly lze též spatřovat v samotných výpovědích, které se v některých ohledech liší podle oblastí. Zatímco na Jesenicku se přiznání mnohem častěji týkala například machinace s mlékem (stloukání másla z vody, krádež mléka) či hospodářství (uhranutí, otrava dobytka, neúroda), na Šumpersku dominovala sodomie.

Za pozornost stojí fakt, že se výpovědi před stejným tribunálem nápadně podobaly. Společným prvkem byla obecně hereze (krádež hostie, černé mše, křtiny ve jménu ďábla) – právě ta navzdory tehdejším právním normám znamenala v očích inkvizitorů mnohem zásadnější provinění než uhranutí dobytka a vedla až k smrti na hranici. Na moravské i slezské straně Jeseníků se pak obvinění přiznávali k účasti na orgiích. V této souvislosti je namístě zmínit poměrně zajímavý detail. Byť jsou popisy sodomie ve výpovědích velice detailní, nikde nenajdeme homosexuální prvky – ženy i muži tak smilnili výhradně s bytostmi druhého pohlaví, bez ohledu na to, že se často jednalo i o zvíře.

Hranice u nás vyhasly až ve druhé polovině devadesátých let 17. století, ovšem některé oběti inkvizičních soudů umíraly ve vězeních i ve století následujícím. Důvodem ukončení těchto zvěrstev se stala nejen ona nesnesitelná paranoia společnosti (udávalo se ze závisti, ziskuchtivosti, pomstychtivosti či zkrátka proto, že se daný obvinění odlišoval od většiny), ale v neposlední řadě i ryzí pragmatismus – na hranicích totiž končila potřebná pracovní síla. Jedná-li se však o samotný delikt čarodějnictví, ten byl ze zákoníku vyřazen až za vlády Josefa II., kdy také došlo ke zmírnění tělesných trestů. Tortura byla zakázána již o něco dříve, v roce 1776.

V Evropě procesy zachvátily především Německo, Francii či Švýcarsko, kde také v roce 1782 došlo k poslednímu zaznamenanému upálení. Poslední soudní spor týkající se nařčení z čarodějnictví se uskutečnil v roce 1950 v Belgii. Ve světě jsou nejznámější procesy ze 17. století v severoamerickém Salemu, které však ve srovnání s těmi evropskými, zejména jedná-li se o počet obětí (dvacet mrtvých), značně zaostávají.

 
Duch čarodějnických procesů

Archetyp čarodějnice nás provází již od raného dětství, známe jej z knih, filmů či z pálení slaměných figurín 30. dubna. Jakkoli je dnes filipojakubská noc navazující na keltský svátek Beltain především oslavou jara, původně měl oheň zapálený na kopci ochraňovat právě před vlivem nečistých sil a odstrašovat domnělé čarodějnice. Loutka hořící v ohni tak dnes v jedněch vyvolává veselí, u jiných však evokuje odedávna zakořeněnou víru v nečisté síly, jež v Evropě vyústila v tragické události. Fiktivní ježibaby z pohádek či dubnové „čarodky“ na jedné straně a na straně druhé nevinné ženy a muži, kteří byli tímto přídomkem označeni. V případě těch druhých příliš prostoru na humor skutečně nezbývá.

Uvědomíme-li si dále hrůznou skutečnost, že na konci třicátých let 17. století byla v Nise postavena speciální pec, aby se ušetřily náklady a práce s upalováním jednotlivců, vyvstane děsivá paralela k událostem minulého století. Mentalita čarodějnických procesů rozhodně z myslí lidí navzdory josefínským reformám nezmizela a hony na domnělé viníky se v řadě ohledů vyskytují ve společnosti dodnes, byť v odlišných modifikacích.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.