K historii vztahů rodiny Schwarzenbergů k českému národu a vlasti

05. června, 2013 RUBRIKA Historie


Schwarzenberg na Hluboké

V souvislosti s prezidentskou kampaní Karla Schwarzenberga byla na konto jeho předků i jeho samého uvedena jak některými protikandidáty, tak i sdělovacími prostředky celá řada nepravd a pomluv. Chesterton dávno napsal: „Pravda je vždycky půlhodiny za pomluvou, nikdo však neví, kdy a kde ji dohoní“. V posledních letech však vyšlo několik obsáhlých knih (seznam literatury – viz níže), kde čeští historici, archiváři a publicisté přinášejí současný solidní pohled na úlohu Schwarzenbergů v našich dějinách. Již Josef Pekař sděluje, že Schwarzenbergové jsou pozitivním příkladem vrůstání cizí šlechty do českého prostředí.

Rod pochází z německých Dolních Frank. Roku 1405 koupil jeden z nich, Erkinger ze Seinsheimu, hrad Schwarzenberg v Bavorsku, kde shodou okolností v 80. letech 20. století poskytl Karel Schwarzenberg Vilému Prečanovi rozsáhlé prostory pro umístění Čs. dokumentačního střediska. Erkinger byl zřejmě dobrým hospodářem, když mohl půjčovat peníze králi a císaři Zikmundovi Lucemburskému. Podobně Jan Adolf I. ze Schwarzenbergu (1615 – 1683) finančně pomáhal habsburskému císaři Leopoldu I. a dostal do zástavy panství Křivoklát, Nižbor, Krušovice a Třeboň.

Natrvalo se v Čechách usídlil v r. 1661, kdy koupil od Baltasara de Marradas zámek Hlubokou. Již tehdy museli jeho úředníci a následovně i potomci ovládat oba zemské jazyky: němčinu a češtinu. Jeho přímý potomek Josef II. Jan Nepomuk (1769 – 1833) po r. 1800 podpořil vznik Vlasteneckého musea a Matici českou, Jan Adolf II.(1799- 1888) se r. 1848 připojil k české šlechtě s požadavkem zrovnoprávnění češtiny a němčiny, v r. 1861 pak podepsal tzv. českou deklaraci a byl politicky blízký  F.L.Riegrovi. Jeden z bratrů Jana Adolfa II., kardinál Bedřich Schwarzenberg (1809 – 1885) se stal velmi aktivním pražským arcibiskupem, který se zasloužil o opravu a další budování katedrály sv. Víta, byl zastáncem národnostní rovnoprávnosti na univerzitě a demokratizace práva. Při obléhání Prahy v r. 1866 vyjednal s pruskými vojsky ušetření města. Jeho podobu známe z vynikající Myslbekovy sochy v katedrále, kterou K.M. Čapek-Chod uvítal zvoláním: „Ecce sacerdos magnus (Hle, nejvyšší kněz)“. Postava sv. Vojtěcha u sochy knížete Václava na Václavském náměstí má podle P. Juříka /2/ též obličej kardinálův.


Polní maršál Karel Filip kníže Schwarzenberg oznamuje vítězství u Lipska, kde v roce 1813 porazil Napoleona. Harel Filip patřil k zakladatelům orlické větve rodu. Obraz namaloval malíř Peter Krafft (foto: Wikipedia)

Vzdělaní hospodáři, dobří zaměstnavatelé

Od 2. poloviny 17. století až do konce habsburské říše v r. 1918 byli Schwarzenbergové zemskými českými úředníky a členy Českého sněmu a Říšské rady, kde vždy zastupovali zájmy českých zemí. Řada z nich byla diplomaty, kníže Felix dokonce ministerským předsedou konstituční vlády (1848 – 1851), kdy zabránil Prusům vytvořit Velké Německo a Rusům obsadit ústí Dunaje a Bospor. Představitelé rodu Schwarzenbergů marně usilovali o to, aby se císař Franz Josef I. dal korunovat českým králem. Prakticky všichni mužští členové obou větví rodu měli vysokoškolské vzdělání (práva, filosofie, lesnictví), mluvili a psali česky, znalost 5-7 jazyků nebyla výjimkou. Na svých územích byli vždy výbornými hospodáři, vynikali v zemědělství, lesnictví a rybníkářství; měli mimořádný cit pro tvorbu krajiny, budovali a podporovali dopravní systémy (plavební kanál ze Šumavy do povodí Dunaje, usplavnění Vltavy do Prahy, železniční dopravu na trase Vídeň – Plzeň – Cheb). Svým zaměstnancům zvyšovali všeobecné i odborné vzdělání a poskytovali na svou dobu mimořádné penzijní a sociální zabezpečení.

Na obranu republiky proti nacismu

Pozemková reforma ČSR po r. 1918 je sice připravila asi o třetinu půdy, přesto se Adolf Jan Schwarzenberg z Hluboké choval k nové republice velmi loajálně. Velké finanční prostředky věnoval např. Národní jednotě pošumavské. Po nástupu nacistů v Německu výslovně zakázal svým zaměstnancům účastnit se jejich akcí, kapitálově podporoval mnichovský deník s protinacistickým zaměřením. Po obsazení Sudet osobně zajistil u Himmlera propuštění svých dvou uvězněných českých zaměstnanců. Na pohraniční opevnění proti Německu a Maďarsku předal v r. 1938 prezidentu Benešovi v Č. Krumlově dar 1 milionu Kč. Ve dnech anšlusu Rakouska vyvěsil na Schwarzenberském paláci v Praze černou vlajku, ve Vídni zas otevřel bránu zahrady paláce s nápisem „Židi vítáni“. V roce 1939 uprchl s manželkou z Protektorátu přes Itálii do USA, kde získal doktorát filozofie na Columbia University, publikoval ekonomické stati a podporoval čs. zahraniční odboj a exilovou vládu. V r. 1940 zabavilo Gestapo veškerý majetek Adolfa Schwarzenberga, po válce nacisty nahradila „národní správa“ a po únoru 1948 bylo vše bez náhrady „znárodněno“. Adolf Schwarzenberg se už do vlasti nikdy nevrátil, zemřel v Itálii v r. 1950.

Rozdělení rodu na dvě větve

Na základě závěti knížete Ferdinanda Viléma Schwarzenberga (1652 – 1703) se v r. 1802 rod rozdělil na dvě větve: hlubockou (primogenitura) a orlickou (sekundogenitura). Tu druhou založil vítěz Bitvy národů u Lipska, generál Karel I. Filip Schwarzenberg (1771 – 1820) / 3 /. Jeho nejstarší syn Bedřich (1799 – 1870) nastoupil podobně jako otec především vojenskou kariéru a zúčastnil se v různých velitelských funkcích řady bitev po celé Evropě. Sám sebe nazval „Posledním lancknechtem“. Byl též originálním spisovatelem a lvem salónů. Již v r. 1830 předal správu rodového majetku mladšímu bratrovi Karlu II. Vídeň neměl rád (nazýval ji Cretinopolis). Zato miloval Prahu, procházel se po ní s Žižkovou hlavicí na holi a provokoval tím c.k. policajty. Karel II. (1802 – 1858) nastoupil převážně politickou kariéru. Psal české básně, ve svém paláci v Praze pořádal přednášky Fr. Palackého, byl členem Společnosti vlasteneckého musea a Společnosti přátel umění v Praze. Karel III. Josef (*1824  Praha + 1904 Praha) na politickém poli spolupracoval s hrabětem Thunem a F.L.Riegrem. Stál v čele Sboru pro zřízení českého Národního divadla, zasloužil se o záchranu královského hradu Zvíkov, v r. 1871 chtěl navzdory císaři bránit české zájmy „až do těch hrdel a statků“. Karel IV. Bedřich (*1859 Čimelice +1913 Orlík) byl kritikem rakouské zahraniční politiky, husitské hnutí nazval komunismem 15. století a sebe považoval za dědice Rožmberků – nepřátel husitských lupičů a žhářů.

Jeho vnuk Karel VI. (* 1911 Čimelice +1986 Vídeň) vystudoval historii na Karlově univerzitě u prof. Pekaře a Šusty. Celý život pracoval jako vědec a publicista v oboru české a světové historie (např. knihy: Obrazy českého státu 1526 – 1918, Písně českého státu, Heraldika) /4 /. Ve výše zmíněné pomlouvačné kampani byl Karel VI. nařčen ze své účasti v organizaci Vlajka. K tomu cituji doslova vyjádření M.C. Putny v předmluvě k Torzu díla Karla VI. Schwarzenberga /4/: „ Je třeba rozlišovat: Vlajku prvorepublikovou, tedy hnutí nacionalistické, ale ne nacistické, naopak vymezující se proti německému nacismu, a Vlajku protektorátní, pronacistickou a udavačskou. Karel VI. byl členem první Vlajky, stejně jako řada radikálně naladěných studentů filosofické fakulty a psal do časopisu Vlajka, stejně jako ku příkladu Viktor Dyk. S druhou Vlajkou neměl nikdy nic společného“.

V září 1938 sepsal „Prohlášení starých rodů vzhledem k nedotknutelnosti území českého státu“, které podepsala většina českých šlechticů, a předal je presidentu Benešovi. Z podnětu svého bratra Františka spolupodepsal po roce podobné prohlášení presidentu Emilu Háchovi (signovalo 69 zástupců šlechty včetně 3 Schwarzenbergů). Jeho žena Antoineta roz. Fürstenbergová odmítla německé říšské občanství, které jí nacisti nutili. Ti z pomsty v únoru 1942 uvalili na majetek orlických Schwarzenbergů nucenou okupační správu a vykázali je do Čimelic. Karel VI. se zúčastnil protinacistického odboje, v květnu 1945 byl zraněn při útoku na německý tank. Byl zvolen prvním předsedou Národního výboru v Čimelicích (až do r. 1947) a byl mu udělen Čs. válečný kříž. Majetek orlické větve byl zabaven komunistickým režimem hned v březnu 1948, rodina pak odešla do emigrace. Nikdy však nepožádali o rakouské občanství, ale v r. 1948 získali švýcarské ( na základě majetku v Kleggau u Curychu). Osudy jeho bratra Františka Bedřicha ( *1913 Praha  +1992 Unzmarkt) diplomata ČSR ve 30. a 40. letech, pak profesora politologie na universitě v Chicagu a nositele Řádu TGM z r. 1991, jsou popsány v knize Vladimíra Škutiny /5/.


Toto není sraz rodu na Hluboké, to jen během českého předsednictví EU v roce 2009 pozval Karel Schwarzenberg evropské ministry zahraničí na staré rodové sídlo. (foto: eu2009.cz )

Rod před i za železnou oponou

Jediným členem rodu, který po r. 1948 neopustil Československo, byl Arnošt Schwarzenberg (* 1892 Osov, + 1979 Vráž u Písku), druhorozený syn Karla IV. Po studiu na Akademickém gymnasiu v Praze a krátké vojenské kariéře pracoval jako úředník v pražských Ringhofferových závodech, v r. 1936 zdědil po strýci statek v Tochovicích. V r. 1950 byl zatčen a obžalován z protistátní činnosti (údajná nápomoc k útěku Dr. Tomanovi na Západ, příp. špionáž). Posléze byl odsouzen k 10 letům žaláře a propadnutí veškerého majetku. Byl vězněn ve Valdicích a uranových dolech v Jáchymově. Po intervenci rakouských a italských politiků byl propuštěn v březnu 1957, později částečně rehabilitován. Pracoval pak v dělnických profesích, k nízké penzi si přivydělával pěstováním námelu. Odmítal případnou emigraci, zvykl si prý na život v Čechách a chtěl pečovat o rodinnou hrobku na Orlíku, do které byl za nevyžádané asistence StB v r. 1980 pohřben.

Současný ministr zahraničí ČR, Karel VII. Schwarzenberg (* 1937 Praha) odjel s rodiči a sourozenci v r. 1948 do Švýcarska, kde bydleli u babičky z matčiny strany, přestěhovali se pak do Rakouska, kde navštěvoval gymnasium a Českou měšťanskou školu ve Vídni. Později studoval práva na univerzitě ve Vídni a lesnictví v Mnichově. Od mládí se zajímal o historii a politiku, na doporučení kancléře Bruno Kreiského byl jmenován v r. 1984 předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva (IHF). K jejím aktivitám v 80. letech patřily : Evropské kulturní symposium v Budapešti 1985 (za účasti 500 umělců a diplomatů z 35 signatářských států), výprava delegace IHF do Moskvy k jednání o lidských právech se sovětskými vládními činiteli v r. 1987, Mezinárodní seminář Československo ´88 ve Vídni v listopadu 1988 (měl být původně v Praze), zájezd IHF v čele s Karlem Schwarzenbergem do Prahy v březnu 1989 (při té příležitosti rozhovor pro LN s Jiřím Dienstbierem), Seminář o středoevropské kultuře ve Vratislavi 3.-5. 11. 1989 (za účasti řady Čechů a Slováků z domova i ciziny).

Když Karel Schwarzenberg předával v půli 80. let Vilému Prečanovi na zámku v Scheinfeldu upravené prostory pro Čs. dokumentační středisko, uvedl: „Naše rodina měla to štěstí, že uchovala v archivu na Třeboni a Krumlově nejdůležitější dokumenty českých dějin. Historie po staletí z tohoto archivu čerpá. Chtěl jsem v této práci pokračovat. Nezávislá literatura je v nebezpečí, že se ztratí. Středisko je prozatímním opatřením. Tento poklad české kultury, vzniklý za tvrdých podmínek, se jednoho dne vrátí do Národní knihovny, kam patří!“ I kdyby nic jiného pro svou zemi rod Schwarzenbergů neudělal, za pomoc protikomunistickému disentu patří současnému ministru zahraničí velký dík.

Jiří Fošum

Literatura :
/1/  Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii (NPÚ Č.Budějovice 2008)
/2/  Pavel Juřík : Jihočeské dominium, nakl. Libri  2008
/3/ Josef Hanesch : Karel I. Filip kníže Schwarzenberg, polní maršál, nakl. Veduta 2003
/4/ Karel VI. Schwarzenberg: Torso díla, edit. M.C.Putna, nakl. Torst 2007
/5/ Vladimír Škutina: Český šlechtic František Schwarzenberg, nakl. Garamond 2011
/6/ Karel Jan Schwarzenberg: Knížecí život, rozhovor s K.Hvížďalou, nakl. MF 1997
/7/ Karel Hvížďala: Knížecí rozhovory s Karlem Schwarzenbergem, nakl. Portál 2012

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.