Jak se Češi stali přáteli Izraele

06. března, 2018 RUBRIKA Historie


Masaryk_HaifaMasarykovo náměstí v izraelském městě Haifa. Foto: Wikimedia Commons/Kenyh

 

Řada západoevropských zemí, jež bývají považovány za spojence židovského státu, se v otázce jeho podpory společensky i politicky štěpí. Zato u nás lze protiizraelské nálady zaznamenat většinou jen na okraji politického spektra. Má to své historické důvody.

 

Silný česko-izraelský vztah patří k zajímavým úkazům evropské politiky. Často se můžeme dočíst, že má kořeny v letech 1947 až 1949, kdy Československo podporovalo vznik Izraele. Především mu poskytlo zcela zásadní vojenskou pomoc, která se během první arabsko-izraelské války ukázala jako rozhodující, a uznalo ho mezi prvními pět dní po jeho vzniku v květnu 1948. Izraelci nám to nikdy nezapomněli, ačkoli jsme kvůli rozhodnutí Sovětského svazu museli po pár letech stanout na druhé straně barikády, tedy po boku arabských zemí.

Pomoc z roku 1948 je sice pro dnešní partnerství s židovským státem klíčová, ale příčiny našich dobrých vztahů musíme hledat hlouběji v minulosti. Až do 19. století procházel český poměr k židovské menšině podobnými peripetiemi jako v řadě dalších evropských zemí, když se střídala období relativně klidného soužití s vyháněním Židů a někdy i s pogromy. V 18. a 19. století se situace začala měnit, když poslední represe za Marie Terezie vystřídala náboženská tolerance vyhlášená císařem Josefem II. v roce 1781. Židé houfně přijímali německá jména a postupně se stěhovali z ghett, mnoho z nich se asimilovalo.

Díky vyspělé a křesťanství částečně podobné kultuře (svobodná volba, desatero, lineární vnímání času atd.) mohla řada Židů přirozeně přijmout myšlenky osvícenství, pokroku a výsostně racionálního přístupu k náboženství, takže i v judaismu od té doby sledujeme určitou sekularizaci. To vše samozřejmě neznamenalo konec tradičního antisemitismu, jen se poněkud proměnil. Židé se totiž aktivně zapojili do průmyslové revoluce a mezi kapitalisty se díky historickým a kulturním předpokladům vyskytovali vcelku nadprůměrné, což generovalo nové, tentokrát třídní problémy.

 

Hilsneriáda jako zlom

Antisemitské nálady s končícím 19. století napříč Evropou zesílily. Nejznámější byly ruské pogromy a v mnohem civilizovanější formě pak Dreyfusova aféra ve Francii. Protižidovské bouře propukaly i v českých zemích, často přitom byly rozbuškou fámy o rituálních vraždách. Rabující dav však býval rychle zpacifikován rakouskými úřady. Větší symbolický význam měla takzvaná hilsneriáda, kdy byl z rituální vraždy Anežky Hrůzové obviněn prostoduchý židovský mladík Leopold Hilsner. Soud se konal za velkého zájmu veřejnosti, přičemž se v honu na čarodějnice a v projevech neskrývaného antisemitismu „vyznamenala“ řada médií a domácích elit (například pozdější proslulý primátor Prahy Karel Baxa). Hilsnera sice nakonec odsoudili k smrti za vraždu, ale bez rituálního kontextu. Po císařské milosti od Františka Josefa I. mu soud zmírnil trest na doživotí. Na svobodu se dostal na základě amnestie posledního rakouského císaře Karla I. na jaře 1918.

Už za hilsneriády se projevil trend, jenž značně přispěl k výjimečným vztahům českého státu s Izraelem. Proti obvinění židovského mladíka se jako jeden z mála postavil mezinárodně proslulý profesor Tomáš Garrigue Masaryk, jehož krok symbolizoval pomalou proměnu české společnosti. Češi se totiž postupně obraceli proti katolické církvi, takže tradiční lidový náboženský základ antisemitismu („zabili jste nám Ježíše, pronásledovali jste první křesťany, odmítli jste Ježíše“) ochabl. Zároveň se židovská komunita v českojazyčné oblasti relativně dobře integrovala do národního života, čímž mizelo původně jasné rozdělení na my a oni.

Náboženský aspekt této změny si zaslouží kratší historický exkurz. Na jednu stranu docházelo kvůli modernizaci společnosti k postupnému zpovrchnění víry, které u některých věřících vyvrcholilo vystoupením z církve (hlavně u socialistů). Jiní řešili problém s katolickou naukou přestupem k jiné konfesi, často k evangelíkům. To vše vedlo k další relativizaci domácího vnímání křesťanství. Na stranu druhou Češi při svém rychlém vzestupu stále hůře nesli fakt, že nemají vlastní stát, korunovaného krále a že se nestali součástí změn státoprávního vyrovnání jako Maďaři v roce 1867. Císaře sice ctili, ale rakousko-uherský stát už mnohem méně. Obraz katolické církve zásadně ovlivňovalo silné propojení s habsburským státem, a tak byla kritizována i ona, což pak zatemňovalo její výrazný podíl na národním obrození.

Neméně závažný byl fakt, že se během obrození stalo úhelným kamenem české historické identity husitství a česká reformace vůbec, což obrozenci považovali za největší český přínos světu. Jenže tento přínos byl zároveň z principu protikatolický. Již narušeným systémem ještě více otřásla první světová válka, která znamenala velké zpochybnění dosavadních hodnot. Na začátku první republiky se pak katolická církev nacházela trochu v nemilosti, i když se k ní stále hlásila většina obyvatel. Postupně se ovšem její pozice stabilizovala.

Uvolněné místo zaplnil masarykovský étos ovlivněný tolerantnějším anglosaským prostředím. Prezident Masaryk byl považován za přítele Židů a stoupence sionismu. Dobře integrovaní Židé platili v Československu spíše za spojence proti ostatním národnostním menšinám než za vyloženě cizí element. A vzhledem k tomu, že demokratičtí politici pak víceméně na Masaryka navazovali a navazují dodnes, česká politika bývá ve svobodných časech mnohem méně náchylná k protiizraelským postojům. Moc na tom nezměnily ani druhá republika a německá okupace, kdy někteří lidé pod drtivým tlakem nacismu selhali. A kdy jiní naopak nasazovali život, aby své bližní židovského původu zachránili.

 

Masarykovo dědictví

Po osvobození v roce 1945 zase chvíli vládl masarykovský duch, který i v silně levicovém prostředí třetí republiky symbolizoval prezidentův syn, ministr zahraničí Jan Masaryk. Právě tehdy padlo rozhodnutí o aktivní podpoře nově vznikajícího státu Izrael, čemuž nebránil ani Sovětský svaz, neboť v něm spatřoval budoucího spojence uprostřed původně západních kolonií. Než Stalin na počátku padesátých let pochopil svou chybu, byl už Izrael důležitým hráčem ve svém regionu.

Čtyřicet roků pod dohledem komunistické strany a Sovětského svazu paradoxně umožnilo zachování proizraelského postoje ve společnosti. Východní blok sice kvůli přimknutí Izraele k Západu podporoval jeho arabské protivníky, cvičil palestinské bojůvky a v padesátých letech Stalin zahájil monstrprocesy se silně antisemitským nádechem. U nás se jednalo především o proces s Rudolfem Slánským a takzvaným spikleneckým centrem, kdy většina popravených byla židovského původu. Jenže to vše způsobilo, že odpůrci komunistického režimu se i v návaznosti na Tomáše G. Masaryka vymezovali vůči vládnoucí moci právě podporou Izraele a Židů.

Po roce 1989 tento postoj v zahraniční politice celkem pochopitelně převážil a pod dohledem prezidenta Václava Havla a osobností napříč politickým spektrem začalo nové budování úzkých vztahů s Izraelem. Když se pak jedním z hlavních problémů 21. století stal vztah Západu a islámského světa, Izrael posílil svou oblibu v české společnosti jako jediný skutečně demokratický stát na Blízkém východě, který odpovídá evropských civilizačním standardům.

To samozřejmě neznamená, že by Češi Izrael vyloženě milovali. Tento vzdálený stát v komplikované situaci se v posledním průzkumu agentury CVVM (říjen 2017) na téma sympatií k jednotlivým zemím umístil na podobné pozici jako Rusko nebo Ukrajina. V rámci svého regionu však byl respondentům zdaleka nejsympatičtější a výrazně porazil i oblíbenou dovolenkovou destinaci Turecko.

Hlubší pohled na vzájemné vztahy a preference pak dává jiný průzkum CVVM z loňského března, tentokrát zaměřený na sympatie k národnostním skupinám žijícím v ČR. Židé se v něm stanuli – vedle Poláků, Maďarů a Řeků – na vrcholu žebříčku a porazili mimo jiné Němce. První místo celkem pochopitelně obsadili Slováci. Úplně poslední pak skončila arabská menšina. Takže se navzdory sílícím „progresivistickým“ snahám z části akademického prostředí a nevládního sektoru o korekci silného česko-izraelského partnerství zdá, že toto úzké propojení jen tak neskončí.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.