Jak se bezmocní Havel a Michnik stali mocnými

16. října, 2017 RUBRIKA Střední Evropa


Adam Michnik, (Essayist und Publizist)Adam Michnik. Foto: Wikimedia Commons/Stephan Röhl

 Václav Havel a Adam Michnik, dvě disidentské ikony a dva dlouholetí přátelé. V sedmdesátých letech oba procházeli duchovní obrodou, která souvisela s jejich bojem proti komunistickému režimu. Po roce 1989 na sebe vzali odpovědnost za novou tvář střední Evropy. První se stal prezidentem, druhý šéfredaktorem významných novin. Naskýtá se otázka, jak ve snaze ovlivnit podobu demokracie ve své zemi uspěli.

 

Václav Klaus kdysi nazval Václava Havla reformním komunistou. Byl však Havel v šedesátých letech opravdu marxistou? Na jeho tehdejší divadelní tvorbu musíme nahlížet prizmatem doby. Ačkoliv Československo patřilo (podobně jako Polsko) k nejveselejším barákům v táboře socialismu, nebylo zde možné se otevřeně prohlašovat za nemarxistu. Tvůrčí svoboda byla sice za panování prezidenta Antonína Novotného v mnoha ohledech větší než v Polsku, ale kritika byla přípustná jen pod podmínkou zaštiťování se „obnovou socialismu“.

V té době představovaly Havlovy hry variaci na téma tvůrčí svobody. A že v nich padaly zvyklostní formulace typu „my socialisté“? Jedním z mála úspěšných pokusů vytvořit v tehdejším Československu nemarxistickou skupinu se stal časopis Tvář, do jehož redakční rady Václav Havel patřil. Setkal se zde mimo jiné s Emanuelem Mandlerem, jenž později Havlovi vyčítal, že se od marxismu dostatečně neodstřihl.

Jenže celé Havlovo dílo ze šedesátých let – viz například jeho hra Zahradní slavnost (1963) – lze považovat za boj o humanismus proti marxistické ortodoxii. Je třeba si uvědomit, že spisovatelé jako Bohumil Hrabal, Milan Kundera nebo o něco starší Jaroslav Seifert, tvůrci filmové nové vlny i další umělci sice věřili v socialismus, ale v socialismus humanistický, zbavený marxisticko-sovětského korsetu. V Dálkovém výslechu (1986), knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou, Havel tvrdí, že marxistou nikdy nebyl, nicméně měl určitý komplex, že pochází z prvorepublikové bohaté rodiny. Proto v šedesátých letech věřil v nějakou formu sociální spravedlnosti a humanistického socialismu.

 
Musí to jít jinak

Adam Michnik se narodil do rodiny polských Židů. Dodnes je pro svůj původ napadán. Jeho otec Ozjasz Szechter (Michnik má příjmení po matce) se stal v roce 1944 jedním ze signatářů takzvaného Červencového manifestu, jenž bývá považován za zakladatelský akt komunistického Polska. Nicméně Michnikův otec byl od začátku vůči existenci Polské lidové republiky nezvykle kritický. Syna vychovával v přesvědčení, že je možný i jiný socialismus než ten sovětský.

Již během studií se Michnik bouřil proti komunistické vládě. Jeho iniciativy jako studentský Klub křivého kola, nazvaný podle známé varšavské ulice Křivé Kolo, představovaly hledání jakéhosi lepšího komunismu. Nutno poznamenat, že toto hledání se lišilo od českého demokratického socialismu v období Pražského jara. Komunismus, jaký plánovali lidé jako Michnik nebo jeho přítel Jacek Kuroń, se více opíral o bezpodmínečný boj s katolickou církví. Z ní a konzervativní části polské společnosti měli mladí reformátoři socialismu komplex, který pramenil ze zkušenosti s předválečným polským antisemitismem a prohloubil se poté, kdy komunisté po vítězství Izraele v Šestidenní válce v roce 1967 rozpoutali v Polsku antisemitskou kampaň.

 
Sedmdesátá léta ve znamení boje

Během sedmdesátých a osmdesátých let, jejichž část strávil ve vězení, se Havel rozhodl pro nekompromisní odpor vůči komunistickému systému. Ve svých esejích v čele se slavnou Mocí bezmocných (1978) se nehlásí k žádné politické ideologii. Své disidentství chápe jako morální akt, jímž se staví proti rakovině takzvané normalizace rozežírající československou společnost.
Také Adam Michnik se v sedmdesátých letech rozhoduje pro nekompromisní boj s komunistickým režimem. Podobně jako Havel věří ve smysl sebeobětování se. Současně se začíná smiřovat s národní tradicí a katolickou církví. V samizdatových esejích, v nichž se zabývá polskou historií, nachází slova uznání i pro tu část inteligence, která cítí pouto s meziválečným Polskem. Zároveň Michnik vydává knihu Církev, levice, dialog (1977), v níž navrhuje spolupráci mezi levicovými intelektuály a katolickou církví na poli lidských práv. Jeho nabídka má spíše politický charakter; v té době má Michnik totiž ještě daleko do obrácení se. Učinil však první krok.

Rovněž pro Václava Havla znamenají sedmdesátá léta období duchovního hledání. Martin C. Putna, autor knižního Havlova duchovního portrétu, popisuje esoterické vlivy na jeho rodinu. Zejména v Havlových Dopisech Olze (1983, začaly vznikat v sedmdesátých letech) můžeme číst, jak se v jeho myšlenkách prolíná křesťanství s vlivem esoterismu a hnutí New Age. Ke konci života byl podle kněze Tomáše Halíka či podle zmíněného Martina Putny již opravdu blízko konverzi ke křesťanství. Ve vězení prochází Havel duchovní revolucí, přestává být tím rozevlátým příslušníkem pražské bohémy ze šedesátých let. Vězněný spisovatel nabývá přesvědčení o křehkosti pozemského bytí, vnímá existenci vyšší síly. Jedná se o intelektuální výzvu nejen pro něj, ale pro všechny obyvatele východního bloku, kde v té době dominuje prázdný a primitivní materialismus. Jak křehké bylo marxistické učení o „vědeckém světovém názoru”, svědčí fenomén vlivu nejen Jana Pavla II., ale též světských myslitelů Václava Havla, Adama Michnika či Alexandra Solženicyna.

 
Čím dál kritičtější Havel

Po roce 1989 se někdejší disidenti zapojují do budování demokratických režimů. Havel se stává prezidentem a dále propaguje svůj boj za duchovní obnovu společnosti. Praktickou stránkou transformace se zabývá technokrat Václav Klaus. Havel na počátku ekonomickou reformu podporuje, ale s postupem času, kdy vznikají nová oligarchie a různá postkomunistická bratrstva, je k ní čím dál tím víc kritičtější. Snaží se vzkřísit masarykovský ideál prezidenta-filosofa. V mládí sice vnímal Tomáše G. Masaryka jako nenapravitelného idealistu, ale postupem času si k jeho myšlenkám našel cestu.

Střetává se s Václavem Klausem o vizi českého státu. Zatímco Havel odmítá redukovat politiku pouze na soutěž politických stran a vyzdvihuje roli občanské společnosti, Klaus brání „politickou politiku” a přesvědčení, že v politice nejde o velké myšlenky, nýbrž o konkrétní výsledky. Havel vidí, jak normalizace zpustošila mentalitu jeho spoluobčanů. Navazuje na ideály první republiky a odkazy na masarykovskou tradici se časem stávájí jeho fixní ideou. Ačkoliv bývá spojován s „nepolitickou politikou”, rychle se učí politickému řemeslu, jež mu na počátku prezidentování bylo cizí. Několik let dokáže v zájmu země s Klausem spolupracovat. Nemíní však přihlížet, když Klaus s Milošem Zemanem uzavírají takzvanou opoziční smlouvu. Tu první český prezident vnímá jako ohrožení demokracie, a tedy i národních zájmů.

Dnes je s odstupem času vidět, jak současnému Česku chybí ono zdravé napětí mezi pragmatiky a idealisty z počátku devadesátých let. Prvotní úspěch české transformace spočíval v tom, že Hrad vnášel do politiky ideje a pragmatici prováděli ekonomické reformy. Současný triumf pragmatické politiky chrakterizuje skutečnost, že zdánliví technokrati jako Miloš Zeman a Andrej Babiš lákají voliče na vizi dobře řízeného státu, aniž by příliš mluvili o morálních principech. Stojí za to připomenout, že Havel už v polovině devadesátých let postřehl, že zpočátku přínosné reformy směřují k budování oligarchie. Jeho důraz na primát myšlenky lidských práv v politice dnes nabývá nový význam. To, co tehdy leckdo považoval za filosofii morálního kýče, mohlo být včasně podaným lékem na současnou krizi demokracie.

 
Machiavelistický plán?

Když se ještě za komunismu Adama Michnika ptali, co by chtěl jednou dělat ve svobodném Polsku, odpověděl: „Chtěl bych být šéfredaktorem velkých celostátních novin.“ Někteří jeho pravicoví oponenti v tom později spatřovali zárodek machiavelistického plánu. Po změně režimu se Michnik skutečně zříká politických funkcí a stává se šéfredaktorem Gazety Wyborczy, největšího deníku v naší části Evropy. Aspiruje na roli publicisty, jenž Polákům vysvětluje nové poměry. Od začátku budí velké kontroverze se svou myšlenkou tlusté čáry za minulostí a snahou usmířit se s komunisty. Někdejší „nezlomný“ z Varšavy vyvolává krajní emoce, když například o bývalém komunistickém generálovi mluví jako o „mém příteli Czesławu Kiszczakovi“. Ovšem jeho filosofie má své opodstatnění. Copak by se dalo vládnout bez ohledu na těch čtyřicet procent Poláků, kteří v roce 1989 volili komunisty? Copak nebylo na místě dát každému šanci zapojit se do budování nového Polska?

Jinou věcí je, že se Michnik domnívá, že musí Poláky učit demokracii včetně jejích vad. Proto zdůvodňuje korupci nebo neoliberální transformaci jako nutné průvodní jevy budování nové demokracie. Obsazuje se tak do úplně jiné role než Václav Havel. Zatímco Havel si zachovává svou nekompromisnost z disidentských časů i v období transformace, Michnik se ujímá role toho, kdo Polákům odhaluje komplikovanost demokracie. Podle svých kritiků však sklouzává k tomu, že obyčejné transformační patologie obhajuje jakousi „vyšší dějinnou nutností.“

V roce 2001 učiní majitel polského televizního kanálu Canal+ Lew Rywin Michnikovi korupční nabídku. Postoj šéfredaktora Gazety Wyborczy, který o celé záležitosti informuje s půlročním zpožděním, dodnes budí kontroverze. Vládnoucí spojenectví liberálů a postkomunistů, jehož byl Michnik ideovým spolutvůrcem, se začíná rozpadat. V roce 2005 poprvé vyhrává volby národně konzervativní Právo a spravedlnost (PiS). Wyborcza ani Michnik už nikdy nezískali zpět roli demiurgů transformace, kterou měli před Rywinovou aférou.

 
Plusy a minusy

Adam Michnik dodnes vyvolává krajní emoce. Mnozí jeho kritici mluvící o „židobolševikovi Szechterovi“ a „bossovi antipolského spiknutí“ pouze kopírují někdejší komunistickou propagandu. Objevuje se ale též racionální kritika. Patří k ní zejména výhrady k Michnikově názoru, že polská transformace neměla alternativu. Že by se k velmi procedurálně chápané demokracii a drakonické neoliberální léčbě ekonomiky (o mnoho drakoničtější než té Klausově v Česku) skutečně nenašla žádná alternativa?

Michnik, nejednou atakovaný způsobem překračujícím hranice slušnosti, často oplácel svým protivníkům stejnou mincí. Jazyk Gazety Wyborczy býval někdy velmi ostrý a opíral se o poněkud manichejské vidění světa. Deník postupně ztrácel svou prestiž. Velká část mladé generace už si nespojuje Michnika s legendárním disidentem, nýbrž s publicistou, který se chvílemi stává zajatcem vlastních myšlenkových stereotypů.

Zároveň však tento Michnik, ztotožňovaný s poněkud jednostrannou publicistikou, zůstává neobyčejně zajímavým myslitelem. Fascinující je nejen jeho smíření s křesťanstvím, ale též jeho metafyzické reflexe, jež jsou rozhodně zajímavější než přemítání většiny polských kněží. Michnik, jenž bývá z různých stran viněn ze všech možných protipolských spiknutí, je pevně svázaný s jagelonským dědictvím i odkazem odbojové Zemské armády z dob druhé světové války, které konvenují jeho představám o Polsku.

Havel i Michnik se chtěli po roce 1989 vyhnout návratu nejhorších vlastností svých národů. Prvně jmenovaný se bál české xenofobie z počátku 20. století, již mu symbolizovala mimo jiné hilsneriáda, druhý se chtěl vyvarovat některých špatných tradic polské šlechty a fašizujících tendencí třicátých let. Na počátku transformace oba platili za morální autority, později však byli značnou částí společnosti nepochopeni, když se samozřejmě dopouštěli i chyb. Dnes však mohou jejich texty sloužit jako protijed proti „politické politice” v tom nejhorším vydání, s jejím zdánlivým pragmatismem, za nímž se schovávají tendence, kterých se oba myslitelé obávali.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.