Hugo von Hofmannstahl, nebo Miloš Urban?

06. června, 2017 RUBRIKA Kultura


Zelena_horaNa Zelené hoře nás Santiniho jazyk přiměje mlčet. Foto: Tomáš Fošum

 

Hugo von Hofmannsthal dnes zůstává v povědomí hlavně jako libretista opery Richarda Strausse Růžový kavalír. Přitom jeho záběr byl daleko širší. Třeba Hofmannsthalovy povídky i po sto letech baví, zaujmou, znepokojí. Navíc čtenáři v mnohém připomenou dílo současného českého spisovatele Miloše Urbana. 

 

Vídeňák Hugo von Hofmannsthal (1874-1929) se narodil do rakousko-italské rodiny, jeho otec byl bankéř. Šlechtický titul zdědil po pradědečkovi Isaaku Löwovi Hofmannovi z Prostiboře (nachází se mezi Nýřany a Přimdou), který se úspěšně zabýval výrobou hedvábí a byl známým filantropem. První básně mu vyšly již za studentských let pod různými pseudonymy. Mimochodem, Miloš Urban vydal svou prvotinu Poslední tečka za rukopisy též pod jiným jménem.

 

Lucidor a jiné prózy

V češtině je dostupný výbor z Hofmannsthalova díla Lucidor a jiné prózy. Povídka Pohádka 672. noci vypráví o cestě bohatého kupcova syna, jenž umírá nešťastnou náhodou kopnut koněm. Jeho smrt je zbytečná a nesmyslná. Nemálo lidí však při četbě napadá, zda stejně nesmyslný nebyl i jeho život. Hravá povídka Lucidor líčí lásku mladičké Lucille k nápadníkovi své sestry. Věc komplikuje skutečnost, že dívku všichni znají jako „bratříčka Lucidora“. Dopis lorda Chandose Francisi Baconovi je vyznáním symbolisty, který vnímá svět všemi smysly, ale svůj prožitek nedokáže převést do slov, a proto zanechává literární činnosti.

Kyrysnickém příběhu uhání strážmistr Lerch na svém hnědákovi po tenké hranici mezi životem a smrtí, a ne vždy je jasné, zda mezi těmito dvěma světy opravdu hranice vede. Ve zmíněné knize se dále dozvíme, co zažil maršál de Bassompierre s krásnou kramářkou za strašlivého moru. Avšak na konci povídky zjistíme spolu s hlavním hrdinou, že vlastně nevíme nic. Výbor korunuje nedokončený román Andreas, snivá próza o mladém šlechtici cestujícím do Benátek plná překvapivých setkání, a to především se ženami – prostými, rafinovanými i tajuplnými.

 

Symbolista Miloš Urban

Snová, někdy až čarovná atmosféra, cyklické opakování motivů, řeč metafor přesahující možnosti jazyka, fatalita, touha – tyto rysy Hoffmannsthalových povídek nesou i některé knihy Miloše Urbana (*1967). Rovněž jeho romány Santiniho jazyk, Stín katedrály a Sedmikostelí promlouvají jazykem symbolismu. Tento literární směr vrátil do prózy pohádky, bajky, metafory a také pod vlivem Freudovy psychoanalýzy znovuobjevil sny. Věří se zde v jednotu, která propojuje duchovní a hmotný svět, reálné a fantaskní. Hledání univerzálního jazyka se pojí s vědomím nedostatečnosti slov a skepsí k možnosti něco sdělit. Symbolisté jsou, jak známo, romantici. Milují minulost a hlubiny lidského bytí, ctí individualitu a děsí se osudu.

V čem přesně se podobají Hofmannsthal a Urban? V postavách, místech a emocích. Oba se nebojí temných tónů. Nenápadně, ale přesně stavějí příběh, opakují a zesilují motivy, až je tu atmosféra, která by se dala krájet. Sen je součástí reality a nezřídka nedokážeme jedno od druhého rozlišit (Andreas, Kyrysnický příběh či Sedmikostelí). Člověk je především hledačem cesty.

 

Sestry literárního světa

Pro oba autory představují ženy nositelky tajemství – jsou nevypočitatelné, zjevující se a mizející, laskavé a nenávistné, nepochopitelné. Hlavní hrdina Andreas se ve stejnojmenném Hofmannsthalově románu setkává v kostele s krásnou, tichou ženou. Ta je náhle nahrazena stejně oděnou, avšak chováním zcela jinou ženou, která Andrease vyděsí, zmizí a znovu se objevuje na nepřístupném místě vysoko nad vodním kanálem.

Dvojnice z kostela připomínají dvojčata Viktorii a Aurelii, které Martin Urman v Urbanově románu Santiniho jazyk vyhledává, i když z nich má strach, a z nichž jedna je schopna až nadpřirozených výkonů, jen aby Urmana ochránila. Roseta v Sedmikostelí se proměňuje a přichází v různých podobách a duševních rozpoloženích, stejně jako Andreasovy dvojnice. I ženy z ostatních Hofmannsthalových povídek mají vícero tváří – ať už se jedná o krásnou kramářku z povídky o maršálovi de Bassompierre nebo Lucille čili Lucidora. Urbanovy románové ženy jsou těm Hofmannsthalovým pravými sestrami.

 

Zrcadlení

V dílech obou autorů nacházíme i řadu podobných motivů. Kupeckého syna vyděsí v Hofmannsthalově povídce nenávistná tvář za stěnou skleníku. Přiměje ho vstoupit dovnitř, a ohrozit tak svůj život. Podobný krok učiní hlavní hrdina Sedmikostelí, když zahlédne Rosetu v okně patologického ústavu. Děs ostatně přitahuje hrdiny obou autorů.

Hofmannsthalův symbolista lord Chandos vnímá každé stvoření jako klíč k jinému stvoření. Hledá univerzální jazyk, ale naráží na lidská omezení a svou snahu vzdává. Urbanův marketér Martin Urman, mistr jazyka a symbolické řeči z povolání, hledá univerzální větu, jež prodá každý produkt. S rostoucím poznáním nenachází sice sdělný marketingový slogan, ale zato nalézá smysl svého osobního života.

Oba autoři si hrají se symboly a vysílají hrdiny do křivolakých uliček, temných zákoutí a kostelů. Urban dokonce jde v Sedmikostelí zpátky v čase a obnoví v centru Prahy středověký stát, sen všech romantiků. Podobností mezi oběma autory by se dala uvést ještě celá řada. Zbývá jediná otázka. Navazuje Miloš Urban na Hofmannsthala vědomě, nebo se zde vyjevuje ona jednota, v níž symbolisté věřili?

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.