Kam směřuje Gruzie?

29. května, 2017 RUBRIKA Polská literární reportáž, Téma


MichailMichail Saakašvili (vlevo) a někdejší rumunský prezident Traian Băsescu na snímku z roku 2010. Foto: Wikimedia Commons/European People's Party

Před několika lety jsem jel maršrutkou do Mestie, hlavního města gruzínské vysokohorské provincie Svanetie. Děravá silnice se vinula serpentinami podél řeky Inguri, za níž již byla Abcházie, a každá zatáčka otevírala nové výhledy na divoké, věčným sněhem pokryté hory. Za další zatáčkou jsme uviděli skupinku cyklistů, na které člověk tenkrát nenarazil příliš často nejenom tam v horách, ale ani v hlavním městě Tbilisi.

 

„To budou určitě Poláci nebo Češi,“ řekl řidič, „jenom oni jsou takoví blázni.“

Dnes už cyklista nebudí údiv ani na nejobtížnějších, nejhůře přístupných horských stezkách. Turistika se zde rozvinula přímo masově. Každoročně Gruzii navštíví zhruba šest milionů turistů včetně bezmála padesáti tisíc Poláků a téměř deseti tisíc Čechů (dominují návštěvníci ze sousedních států – Arménie, Ázerbájdžánu, Turecka a Ruska, mnoho jich přijíždí i z Ukrajiny). Polsko a Gruzii spojuje několik pravidelných leteckých linek týdně.

Nikoho neudiví ani gruzínský turista v Evropě. Zvláště když si uvědomíme, že 28. března 2017 začalo platit usnesení Evropské unie o zrušení krátkodobých víz pro občany této země. Gruzie se aktivně účastní unijního programu Východní partnerství, jenž se dále týká Běloruska, Ukrajiny, Moldavska, Arménie a Ázerbájdžánu. Asociační dohodu s EU a smlouvu o prohloubené a komplexní zóně volného obchodu (DCFTA, Deep and Comprehensive Free Trade Areas) podepsali Gruzíni již v roce 2014.

 

Putování po mapě

Když se řekne Gruzie, jako první se člověku nepochybně vybaví znamenité víno. Ti, kdo již Gruzii navštívili, možná dodají i lpění na západních, evropských institucích. Množství vlajek Evropské unie v ulicích gruzínských měst, městeček a vesnic, ale také před úřady nebo školami, je nebývalé, přestože v období vlády Michaila Saakašviliho (2004–2013) jich bylo ještě mnohem více. Jedné takové vlaječky jsem si povšiml dokonce v pracovně ředitele Stalinova muzea v Gori, kde se tento sovětský diktátor narodil. Gruzíni jsou přesvědčeni o tom, že Gruzie patří do Evropy. Považují se však oni sami za Evropany? To už nelze zodpovědět tak snadno.

Historicky byla Gruzie součástí Blízkého východu. Jelikož se nacházela na severním okraji byzantského civilizačního okruhu, byla považována za zemi severskou. Tak se o ní píše i ve významné památce gruzínského písemnictví Pokřtění Kartli, která vypráví o životě svaté Niny (přelom 3. a 4. století), jež přinesla do Gruzie křesťanství.

Vrcholu své moci dosáhla Gruzie ve 12. a 13. století, kdy se za vlády krále Davida IV. Budovatele a následně jeho pravnučky Tamary Gruzínské stala regionální mocností. Poté se sjednocené království rozpadlo a místní panovníci museli lavírovat mezi tureckým sultánem a perským šáhem. V 19. století se oblast Gruzie stala součástí Ruska a ve století následujícím Sovětského svazu. Eduard Ševarnadze, jenž byl v letech 1972–1985 generálním tajemníkem Gruzínské komunistické strany (a později vládnul nezávislé Gruzii), proslul citátem, že skutečné slunce vyšlo nad Gruzií nikoli na východě, nýbrž na severu. Mělo to být „slunce leninských myšlenek“.

V carských a sovětských dobách byla Gruzie spolu s Arménií a Ázerbájdžánem souhrnně označována jako Zakavkazsko. Z hlediska Moskvy nebo Petrohradu totiž ležely zmíněné země za pohořím Kavkaz, přestože při pohledu například od jihu to samozřejmě vypadalo jinak. Již od osmdesátých let proto Gruzíni usilovali o nahrazení tohoto označení neutrálním Jižním Kavkazem, což se jim podařilo pouze napůl: V západní literatuře se nové jméno ujalo, Rusové naproti tomu i nadále upřednostňují označení staré. Gruzínští autoři už několik let propagují pojem jihovýchodní Evropa. Zdůrazňují tak evropskost Gruzie a zároveň se distancují od sousedů ze svého regionu, kteří už údajně leží mimo Evropu. Místní badatelé hovoří o takzvané balkánsko-kavkazské oblasti středomořské kultury, k níž podle nich Gruzie patří spolu s Řeckem nebo Bulharskem. Ať už je to jakkoli, aniž by se pohnula z místa, procestovala Gruzie pěkný kus světa.

 

Ze zhrouceného státu kavkazským tygrem

Počátkem 90. let existovala Gruzie, která podobně jako ostatní bývalé sovětské republiky čerstvě získala svobodu, jako jednotný stát pouze na mapách. Regiony obývané národnostními a náboženskými menšinami – Abcházci, Osetinci, Armény nebo gruzínskými muslimy v přímořské Adžárii – vypověděly ústřední vládě poslušnost. Mimo kontrolu hlavního města se nacházely také rozsáhlé oblasti obývané etnickými Gruzíny. Došlo k občanské válce mezi stoupenci a protivníky prvního prezidenta, nacionalisty Zviada Gamsachurdii, jenž byl do svého úřadu zvolen ještě před zánikem SSSR. Důsledkem války bylo, že v prvních dnech roku 1992, tedy bezprostředně po rozpadu sovětského impéria, musel Gamsachurdia ze své vlasti uprchnout.

V zemi se ustanovila vojenská rada, později přetvořená na státní radu. Aby zvýšili její důvěryhodnost, pozvali členové rady do Tbilisi Ševarnadzeho, jenž byl v té době nejznámějším gruzínským politikem, neboť v posledních letech existence SSSR šéfoval sovětské diplomacii. Moci se chopil zpočátku jako šéf státní rady, později jako předseda parlamentu a od roku 1995 jako prezident. Ševarnadze zavedl alespoň základní pořádek – zlikvidoval ozbrojené tlupy terorizující zemi a zneškodnil jejich vůdce, podařilo se mu také dohodnout se se sousedními státy a zažehnat hrozbu rozpadu celé země. Nedokázal ovšem udržet kontrolu nad Abcházií a Jižní Osetií. Díky podpoře ze strany Ruska, ale také vinou chyb gruzínských vlád se tyto dva regiony de facto oddělily a vytvořily nezávislé, byť na mezinárodním poli neuznané parastátní organismy.

Ševarnadze se na rozdíl od Gamsachurdii snažil udržovat dobré vztahy s Ruskem. Počítal s tím, že v rámci odměny za loajálnost pomůže Moskva Gruzii opětovně získat vzbouřené provincie. Jakmile zjistil, že Rusové mírový proces prodlužují, aby mohli zmražený konflikt využít jako nástroj vlastní politiky, obrátil se na Západ. Donutil Rusko zrušit vojenské základny na území Gruzie a ohlásil, že země chce vstoupit do NATO. Nijak nepřekvapí, že tímto krokem vztahy se severním sousedem velmi zhoršil.

Navzdory svým nepopiratelným zásluhám – v Gruzii působily svobodné sdělovací prostředky a rozvíjela se občanská společnost – se Ševarnadzemu nepodařilo vymýtit korupci a nepotismus, neodolal ani pokušení zfalšovat volby. Podvody při parlamentních volbách na konci roku 2003 vedly k nenásilné revoluci růží, která jej přinutila rezignovat. K moci se dostal Michail Saakašvili, jenž se stal prezidentem již v lednu 2004. Gruzíny si získal třemi hesly – rekonstrukce a posílení suverenity, integrace se Západem a obnovení územní celistvosti.

Největších úspěchů dosáhl v první zmíněné oblasti. Dříve všeobecně rozšířené úplatkářství se stalo minulostí, třebaže korupci na pomezí velkého byznysu a politické moci a v oblasti soudnictví se vymýtit nepodařilo. Během několika let se skokově zvýšila kvalita infrastruktury, zejména komunikací, letišť a hraničních přechodů a stát se stal přívětivějším ke svým občanům i zahraničním investorům. Gruzii se začalo přezdívat kavkazský tygr.

 

Tajemný Ivanišvili

Saakašvili udělal hodně i pro to, aby se Gruzie integrovala do euroatlantických struktur, zejména pak do NATO. Gruzínští vojáci se zúčastnili aliančních misí v Iráku a Afghánistánu a tvořili dost možná nejpočetnější misi, pokud jde o poměr počtu vojáků k počtu obyvatel země. Rovněž ve třetí oblasti zaznamenal jisté úspěchy: Podařilo se mu obnovit plnou kontrolu nad Adžárií a důležitým černomořským přístavem v Batumi.

Při pokusu získat zpět Jižní Osetii zaútočil v noci ze 7. na 8. srpna 2008 na Cchinvali. Dočkal se však bleskové reakce Ruska, které Gruzíny z území Jižní Osetie vytlačilo a uznalo jak její nezávislost, tak i nezávislost Abcházie. Gruzínský lídr se nechal vyprovokovat. Po pětidenní rusko-gruzínské válce zřídila Evropská unie komisi, kterou vedla švýcarská diplomatka Heidi Tagliaviniová. Tato komise, v níž jsem měl tu čest působit (anglicky IIFFMCG, Independent International Fact-Finding Mission on the Conflict in Georgia), zjistila, že za nárůst napětí před vypuknutím války jsou zodpovědné obě strany. Ruská ovšem více, přestože první výstřel padl z gruzínské strany. Komise upozornila i na ruské aktivity, které tomu předcházely (mimo jiné rozdávání ruských pasů obyvatelům Abcházie a Jižní Osetie), a také na vzhledem k míře ohrožení neadekvátní vojenskou reakci Moskvy: Gruzie sice zaútočila na Jižní Osetii, ruská vojska ovšem vstoupila i do Abcházie a na území takzvané vlastní Gruzie a zůstala tam ještě dlouho po ukončení vojenských operací.

Válka v roce 2008 Saakašviliho, jenž měl navzdory svým nepopiratelným zásluhám i řadu protivníků, kteří jej kritizovali za autoritářský způsob vlády, paradoxně posílila. Pomohla – jak se ovšem ukázalo, jen dočasně – také stoupencům těsnější integrace se Západem jakožto léku proti neoimperiálním choutkám Moskvy.

Ovšem o čtyři roky později už měli Gruzíni Saakašviliho dost a v dalších parlamentních volbách v říjnu 2012 zbavili jeho politické uskupení moci. Tyto volby byly obzvlášť důležité. Předtím se totiž v Gruzii změnila forma vlády z prezidentského modelu na parlamentárně-kabinetní, když se reálná moc přesunula z prezidentské funkce do funkce premiéra, jehož jmenuje politický subjekt nebo koalice, které zvítězily ve volbách. Úspěch tehdy zaznamenal blok Gruzínský sen, jejž založil miliardář Bidzina Ivanišvili, který své bohatství vydělal ještě v 90. letech v Rusku a posléze odjel do Francie, kde získal občanství. Potíž spočívala v tom, že nikdo pořádně neznal jeho názory, na čemž se dodnes příliš nezměnilo.

 

Střet srdce a rozumu

Saakašvili zůstal v prezidentské funkci ještě rok, načež jej nahradil Giorgi Margvelašvili, navržený Gruzínským snem a Bidzinou Ivanišvilim. Saakašvili se následně musel uchýlit na Ukrajinu – v Gruzii na něj byl vydán zatykač (bez ohledu na případná provinění to byla evidentní politická pomsta). Ivanišviliho uskupení se plně chopilo moci a drží ji dodnes, když v roce 2016 zvítězilo v dalších volbách.

Mezi požadavky Gruzínského snu se objevila i normalizace vztahů s Ruskem. Pro řadu Gruzínů, kteří mají v Rusku příbuzné a jezdili tam pracovat, to byla lákavá vyhlídka. Určitá normalizace skutečně nastala – byl zahájen politický dialog na úrovni náměstků ministrů zahraničí, obnovily se charterové letecké linky. Obě země ovšem stále nenavázaly diplomatické styky přerušené v roce 2008, neboť otázka Abcházie a Jižní Osetie zůstává pro Gruzii kamenem úrazu. Stejně jako valná většina států světa a důležité mezinárodní organizace považuje Tbilisi oba zmíněné regiony za nedílnou součást gruzínského území, dočasně okupovanou Ruskem.

I s novou vládou si země udržela prozápadní směřování, třebaže jej realizuje poněkud pomaleji a méně důsledně než předchozí kabinet. Vrcholem tohoto procesu je prozatím zrušení víz pro Gruzíny při vstupu do Schengenského prostoru. Gruzíni by se v budoucnu rádi stali součástí Evropské unie, přestože se jim Západ jako takový líbí čím dál méně. Když jsem před časem přijel už poněkolikáté do Gruzie, taxikář, který mě odvážel z letiště, nejenže nevyjádřil standardní nadšení, že veze Poláka, jak tomu zpravidla bývalo dříve – během války v roce 2008 totiž tehdejší polský prezident Lech Kaczyński odletěl spolu s dalšími státníky do Tbilisi, aby tam Gruzii vyjádřil podporu při jejím střetu s Ruskem, což mu Gruzíni dodnes nezapomněli –, ale zeptal se mě, proč se my, Západ, snažíme Kavkaz mravně zkazit. Poukazoval tím na podporu, které se od Západu dostalo tbiliskému pochodu za rovnost sexuálních menšin považovanému většinou Gruzínů za kontroverzní.

Uvědomil jsem si, že gruzínská společnost je skutečně stále dost konzervativní a že na základě toho může dojít k určitému sblížení s Moskvou. A to tím spíš, že nevoli a nedůvěru vůči Rusku coby státu neprovází nechuť k samotným Rusům, ruské kultuře a ruštině. Dost možná bude čas působit ve prospěch Moskvy i z hlediska politického, protože Západ postupně promrhává důvěru, kterou do něj Gruzie vložila. Narůstá počet těch, kdo se domnívají, že Západ Gruzii zradil – že jí během války v roce 2008 nepomohl tak, jak měl, že se vyhýbá určitějším prohlášením, pokud jde o její vyhlídky na přijetí do NATO, o přijetí do Evropské unie ani nemluvě, a že jej na Kavkaze nezajímá svoboda ani demokracie, nýbrž homosexuálové. Minimálně tak to řada Gruzínů vidí.

Dnes již nežijící politolog profesor Alexander Rondeli mi tehdy řekl, že stále více Gruzínů začíná uvažovat následujícím způsobem: „Rusko je, jaké je, ale známe ho už více než dvě stě let a umíme s ním žít, takže si bez Západu poradíme.“ Nezapomínejme, že z veřejně činných osobností se v Gruzii největší oblibě a důvěře těší pravoslavný patriarcha Eliáš II., zastánce dobrých vztahů s Ruskem, zatímco čelní političtí představitelé za ním stále poměrně zaostávají.

Nedávno proběhl průzkum veřejného mínění, z něhož vyplynulo, že se za Evropany považuje necelá jedna pětina respondentů. Počet těch, kdo se cítí být Asijci, je samozřejmě ještě mnohem nižší. Většina oslovených se považovala za Kavkazany nebo jednoduše za Gruzíny.

 

Z polštiny přeložil Martin Veselka.

Článek byl podpořen v rámci projektů Česko-polského fóra z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR a vznikl ve spolupráci s Polským institutem v Praze.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.