Jak epidemie měnily svět

25. června, 2020 RUBRIKA Historie


imagePrymNáměstek ministra zdravotnictví Romany Prymula ukazuje dovezené testery na nemoc covid-19. Foto: Vlada.cz

 

V posledních měsících se doslova roztrhl pytel s články, které popisují historické epidemie či (při zasažení více kontinentů) pandemie a dávají je do souvislosti se současným šířením nemoci covid-19. Jenže pouze málo z nich nabízí více než jen základní přehled s několika morbidními historkami a jediným použitelným poučením, že bylo hůř. Přitom epidemie lidskou společnost výrazně ovlivňovaly. Jelikož ani my toho nebudeme ušetřeni, hodí se o podobných krizích v minulosti vědět více.

 

Nakažlivé choroby jsou tu s námi od nepaměti. Když se lidé na konci doby ledové usazovali a začali ve své bezprostřední blízkosti chovat hospodářská zvířata, vytvořily se lepší podmínky i pro vývoj a šíření nemocí všeho druhu, například tuberkulózy. Zemědělství a lepší počasí pomohly nárůstu obyvatelstva a na vhodných místech vznikaly první civilizace s městským životem a postupně i dálkovým obchodem. Spolu s nízkými hygienickými standardy to byla další živá voda pro epidemie. Víme o nich ze Starého zákona, z egyptských pramenů i od antických historiků. Sice o mnohých z nich čteme souhrnně jako o morových ranách, ale o tom, co je skutečně způsobilo, mnoho nevíme. Známe však jejich devastující účinky, které dokázaly ukončit rozkvět celých civilizací, připravit je o elitu a proměnit jejich mentalitu.

Jako první se v dějepise tradičně zmiňuje mor v Aténách roku 430 před Kristem. Oslabil je v peloponéské válce proti Spartě, když na něj zemřela asi čtvrtina obyvatel. Usmrtil také významného státníka Perikla a spolu s válečným konfliktem prý napomohl velkému úpadku mravů, které původně dovedly město do zlatého věku. Dnes se udává, že šlo zřejmě o břišní tyfus snad kombinovaný s úplavicí, bakteriální nemoc přenášenou stravou nebo kontaminovanou vodou.

Další známou antickou epidemií je takzvaný antoninovský mor v letech 165 až 185 po Kristu. Šlo zřejmě o neštovice, které římští vojáci rozšířili ze západní Asie do zbytku říše. Toto virové onemocnění připravilo římské impérium o miliony občanů, snížilo jeho vojenskou sílu na počátku velkých bojů s „barbary“ a zřejmě také roku 180 usmrtilo samotného císaře a „filosofa na trůnu“ Marca Aurelia. Následovalo pro říši kritické 3. století, které téměř nepřežila. V období zmatků sílila poptávka po křesťanství, jež v krušné realitě nabízelo naději na život věčný. Když se situace na přelomu 3. a 4. století stabilizovala, nástup křesťanství do pozice hlavního náboženství v říši už nešlo zastavit. Ježíšova zvěst se promíchala s poněkud fatalistickou antickou kulturou. Dala jí mimo jiné svobodnou volbu, motivaci k aktivitě nebo jasné morální mantinely. Svět vstoupil do nové fáze.

Antická kultura však pod sílícím křesťanským vlivem ještě doznívala. Když západní část Římské říše během několika desetiletí 5. století po Kristu politicky zkolabovala a byla převzata germánskými kmeny, hospodářsky vyspělejší řecký východ impéria zvaný Byzanc přežil a dokonce sílil. V 6. století pod císařem Justiniánem znovu expandoval, kodifikoval římské právo a úzce propojil církev se státem. A pak přišel mor, tentokrát už ten pravý. Způsobuje ho bakterie Yersinia Pestis s původem kdesi v Eurasii, která se kvůli blechám v krysí srsti v roce 541 dostala z ohniska v dnešní Etiopii do byzantského Egypta. Odtud se nemoc do roku 542 rozšířila podél obchodních cest po celém Středomoří, v západní Evropě a západní části Asie.

 
Období temna

Epidemie vždy úzce souvisely s klimatem a vývojem společnosti a o moru to platí dvojnásob. V letech 535 až 536 se totiž znenadání zhoršilo podnebí vlivem obrovské sopečné erupce na Islandu a po dobu osmnácti měsíců zahalila svět temnota. Asi po třech letech se navíc v Salvadoru a západním Pacifiku odehrály další dvě velké erupce a nastalo více než stoleté ochlazení. Zemědělství bylo silně poškozeno, snížila se imunita obyvatelstva a lidé se stěhovali za lepšími možnostmi do měst. Ta se rychle přelidnila, a s tím rostl i počet krys, což moru usnadnilo práci. Epidemie se navíc periodicky vracela a doznívala až do poloviny 8. století.

Pro další dějiny byl zásadní nejen fakt, že Byzanc a další vyspělé civilizace přišly o třetinu až polovinu obyvatelstva, ale také to, že mor zasahoval hlavně města. Nejenže nastal úpadek pozdně antického městského života, ale mor kvůli nižší hustotě zalidnění jen málo poškodil „barbary“, kteří se pak na oslabenou říši vrhli. V 7. století se přidala vzájemně zničující válka s Persií a výsledkem bylo ovládnutí půlky Středomoří a celé Persie čerstvě sjednocenými muslimy. Vedoucí úlohu v křesťanském světě postupně převzaly místo Byzance nástupnické státy Západořímské říše v čele s Franskou říší.

To mělo dalekosáhlé dopady. Zatímco v Byzanci byl plnohodnotným křesťanem jen občan loajální tamnímu císaři jako hlavě státu i církve, na politicky nestabilním latinském Západě byla tato vazba slabší. Po rozpadu v jádru stále centralizované Franské říše během 9. a 10. století se tu postupně „zdola“ vytvořila nová univerzálnější a kreativnější podoba křesťanské společnosti. Byla založena na autonomním sdružování podle křesťanských zásad (odtud svobodná města, cechy, šlechta a její sněmy, univerzity a jiné) a do velké míry svobodném určování pravidel. Tuto dynamickou, ale rozdrobenou Evropu sjednocovala univerzální církev, jejíž duchovní moc však byla většinou oddělena od té politické. Byzanc sice tou dobou ještě chytila druhý dech, ale dynamickému nástupu Západu už nemohla konkurovat.

A tady už vstupujeme i do dějin českého státu, který tyto společenské vzory definitivně převzal ve 12. až 13. století. Jednou z odvrácených stran „nové Evropy“ však byla tragická hygiena ve městech kvůli slabší centrální vládě. Díky klimaticky příznivému podnebí se mezi 10. a 13. stoletím ztrojnásobil počet obyvatel, z nichž část mířila do měst. Hygiena dále uvadala, zatímco imunita vůči moru za staletí klidu poklesla. Ke konci 13. století se počasí začalo horšit, což například v letech 1281–1282 vyvolalo středoevropský hladomor, a kontinent mířil ke katastrofě. První fází byla opět rozsáhlá neúroda. O tu se postaraly nevídaně vlhké a studené roky 1315 až 1317, které ohlašovaly počátek takzvané malé doby ledové trvající s přestávkami do konce 19. století. Výsledkem byl velký hladomor, který zasáhl podstatnou část kontinentu, takže nebylo odkud dovážet potraviny. Zemřely miliony lidí.

O tomto strašlivém období se dodnes učí každé malé dítě, aniž by to ovšem vědělo. Připomíná jej totiž pohádka o Jeníčkovi a Mařence, v níž se zachovaly motivy kanibalismu, extrémní zločinnosti a opouštění dětí rodiči, kteří je nemohli uživit. V českých zemích se hladomor pojil s politickou nestabilitou za krále Jana Lucemburského, což později v očích pamětníků působilo jako protipól vlády jeho syna Karla IV., který se právě uprostřed hladomoru v květnu 1316 narodil. Z epidemiologického hlediska nedostatek potravin znamenal zvýšený výskyt pneumonie, bronchitidy a tuberkulózy. Ta hlavní epidemie ale měla teprve přijít.

 
Změna mentality

V roce 1347 se přes janovské lodě v italských přístavech vrátil do oslabené Evropy pravý mor podporovaný postupem nákazy z Asie přes Balkán. V následujících čtyřech letech zasáhla černá smrt, jak se mu přezdívá, celou Evropu a navíc se z epicentra v německém Hesensku vrátila v letech 1356 až 1366. Mor pak periodicky trápil kontinent až do 18. století, i když už nikdy v takovém rozsahu. Jeho dopady byly obrovské. Nešlo jen o to, že zemřela třetina až polovina z přibližně 75 milionů obyvatel Evropy, ale změnila se její mentalita. Stal se z ní „morový kontinent“, což se vyznačovalo zvýšeným pocitem ohrožení z neznámého. Výsledkem byly jak masakry židovského obyvatelstva, tak i hlubší prožívání víry, hospodářské reformy (například budování rybníků na neobdělávané půdě či lepší postavení pracujících) a rozkoly v církvi, která ztratila část své autority. Při hledání způsobu, jak se vyhnout dalšímu „Božímu trestu“, se objevovali nejen flagelanti (sebemrskači), ale také obrodné snahy, jež se v české historické paměti pojí s církevními koncily a husitstvím.

České země byly kvůli své uzavřené poloze mimo hlavní obchodní trasy a na evropském rozvodí zasaženy prvním náporem moru jen málo. Podle kroniky Františka Pražského snad pomohlo i příznivé počasí. O to větší šok způsobila druhá vlna v letech 1357 až 1363, která se z ohniska v Žatci přelévala po celém království. Dopady moru však byly zřejmě stále menší než v okolních zemích, takže nezakalily vzpomínku na zlatou dobu vlády Karla IV.

České země „dorovnaly“ zbytek Evropy teprve v letech 1380 až 1382, tedy za vlády jeho syna Václava IV., kdy je zasáhla další vlna. Desítky tisíc obětí si vyžádala především ve městech, a nepoměrně více tak postihla hlavně německojazyčné obyvatelstvo. Kromě poškození obrazu nového krále, židovského pogromu a hospodářských potíží měl mor ještě jeden výsledek. Česká morová mentalita se totiž spojila s ideou českých zemí jako centra křesťanství, které pěstoval Karel IV. Zřejmě proto měli učenci na pražské univerzitě v čele s Janem Husem pocit, že musí obrodit celé křesťanstvo. A právě odtud vedla přímá cesta na kostnickou hranici a k husitským válkám.

Jako by však byla pro novou křesťanskou Evropu každá krize zároveň příležitostí k reformě a růstu. Z Itálie se po moru šířila také renesance a humanismus, uprostřed krutého 15. století odstartoval Johannes Gutenberg v německé Mohuči svým knihtiskem informační revoluci a koncem století Kryštof Kolumbus objevil Ameriku, takže se Evropa stala globálním hráčem. Motivaci k zámořským plavbám dodal i mor, protože panovalo všeobecné přesvědčení, že koření proti němu pomáhá.

Vedle něj Evropou zmítalo množství dalších epidemií, jak ostatně brzy poznali američtí Indiáni, z nichž značná část kvůli nízké imunitě zemřela na evropské choroby bez toho, aby vůbec nějakého Evropana viděla. V následujících letech a staletích řádila mezi domorodým obyvatelstvem jak virová onemocnění černé neštovice, příušnice, spalničky či chřipka, tak i bakteriální záškrt, lepra nebo tyfus, což stálo život devět z deseti Indiánů a následně motivovalo k masovému přistěhovalectví z ostatních kontinentů. Nutno dodat, že to nebyla hra s nulovým součtem. Evropané si kvůli výpravám zkomplikovali sexuální život syfilidou, v Africe se důvěrně seznámili s malárií nebo žlutou zimnicí a z Asie si přivezli choleru. Ale zpět do centra starého kontinentu.

Morové rány, které pravidelně, ale s různou intenzitou bičovaly každých několik roků české země (především v letech 1439, 1482–1483, 1520–1521, 1582, 1597–1599), se po zničující třicetileté válce začaly na delší dobu odmlčovat. Předposlední epidemie se zhruba sto tisíci mrtvými vypukla v Čechách v roce 1680 a díky soudobé vědecké revoluci ji následovala nejen vlna výstavby barokních morových sloupů, ale také řada hygienických opatření ve městech zaměřených především na čistotu ulic. Kvůli jejich pomalosti se však mor v letech 1711 až 1715 naposledy vrátil, a jen v Čechách na něj zemřelo asi dvě stě tisíc lidí. Byla to výrazná motivace k zavádění prvních kanalizačních systémů a k masovému dláždění ulic. Mor už v Evropě s výjimkou Ruska nezaútočil. Projevovala se těžce získaná imunita, ale také lepší hygienické podmínky ve městech a růst životní úrovně (poslední hladomor byl u nás v letech 1771–1772).

 
Nové výzvy

Ústup moru znamenal, že se do popředí dostaly ostatní choroby, které rovněž sehrály významnou roli v lidských dějinách. Během industrializace se zhoršovala kvalita vodních toků i podzemních vod, což vedlo k dalšímu rozšíření břišního tyfu či cholery. V přeplněných dělnických čtvrtích se zase dařilo tuberkulóze. Města na to zareagovala budováním nákladné moderní infrastruktury, což představovalo zatěžkávací zkoušku pro nově ustanovené samosprávy, základní stavební kámen vznikající občanské společnosti. Kvůli technickému pokroku se choroby šířily rychleji a globálněji. Od konce 19. století sílil význam chřipky, která čas od času způsobuje velké pandemie: ruská chřipka (v letech 1889–1890) s milionem mrtvých, španělská chřipka (1918–1920) až se sto miliony obětí, asijská chřipka (1957–1958) asi s milionem mrtvých, podobně smrtící hongkongská chřipka (1968–1969) a nedávno i prasečí chřipka přibližně se dvěma sty tisíci mrtvých (2009).

Největší dopad měla španělská chřipka, která silně vyhrotila konec první světové války a rozchod se starým světem. Střední Evropu připravila mimo jiné o sociologa Maxe Webera, malíře Egona Schieleho, Gustava Klimta a Bohumila Kubištu a jen české země o 50 až 70 tisíc převážně mladých obyvatel. Nové mutace chřipkových virů také stále vévodí obavám světových epidemiologů. Vedle toho se v různých koutech světa objevily nové druhy virů, které nám ještě před covid-19 čas od času připomněly odvrácenou stranu globalizace, viz například ebola (od roku 1979), HIV (1981), SARS (2002) nebo MERS (2012).

Západ na podobné obtížné situace reagoval pokrokem v lékařství. Revolucí bylo očkování poprvé zavedeno v roce 1798 Edwardem Jennerem a zaměřené proti neštovicím. Například tyfus však ještě po milionech kosil občany států bojujících v první i druhé světové válce, než byl očkováním potlačen. V českých zemích se prvně očkovalo roku 1821, ale hlavní vlna proběhla až ve 20. století. Přelomové období nastalo mezi roky 1946 až 1969, kdy se v rychlém sledu zaváděly vakcinace proti záškrtu, tetanu, tuberkulóze, dětské obrně, černému kašli nebo spalničkám. V osmdesátých letech přibylo plošné očkování proti zarděnkám a příušnicím. Další revolucí byl rozvoj antibiotik od konce druhé světové války, přičemž penicilin se od roku 1949 v Československu přímo vyráběl.

Zdravotní stav populace se výrazně zlepšil a způsobil prodloužení doby dožití, což vedlo nejen k vyšší kvalitě života, ale bohužel také k vyhrocení mezigeneračních konfliktů a určité přecitlivělosti společnosti. Je zřejmé, že pandemie covid-19 opět zamíchá kartami a leccos se změní. Nesmíme však zapomenout, že i tato krize může znamenat řadu příležitostí, jen je nepromarnit.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.