Jsou Zelení stranou dvou procent?

27. května, 2015 RUBRIKA Téma


sefkaV čele zelených stojí Jana Drápalová. Zdroj: Facebook/Strana zelených

 

Čeští zelení získali v posledních volbách 3,19 procenta hlasů. Stačilo to na státní příspěvek, pro zopakování výsledku z roku 2006 však bylo potřeba ještě jednou tolik.

 

Volební mapa Strany zelených v posledních třech volbách ukazuje, že její volební baštou je Praha. Pokud by se volilo jen tam, seděli by Zelení v parlamentu i po volbách 2013, protože získali 6,45 procenta hlasů (37 888 hlasů). Nejvíce v centrálních městských částech, kde již úspěšně působí zelení komunální politici. Například Ondřej Mirovský na „hipsterské“ Praze 7 (9,83 %) nebo Petra Kolínská ve „vilové“ Praze 6 (8,29 %). Nelze zapomenout ani na „proletářský“ Žižkov (8,22%), kde působí Ondřej Rut a Matěj Stropnický. S rostoucím množstvím paneláků zatím podpora zelených klesá, ale nemusí to být navždycky. Kde jinde by se měl zelený pohled na město jako živoucí organismus pro lidi uplatnit v praxi než na velkých sídlištích.

Nad celostátní průměr se dokázali Zelení v posledních volbách vyšvihnout ještě ve středních Čechách (3,7 %) a na jižní Moravě (3,27 %). Tady jde výsledek hlavně za Brnem, přesněji řečeno okresem Brno-město, kde měla strana 5,29 procenta. V části Brno-venkov už to bylo jen 2,89 procenta. Jinde měli zelení svá standardní dvě procenta.
Zelení nejsou jen strana městských liberálních voličů. Pokud ale nedokáží programem a hlavně lidmi tuto skupinu zaujmout, zůstanou mimo poslanecké lavice ještě hodně dlouho. Devizou zelených, kterou zřejmě již propásla TOP 09, je schopnost průniku s novými komunálními hnutími typu Žít Brno nebo uzavírání koalic napříč politickým spektrem, což v jejich případě neznamená omluvu pro spolupráci s komunisty.

Abychom jen neidealizovali. Na Praze 10 podpořili zelení koalici vedenou Babišovou blízkou spolupracovnicí a komunistickou rozvědčicí Radmilou Kleslovou (ANO), která vesele pokračuje v politice nejodpudivější podoby pražské ODS symbolizované Milanem Richterem a Tomášem Hrdličkou.

Problémem zelených u potencionálních voličů je, že řada lidí stranu vnímá buď jako milovníky brouků, nebo zakuklené komunisty. V roce 2006 dostala zelené do parlamentu klasická a každé volby se opakující touha českého voliče po někom novém. Po spasiteli, který vyřeší problémy, vymete korupci a ukáže to „těm nahoře“. Když bylo takové naladění pozitivní, končilo v roce 1998 u „hodné ODS“ – Unie svobody, v roce 2002 mohlo pokračovat přes Čtyřkoalici tvořenou nakonec jen KDU-ČSL a Unií svobody, a v roce 2006 skončit u zelených v čele s Martinem Bursíkem a Karlem Schwarzenbergem v zádech. Stejný faktor zapůsobil i po vzniku TOP 09 v roce 2009 a stále ještě pokračuje, byť slábne. Vrcholem zřejmě byla prezidentská volba 2013, kdy Schwarzenberga proti Zemanovi podpořila také většina zelených voličů.

Strana zelených má vůči postupně zaniklým liberálním stranám typu Unie svobody jednu výhodu – zelenou ideologii, která straně umožňuje přežít i horší časy a získat potenciální voliče rovněž na něco jiného než tvrzení, jsem liberální a slušnější. Zelení se také oprávněně mohou hlásit k dědictví Václava Havla, který je veřejně podporoval. Výhodou zelených je rovněž schopnost vymezit se věrohodně proti pravolevému rozdělení. Cesta do parlamentu je pro zelené spojena s prací v komunální politice a budováním koalic. To je ale věc, která je dlouhodobá a může se při ní projevit i slabina zelených – vnitřní roztříštěnost a sektářství. Příklady z některých evropských zemí (viz volební mapa) ale ukazují, že tento typ strany má na politické scéně svoje místo.

Volebni mapa

* Na Litvě zelení kandidovali v koalici.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.