Jak se žije ukrajinským oligarchům

27. Květen, 2015 RUBRIKA Střední Evropa


AchmetovVálka Rinatu Achmetovovi neprospívá. Zdroj: Wikimedia Commons/Anastasiya Fedorenko

 

Jedním z největších problémů, který provází Ukrajinu prakticky po celou dobu její nezávislé existence, je propojení politiky s velkým byznysem, což vytváří ideální prostředí pro korupci, jíž je celá země od základů prorostlá. Po nástupu Viktora Janukovyče do funkce prezidenta v roce 2010 se tento problém ještě zintenzivnil. Od té doby se ale situace výrazně změnila. Po vítězství Euromajdanu v únoru 2014 vznikla zcela nová vláda, došlo k ruské anexi Krymu a válce v Donbasu, což mělo za následek mimo jiné i výrazný posun ve veřejném mínění na Ukrajině. Otázka tedy zní, jak si s touto situací poradili ukrajinští oligarchové, proti nimž byl namířen značný odpor protestního hnutí.

 
Pragmatičtí regionální baroni

Vznik různých oligarchických klanů a politicko-podnikatelských skupin na Ukrajině do značné míry souvisí s jejím charakterem. I přestože byla Ukrajina vždy formálně silně centralizovaným unitárním státem, její centrální instituce byly vždy relativně slabé. V souvislosti s tímto fenoménem a velkou rozmanitostí jednotlivých ukrajinských regionů není překvapením, že tyto skupiny vznikaly v různých regionálních centrech. Není třeba asi dodávat, že politika jednotlivých regionálních oligarchů byla vždy silně pragmatická, když neváhali podpořit kohokoliv, kdo vyhovoval jejich byznysu.

Právě proto není žádným paradoxem to, že ti samí lidé v různých obdobích podporovali na první pohled zcela odlišné politiky, kteří stáli proti sobě. To ostatně platí i o samotných ukrajinských politicích, což lze ilustrovat na příkladu současného premiéra a prezidenta, kteří také patří k velmi bohatým Ukrajincům. Kromě mnoha jiných funkcí byl premiér Arsenij Jaceňuk v minulosti ministrem zahraničí ve vládě Viktora Janukovyče. Ve stejné funkci za vlády Julie Tymošenko působil i prezident Petro Porošenko, který se následně v roce 2012 angažoval jako ministr ekonomiky ve vládě Mykoly Azarova fakticky kontrolované Janukovyčem.

 
Doněck versus Dněpropetrovsk

Tradičně největší vliv na celostátní záležitosti vždy měli oligarchové z Dněpropetrovsku a Doněcku, kteří spolu de facto dodnes soupeří o moc. Tento střet do značné míry symbolizují jedni z nejmocnějších ukrajinských oligarchů Ihor Kolomojskyj a nejbohatší Ukrajinec Rinat Achmetov, kteří pocházejí právě z těchto měst. Kromě toho ale samozřejmě nelze zapomenout ani na další významná politicko-podnikatelská centra, jako je Charkov nebo hlavní město Kyjev, který stále tvoří základnu byznysu prezidenta Porošenka. Vliv na celostátní politiku mají ale paradoxně i lidé z jedněch z nejchudších regionů Ukrajiny. S Bukovinou respektive jejím hlavním městem Černovicemi je spjat premiér Arsenij Jaceňuk a se Zakarpatskou oblastí zase její „vládce“ Viktor Baloha, který to dvakrát dotáhl na pozici ministra pro mimořádné události a šéfa prezidentské administrace v době Viktora Juščenka.

 
Nejbohatší zubař

Období vlády prezidenta Janukovyče bylo na Ukrajině doslova zlatým dolem pro mnohé ukrajinské oligarchy. Není náhoda, že právě v jeho funkčním období získala obrovský vliv takzvaná „Simja“ (ukrajinsky rodina), tedy lidé z okolí prezidenta v čele s jeho synem Oleksandrem, kterému se podařilo „zázračně“ zbohatnout a stát se pravděpodobně nejbohatším zubařem na světě. Ačkoliv si pochopitelně ukrajinští oligarchové nadále uchovávají velký vliv na politiku, Euromajdan a následující události byly pro mnohé z nich katastrofou. Někteří jako například Rinat Achmetov „pouze“ ztratili značnou část politického vlivu a zaznamenali výrazné finanční ztráty. Další včetně Janukovyče museli opustit Ukrajinu, aby se ukryli před vyšetřováním svých aktivit. Zřejmě „nejhorší“ osud ale potkal jiného známého oligarchu Dmytro Firtaše, který byl v březnu 2014 zatčen ve Vídni, kde čeká na rozhodnutí o vydání do USA, kde je stíhaný pro podezření z korupce.

 
Podivná hra Rinata Achmetova

V souvislosti s válkou v Donbasu se objevily velké kontroverze spojené s osobou Rinata Achmetova, který se vůči počínajícímu konfliktu i přes slova o zachování jednoty Ukrajiny stavěl přinejmenším ambivalentně. V této souvislosti byl dlouho dáván do kontrastu se svým rivalem z Dněpropetrovska Ihorem Kolomojským, který se na rozdíl od Achmetova jednoznačně postavil za novou vládu a prezidenta, což mu na určitou dobu vyneslo sympatie mnoha Ukrajinců.

Základní problém Achmetova pochopitelně spočívá v tom, že válka zachvátila jeho mocenskou základnu v Donbasu. Právě proto byl nucen uprchnout z Doněcku a usadit se v Kyjevě. Na popularitě mu poté nepřidala vyjádření různých vůdců donbaských ozbrojenců, podle kterých existují jisté dohody mezi nimi a Achmetovem, jenž je měl mimo jiné financovat. Naposledy v dubnu jeden z bývalých lídrů z Donbasu Alexandr Borodaj prohlásil, že kvůli těmto dohodám nebyl mimo jiné obsazen Mariupol. Sám Achmetov pochopitelně všechna tato tvrzení popřel.

Přinejmenším „podezřelý“ je ale fakt, že mnohé jeho podniky na obsazených územích, jako například ocelárny ve městě Jenakijeve, stále fungují. Ačkoliv pomáhá přesídlencům z Donbasu, kam navíc posílá humanitární pomoc, v očích ukrajinské veřejnosti už mu jen těžko něco pomůže. Stejně tak bude jen těžko obnovovat svůj politický vliv, který mu zabezpečovala především dnes de facto zaniklá Janukovyčova Strana regionů. To vše ale stále nic nemění na tom, že se mu s velkým odstupem daří uchovávat si status nejbohatšího Ukrajince.

 
 Pád gubernátora Kolomojského

Jiný příběh, ovšem ve finále také s nepříliš dobrým koncem, nabízí další z nejbohatších Ukrajinců, dněpropetrovský rodák a majitel ukrajinské finančně-průmyslové skupiny „Privat“ Ihor Kolomojskyj. V počátcích války byl jmenován gubernátorem Dněpropetrovské oblasti a právě jemu byla připisována zásluha za udržení stability tohoto regionu. Kromě toho si získal sympatie financováním části dobrovolných jednotek bojujících na Donbasu včetně kontroverzního dobrovolného praporu (dnes pluku Národní gardy) Azov obviňovaného z pravicového extremismu.
Kolomojského „pád“ přišel až více než rok po konci Euromajdanu a byl výsledkem mimo jiné dlouhodobé práce aktivisty, investigativního novináře a nyní poslance Serhije Leščenka, který s tímto oligarchou „válčil“ již delší dobu. Konflikt spočíval v tom, že se Leščenko snažil, aby stát znovu získal kontrolu nad polostátní ropnou společností Ukrnafta respektive státní firmou UkrTransNafta vlastnící ukrajinské ropovody. Ačkoliv většina v těchto firmách patří státu, fakticky je dlouhodobě kontroloval právě Kolomojskyj. K definitivní diskreditaci tohoto oligarchy došlo, až když parlament nahradil ředitele UkrTransNafty, který byl člověkem Kolomojského. Ten v reakci na to obsadil se svými ozbrojenci sídlo této firmy v Kyjevě, načež byl zbaven funkce gubernátora Dněpropetrovska. Stále silný vliv Kolomojského (a oligarchů obecně) na ukrajinský parlament dokazuje fakt, že bezprostředně po těchto událostech opustilo několik poslanců spojených s ním vládní parlamentní frakci strany Blok Petra Porošenka.

 
Lovočkin se udržel. A co Pinčuk?

I přes všechny problémy, se kterými se mnozí ukrajinští oligarchové potýkají, se i části osob z blízkého okruhu Viktora Janukovyče respektive spojených se Stranou regionů podařilo uchovat si určitý politický vliv. Takovým příkladem je především skupina kolem Serhije Lovočkina, který byl šéfem Janukovyčovy prezidentské kanceláře. Na rozdíl od jiných oligarchů kandidoval v loňských volbách do parlamentu, kam se mu podařilo dostat na kandidátce Opozičního bloku tvořeného lidmi spjatými s dříve vládnoucí Stranou regionů. Zároveň se dlouhodobě spekuluje o tom, že kontroluje i vládní stranu populisty Oleha Ljaška, který proslul svými radikálními výroky již během protestů na Majdanu. Podle již zmíněného novináře Leščenka měl být Ljaško Lovočkinovým člověkem již před parlamentními volbami v roce 2012. Posledním z nejbohatších ukrajinských oligarchů se značným politickým vlivem je zeť bývalého prezidenta Leonida Kučmy (1994–2004) Viktor Pinčuk, který je podobně jako Kolomojskyj součástí dněpropetrovské oligarchické skupiny. Právě o Pinčukovi se jako jediném příliš nepíše a prozatím (na jak dlouho?) se mu podařilo vyhnout problémům, kterým čelí jiní oligarchové.

 
Těžký úkol pro protikorupční úřad

Je zcela zjevné, že od pádu prezidenta Janukovyče se mnozí ukrajinští oligarchové dostali do značných problémů. Ačkoliv se dnešní situace s obdobím vlády Viktora Janukovyče nedá srovnávat, stále platí, že lidé jako Rinat Achmetov a Ihor Kolomojskyj zůstávají na Ukrajině klíčovými hráči se silným vlivem na celostátní politiku. Avšak definitivně z nich spadly jejich masky, ztratili část svého vlivu a postoj přinejmenším aktivní části ukrajinské veřejnosti vůči nim je velmi kritický. To pro začátek není vůbec špatný výsledek, což ale nemění nic na tom, že by měla následovat důkladná vyšetřování těchto lidí.

Mimo jiné k tomuto účelu by měl sloužit nově zřízený protikorupční úřad, ale stíhání nejbohatších oligarchů bude mnohem těžším, ne-li takřka nadlidským úkolem. Ačkoliv se situace může postupně zlepšovat, vyřešení všech problémů spojených s obrovským vlivem ukrajinských oligarchů lze v nejbližší době očekávat jen těžko. Tím spíše, že se s něčím podobným nepříliš úspěšně potýkají i mnohem vyspělejší země včetně České republiky.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.