István Szabó a jeho faustovské variace

22. září, 2015 RUBRIKA Kultura


Klaus Maria Brandauer und István Szabó - Nestroy Theaterpreis 2014István Szabó a jeho dvorní herec Klaus Maria Brandauer v listopadu 2014. Zdroj: Wikimedia Commons/Manfred Werner

 

„Čím tedy jsem, když není možno mi
koruny lidstva vydobýti,
již prahnu všemi smysly míti“?

Otázka Goethova Fausta jakoby se přesně ptala na to, co se snažil zodpovědět režisér István Szabó (*1938) ve svých třech filmech z osmdesátých let, které dohromady tvoří tzv. středoevropskou trilogii. Těmi filmy jsou Mefisto (1981), Plukovník Redl (1985) a Hanussen (1988). Především první z nich znamenal významný mezník nejen pro Szabóovu filmovou kariéru, ale také pro celou maďarskou kinematografii. Za Mefista totiž Szabó získal Oscara a v tu ránu se o něj a o maďarské filmy začal zajímat celý svět. V klání o zlatou sošku za nejlepší cizojazyčný film porazil například Andrzeje Wajdu a jeho Člověka ze železa. Následující dva snímky po Mefistovi sice dokazovaly Szabóovy kvality, ale Oscara nezískaly, ačkoliv se oba dostaly do užší nominace.

 
„Jsi koneckonců tím – čím jsi.“

Čím jsou tedy hlavní postavy trilogie? V Mefistovi je hlavní postavou herec provinčního divadla, který vedle talentu má také ohromnou ctižádostivost a chuť stát se velkou hvězdou. Nebojí se jít za svým cílem přes mrtvoly ani spolupracovat s nacisty, obrazně řečeno upsat se ďáblu. Plukovník Redl má předobraz v reálné postavě Alfréda Redla, velitele tajných služeb rakousko-uherské armády a veledůležitém špiónu carského Ruska. Chudý chlapec z haličského Lvova, který se stane vysoko postaveným důstojníkem, jde za svým cílem neochvějně a neváhá zrazovat své nejbližší, a nakonec ani sám sebe. Třetí film má též předobraz ve skutečné postavě, a to v jasnovidci, který Hitlerovi předpověděl slávu a stal se na krátkou dobu miláčkem berlínského publika. Zmíněné filmy nám ukazují, co všechno je člověk schopný udělat pro to, aby se prosadil.

Co nesourodou trojici hlavních hrdinů spojuje? Není to pouze vynikající Klaus Maria Brandauer, který ztvárnil všechny tři postavy. Spojuje je též touha po úspěchu, uznání a po moci a v neposlední řadě střední Evropa se svými divokými dějinami dvacátého století. Film Plukovník Redl se odehrává v období před první světovou válkou, Mefisto a Hanussen před druhou světovou. Nejedná se však o velkolepá historická dramata či nákladné výpravné snímky, jde spíše o drobnohledy do lidského nitra, psychologické a sociologické studie, příběhy, které se mohou stát kdykoli a komukoli a s velkou pravděpodobností se dějí stále.

 
„Z tisíce kudrn paruku si stáčej
či po koturnech zvíce lokte kráčej,“

Všechny tři postavy zdánlivě uspějí: nafoukaný, lehce hysterický herec dobude Berlín. Stane se hvězdou divadelních prken a filmového plátna, a posléze, v období Hitlerovy Třetí říše, ředitelem divadla. Stejně tak Hanussen se kvůli své touze po úspěchu a slávě přikloní na stranu nacismu. Alfréd Redl se zase nedokáže ztotožnit se svým údělem chudého chlapce, vstupuje do vojenské školy, a díky své přehnané vděčnosti a loajalitě k císaři a k celé habsburské monarchii se vyšvihne na plukovníka. Příliš pozdě mu dojde, že volil špatnou cestu.

Filmy samy o sobě fungují velice dobře, ale teprve v celku se nám ukáže opravdová síla a jakési poselství – čili to oblíbené „co nám chtěl básník říci?“ Možná je do snímků zakomponován život samotného Szabóa. Podle všeho byl za komunistické éry spolupracovníkem tajné policie a tímto způsobem se vyrovnává se svým prohřeškem. Zradil sám sebe a svá nejniternější přání? Mohou to být pouze dohady. Ústředním tématem jeho díla je svoboda – za co ji člověk vymění nebo vyměnit může. Téma svobody se táhne celou trilogii jako červená niť: v Mefistovi i Hanussenovi ji hlavní hrdina vymění za slávu a uznání, v Plukovníku Redlovi za moc v armádě.

Mefisto se vyznačuje silnou divadelností, scény na sebe nenavazují, jak je u filmu zvykem, nevytváří souvislý děj, spíše je to slepenec různých scén postavených na dialozích. Co změna scény, to změna pocitů. Zkrátka divadelní techniky, které se do tématu lásky k divadlu hodí geniálně. Vše je postaveno na umění hrát, a proto Szabó nemohl vybrat lepšího herce než do té doby poměrně neznámého Klause Mariu Brandauera, který hraje především na divadle. Ostatní dva filmy jsou přece jen o poznání „filmovější“, lépe řečeno epičtější, avšak i v nich je divadlo tematizováno. Hudba je zde silně potlačena, objevuje se pouze tam, kam v rámci scény fakticky patří – na divadle, plese či na zábavě. Výrazná je umělecká a nestandardní práce kamery; dvorním kameramanem všech tří filmů je Lajos Koltai, uznávaný i mimo Maďarsko. Postavy jsou zabírány povětšinou od pasu nahoru, málokdy se objeví záběr na celou postavu, nebo detailní dlouhé záběry obličeje. Zajímavý je začátek Plukovníka Redla, kdy přímé pohledy do kamery jasně znázorňují perspektivu malého Alfrédka.

 
„vždy přec jen zůstaneš, čím jsi.“

Ve všech filmech dojde k jakési vnitřní katarzi hlavních hrdinů v podobě uvědomění si vlastního pochybení, zaváhání nad dosavadním jednáním, zda se člověk nezaprodal příliš. Nejlépe je to shrnuto v Plukovníku Redlovi: „To si mám teď přiznat, že jsem celý život stál na špatné straně?“, anebo v závěrečné replice v Mefistovi: „Já jsem jen herec.“ V podstatě jde o to, že snažit se dosáhnout dílčího podílu na moci a být při tom silně oportunistický se nevyplácí. Člověk jako jedinec je jen malá součástka v soukolí celého lidstva a přiklonit se na stranu, která má dočasně navrch, je stejně marné jako nebezpečné. Jedinec nemůže ovládnout dějiny, dějiny ovládnou jedince. Vyměnit svobodu za dočasnou víru v sebe sama je klamné. Zkrátka svoboda je to nejdůležitější, co člověk může mít – vedle dobrého svědomí. Člověk sám sebe nemůže zapřít.

Jsou to závažná témata, proto jsou filmy tak vážné. Kdyby se však tvůrci drželi skutečných příběhů Hanussena či Redla, mohly by být filmy o nich pro někoho zábavnější a vtipnější. Reálný Hanussen na rozdíl od toho filmového byl pouhý hochštapler, jenž s nadpřirozeným nadáním neměl nic společného. Za první světové války využíval své známosti na poštovním úřadě, kamarád mu sděloval dopisní tajemství, která pak Hanussen „zázračně“ odhaloval před adresáty. To samé pak prováděl během 30. let, kdy si udělal mnoho známostí na vedoucích místech NSDAP a věděl, co se chystá… Požár Reichstagu také „předpověděl“, ale co mu toto „jasnozřivé“ sdělení způsobí, již netušil – tři dny poté byl nalezen mrtev v lesíku blízko Berlína. Podobně Redlův skutečný život byl pestřejší než ten filmový. Pro své homosexuální milence potřeboval čím dál tím dražší dary, až se nakonec postupně stal ruským, francouzským a italským špiónem. V jeho bytě se po vynucené sebevraždě našlo několik dámských kostýmků a péřové boa…

István Szabó má stále s filmem co dočinění, kromě režírování občas přijme menší hereckou roli, jako například v Menzelově snímku Obsluhoval jsem anglického krále. Menzel si na oplátku zahrál v Szabóově filmu Rokonok (2006). V této souvislosti není bez zajímavosti, že český herec Jiří Adamíra hrál jak v Hanussenovi, tak v Plukovníku Redlovi.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.