Jazyk na uzdě

27. listopadu, 2012 RUBRIKA Střední Evropa


Současná jazyková situace na Ukrajině bourá postmoderní názory na národ a občanskou identitu.

Ukrajina se pozorovatelům zvnějšku ráda zjevuje prostřednictvím křiklavých schémat, která jako by nestrpěla dvojí výklad: země, osudově rozeklaná mezi prozápadní, ukrajinsky cítící část a rusifikovaný východ, je nyní vydána v plen gangsterům, kteří usilují o její suverenitu. Aby bylo jasno: autor tu nehodlá bořit žádná klišé. Rozdělená země je skutečně objektem gangsterů, kteří zchytrale manévrují mezi Ruskem a Evropou a současně se v zájmu udržení pozic bojí obou. Jestliže ovšem k takovým schématům přiřadíme i v červenci přijatý a od srpna uplatňovaný jazykový zákon, který neunikl ani pozornosti Evropy, pochopíme po chvíli, jak zde dualita západ versus východ a vlast versus vlastizrádci kulhá. Neboť v případě Ukrajiny se klade otázka – neběží hranice mezi dvěma světy jinudy, než se myslí? A je vůbec koho zrazovat?

Babylon za dveřmi

Garnitura vzešlá z oranžové revoluce byla „nejukrajinštější“ z vlád postsovětské éry země. Na okamžik se zdálo, že Ukrajina prožívá od roku 1991 své druhé národní obrození a kormidluje ven z ruského stínu. Pokud ničím jiným, vyznačuje se tato epizoda vzepětím vlastenecky orientované historiografie s důrazem na symboliku protisovětského boje někdejšího ukrajinského podzemí, které vyvrcholilo posmrtným jmenováním Stepana Bandery hrdinou Ukrajiny. A byl konec. Nehorázný, parlamentem kvapně protlačený jazykový zákon z pera poslanců Strany regionů současného prezidenta Janukovyče Vadyma Kolesničenka a Serhije Kivalova představuje jakousi vzpouru z opačného břehu: je neméně zhůvěřilý než vlastenecké fangličkářství juščenkovského období, chce být políčkem do tváře prozápadní opozice, na rozdíl od sporných kroků oranžové sestavy je ale také cynický a ke všemu neústavní.

Ač ukrajinština zůstává státní řečí, vznikne na místních úrovních řada malých „státních“ jazyků. Stačí, aby se v místě nacházelo 10 % občanů s menšinovou, tedy jinou než ukrajinskou, „rodnou řečí“. Ta je definována jako jazyk, v němž byl jedinec vychováván od raného dětství (pozapomnělo se zde, že miliony Ukrajinců za sovětské éry být vychovávány v ukrajinštině nemohly). Tak se 13 z 27 oblastí Ukrajiny stane ruskojazyčnými, aniž by tamní „minorita“ musela ovládat ukrajinštinu jako státní řeč. Jelikož menšinovou není jen ruština, vyvstal kupříkladu úředníkům v okrese Rachov či v Zakarpatské oblasti oříšek naučit se rumunsky, resp. maďarsky. Poprvé je také jako samostatná řeč uznána rusínština, ač byla doposud pokládána za nářečí ukrajinštiny. Zákon místním samosprávám přitom nepřeje: ve věci oficiálního jazyka mají poslední slovo vyšší orgány, čímž je celá záležitost otevřena politickým zájmům shora.

Ačkoli se tvůrci zákona odvolávají na Evropskou chartu regionálních či menšinových jazyků, lze pochybovat, že takový status náleží jazyku, který předně není regionální, neboť je citelně přítomen ve všech částech země, zásluhou sovětské minulosti má propastný náskok v administrativě, vědě, byznysu, ovládá s převahou tištěné slovo (87 % knižní produkce a 65 % všech novin) a je Ruskem, kde jsou ukrajinští aktivisté zastrašováni
a vražděni, neustále finančně podporován. Nedávné zrušení kvót pro televizní a rozhlasové vysílání, chránících ukrajinštinu, nemohlo již mnoho změnit na tom, že v rozhlasovém vysílání stihl ruský jazyk vytlačit ukrajinské písně za půlnoc. Nyní, v rozporu s článkem 10 ústavy z roku 1996, který jako prostředek mezietnické komunikace v zemi uvádí výhradně ukrajinštinu, Janukovyčův zákon legitimuje jakýsi jazykový babylon, jenž ovšem nesměřuje ke zmatení jazyků, nýbrž dalšímu oslabení ukrajinštiny jako garanta integrity země. Juščenkovské obrození peskovala Moskva pro jeho údajné nacionalistické výstřelky; ty se však omezovaly na již naznačované symbolické akty a žádným praktickým způsobem nepodněcovaly na Ukrajině jazykový antagonismus.

Oranžová etapa se nevyznačovala žádnou aktivitou ve směru ukrajinizace země, uvážíme-li – mezi jiným – že orgány byly tradičně slepé k porušování zákona, jenž ukládá vysokým státním činitelům znalost ukrajinštiny, v důsledku čehož může premiér Mykola Azarov, sám ruské národnosti, nerušeně komunikovat „jakýmsi obskurním jazykem vzdáleně připomínajícím běloruštinu“ – jak kdysi poznamenal publicista Bohumil Doležal. Do pomyslného vosího hnízda píchal naopak „anacionální“ Janukovyč, když tematizoval ještě před nástupem do úřadu jazykovou otázku, přičemž jeho původní, divoký návrh chtěl ruštinu povýšit na státní jazyk. Komentářem o sobě budiž, že v anketě z roku 2007 se diskriminováno na základě jazyka cítilo půl procenta populace.

Zákon dostatečně zviditelnily pěstní půtky v parlamentu, jaké nám běžně zprostředkovávají spíše asijské televize. Země zažila nejintenzivnější vlnu protestů ve své historii (20 vystoupení denně). Tato vnějšková dramatičnost však zastínila pozadí problému, jaké podle všeho chápou lépe ti, jimž měl zákon vyjít vstříc: Janukovyčovi mezi nimi před nadcházejícími parlamentními volbami vynesl zanedbatelné procento preferencí; zato jeho nejvášnivější odpůrci chtějí vyhodit do vzduchu vlak, který už dávno projel.

Trasa Kyjev–Stockholm

O základních souřadnicích celé věci není sporu. Země má v důsledku své křivolaké historie, disparátního vývoje jednotlivých oblastí způsobeného letitou nadvládou různých státních celků, ale zejména intenzivní sovětizace – rozuměj rusifikace – rozpolcenou identitu, přičemž ruskojazyčný jih a východ jsou solidní mocenskou bází Strany regionů s jejím klanovým profilem, nacionální vlažností a sovětskou mentalitou. Ruštinu jako rodnou řeč uváděla roku 2001 třetina obyvatel Ukrajiny (14 milionů). V ní jsou ovšem etničtí Rusové přítomni jen 56 %; ostatní ruskojazyční jsou především mezi Ukrajinci samými (5,5 mil.), Bělorusy, Židy apod. Ze všech Janukovyčovi nakloněných oblastí mají etničtí Rusové početní převahu jen na Krymu (58 %). Bylo by přehnané podezírat ukrajinské Rusy ze separatismu – před dvaceti lety se pro nezávislost Ukrajiny vyslovil i zcela rusifikovaný Krym. Většina z nich, podobně jako další ruskojazyční obyvatelé, se identifikuje s Ukrajinou, otevřenou otázkou jen zůstává jakou.

Gordický uzel, v němž se složitě splétá etnicita s lingvistikou, utahují především sami Ukrajinci. „Smím na Vás mluvit ukrajinsky? Budete mi rozumět?“ zeptal se autora článku jeden známý ukrajinský historik a spustil plynnou ruštinou. Bylo to na exkurzi v pololegálním Muzeu sovětské okupace Ukrajiny a dotyčný patřil vedle dalších vlasteneckých (sic) historiků k jeho tvůrcům. Existují danosti, s nimiž se lze při troše realismu rozumně poměřit: osmimilionová ruská menšina a spády mocného souseda by snad nezviklaly Ukrajinu v základech, kdyby si dvoutřetinová masa občanů dokázala osvojit solidní národní identitu a propůjčit jí výraz v praktickém občanském konání. V zemi, kde dvě třetiny lidí vykazují jako svou rodnou řeč ukrajinštinu, se pokládá za normální, že pouze necelá polovina z nich podle šetření Research & Branding Group, resp. Razumkovova centra hovoří ukrajinsky v práci nebo ve škole. „Takový anomální jev, kdy se Ukrajinci odvrací od rodného, a přitom úředního jazyka, může mít jen jedno vysvětlení – tlak ze strany ruského jazyka ve veřejné sféře a také stereotypy zaviněné tímto tlakem,“ uzavírají autoři průzkumu.

V druhé největší evropské zemi uplatníte znalost její státní řeči zaručeně jen v západní části. Rusové tvoří pouze 13 ze sta Kyjevanů, přesto se v metropoli na ukrajinské oslovení stěží dočkáte odpovědi v témže jazyce. Pouze na západě také nad bilingvními Ukrajinci získávají vrch ti čistě ukrajinofonní, zatímco v centrální části země se z dvojjazyčných rozhoduje pro ukrajinštinu nakonec jen jedna pětina. Příhoda z muzea navíc charakteristicky dokládá, že ruský lektvar omámil i patrioticky vyhraněné Ukrajince, jací stojí dnes v popředí protestů proti jazykovému zákonu. Takový jazykový transvestismus posouvá téma na pomezí lingvistiky a psychiatrie.

Skutečnost, že ruština ovládla i tu část národa, jež se definuje jako ukrajinsky hovořící, lze připsat hluboce zakořeněnému komplexu méněcennosti. Ukrajinština se spojuje s rustikální zaostalostí, čemuž vycházejí vstříc literární a další umělecké stereotypy, kdežto ruština znamená jakoby prestiž a aristokratismus. Chatrné historické povědomí průměrných Ukrajinců – umocněné i zmíněnou převahou ruské knižní produkce a horší cenovou dostupností ukrajinských učebnic apod. – jim zřejmě brání nahlédnout, že ukrajinská vesnice, položená v mimořádně úrodném pásmu, se před nástupem bolševismu vyznačovala oproti té ruské tradičně značnou prosperitou, a ostatně i to, že „selský“ původ jazyka není v Evropě žádnou výjimkou, tím méně ostudou. Nemluvě již o etickém aspektu celé věci: jakkoli pateticky to zní, ruština je svázána s érou nejničivější okupace, jaké kdy Ukrajina byla vystavena. Její akceptace Ukrajinci v takové míře vypovídá o mentální neschopnosti odpoutat se od této periody, o jakémsi stockholmském syndromu, s nímž oběť vzhlíží ke svému ujařmiteli. Neutěšený vztah vlastní země tak sytí obdiv k mocnému sousedu a jeho imperiálnímu sebevědomí a zabraňuje poznání, že tentýž je hlavním viníkem současné mizérie. Rusko se totiž v postsovětském prostoru nechystá plnit civilizační misi, ale obnovit prostřednictvím rusifikace své někdejší impérium.

Světlo v hlubinách

A přesto panující situace skýtá obrovský potenciál pro změnu, jenž začíná u každého jednotlivce bez ohledu na jeho sociální status. Příklad Ukrajiny − a v tragické poloze také Běloruska − ukazuje, jak důležité je pro zdárný vývoj země to, co v Evropě pohoršeně nazýváme nacionalismem. Neochvějná věrnost ukrajinštině ve veřejném prostoru se může stát zřetelným symbolem revolty zdola, jakého se homogennějším společnostem s odlišnou historickou zkušeností nedostává. Nespornou zásluhou Janukovyčovy ekipy je to, že svou jazykovou politikou krásně definovala odcizení mezi politikou oligarchů a zbytkem společnosti. Vztah k ukrajinizaci se tím stává lakmusovým testem důvěryhodnosti té které garnitury, její ochoty k odluce od totalitní éry moskevského samoděržaví, aniž by musel vyhrotit mezietnické vztahy. Budoucnost Ukrajiny totiž nakonec neleží v rukou osmi milionů tamních Rusů, ale 37 milionů Ukrajinců.

David Svoboda

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.