Kde bubáci dávají dobrou noc

13. prosince, 2017 RUBRIKA Polská literární reportáž


Ku_Klux_Klan_members,_March_17,_1922Členové Ku-klux-klanu na snímku z roku 1922. Foto: Wikimedia Commons

 

Jih Spojených států neměl už od dob americké občanské války nejlepší pověst. Pokrokový Sever jej vnímal jako zaostalý kraj plný konzervativních a nepřátelských lidí, literatura a film ho vykreslovaly jako temné a groteskní místo plné podivínů a buranů. A navíc tam strašívali bubáci v kápích – členové Ku-klux-klanu.

 

Slovenské nakladatelství Absynt se před nedávnem s vervou vrhlo i na český trh a během letošního podzimu přineslo hned několik překladů ceněných polských literárních reportáží. Jednou z nich je i kniha Ku-klux-klan. Tady bydlí láska Katarzyny Surmiak-Domańské, která po svém vydání v roce 2015 posbírala nominace na všechny nejdůležitější literární ceny, jež může dílo tohoto žánru v Polsku získat.

Autorka spojená s reportérskou líhní deníku Gazeta Wyborcza se v knize vydává do arkansaského městečka Harrison na sjezd členů místní bělošské rasistické organizace, která se hlásí k zavedené značce Ku-klux-klanu. Delší pobyt na místě jí umožňuje navázat s jejími jednotlivými protagonisty hlubší kontakt, v klidu je vyzpovídat a zasadit jejich výpovědi a osobnosti do širšího kontextu daného pozorováním interakcí a průběhu sjezdu. Tyto poznatky z terénu prokládá kapitolami, v nichž chronologicky mapuje vznik a vývoj Ku-klux-klanu od roku 1866 až do dnešní doby. A je to exkurz v mnohém překvapivý.

Leckteré polské i české čtenáře bezpochyby zaskočí již samotný fakt, že Ku-klux-klan dodnes existuje. A co víc, ve skutečnosti vlastně nikdy nezanikl, jen jako ponorná řeka mizel z dohledu a znovu se objevoval v závislosti na tom, jak mu byla doba právě nakloněna. Neméně překvapivé (a zároveň děsivé) je i to, že původně vznikl pro pobavení skupinky přátel – šesti bývalých konfederačních důstojníků, kteří si z nudy vymysleli tajné bratrstvo s nesrozumitelnými a trochu ponižujícími přijímacími rituály. Další působení klanu v 19. i 20. století už mělo jednoznačně blíže k hrůze než ke klukovině: autorka popisuje četné lynče, rasový útisk a vraždy, jichž se členové KKK dopustili. Neopomíná ani přílišnou toleranci, s níž tyto zločiny častokrát vyšetřovaly státní orgány, v nichž měla organizace mnoho sympatizantů. Zároveň se vyvíjela i struktura a způsob fungování klanu, jenž se postupně proměnil v lobbistickou organizaci a nefalšovanou korporaci.

Neméně zajímavá je však i soudobá rovina knihy. Na počátku autorčiny cesty na jih USA stál e-mail určený hlavním organizátorům akce: „Nepřemýšlím o tom, že bych do vaší strany vstoupila, nejsem rasistka, ale pozorně sleduji nárůst rasového povědomí i nacionalistických proudů ve světě, mou zemi nevyjímaje. Chci poznat váš úhel pohledu a vaše argumenty.“ Surmiak-Domańska ke zpovídaným členům klanu skutečně přistupuje s mimořádnou empatií a otevřeností. Na jedné straně se nesnaží získat jejich náklonnost předstíráním, že jejich světonázor jakkoli sdílí, na druhou stranu s nimi i o nich hovoří s respektem, který je tím překvapivější, že se mnohdy skutečně jedná o poněkud pitoreskní postavičky. Jedním z vedlejších, ale v pozadí trvale přítomných motivů celé knihy je ostatně to, že pobyt Středoevropanky na americkém Jihu představuje setkání s odlišnou kulturou; na povrch ho autorka však nechává vystoupit jen ojediněle, jako například v až komické scéně popisující specifika nakupování v místním Wallmartu.

Od léta 2014, kdy autorka Arkansas navštívila, se její reportáž v důsledku světového dění stala snad ještě aktuálnější než v době svého vzniku. Přestože je dnešní Ku-klux-klan organizací relativně málo početnou a obecně neakceptovanou, poznatky o něm mají mnohem širší platnost. Nelze je tedy přehlížet jako cizí problém vzdálený tisíce kilometrů od nás. Ke KKK se hlásí lidé, kteří se necítí být součástí všeobecného rozvoje, kteří zažívají strach z neznámého, ekonomickou nejistotu a pocit, že se jejich názor na politické úrovni přehlíží a jejich práva nejsou zajištěna. Ačkoli má takzvaný Biblický pás táhnoucí se od Floridy až do Virginie specifické charakteristiky vyplývající z historických okolností, není příliš těžké od nich abstrahovat – nejen Spojené státy mají svou rozzlobenou „horší polovinu“. A vzhledem k tomu, že – jak ukazují výsledky nedávných voleb i u nás – se hlasy této části společnosti ozývají stále silněji, zbytek by se měl snažit jejich postoji porozumět. Mimořádně inspirativní může být především otevřený, nekonfrontační přístup Katarzyny Surmiak-Domańské, který jí umožňuje vést (téměř) se všemi mluvčími dialog.

V samotném Harrisonu nicméně na dialog příliš nesázejí. Na počátku 20. století odsud bílí rasisté vyhnali prakticky všechny obyvatele tmavé pleti. V zavádění puritánských pořádků byli tak úspěšní, že tím paradoxně atraktivitu zdejšího Ku-klux-klanu snížili. Strach z neznámého, který lidi do organizace vhání, v důsledku nepřítomnosti „neznámého“ zeslábl. Dnes je tomu pochopitelně jinak, svět je globalizovaný a vzdálenosti menší. A tak se obyvatelé městečka cítí částečně jako v pevnosti, kterou je třeba pečlivě chránit před nebezpečími panujícími „tam venku“. A Harrison není jediný: autorka uvádí, že v USA existuje více než dvacet organizací, které se ke Ku-klux-klanu hlásí. Většina z nich působí legálně a svou ideologii prezentuje v pozitivním obalu – jako pro-bílou a pro-křesťanskou.

Ku-klux-klan může působit jako marginální, poněkud groteskní organizace. Po událostech, jako byly střety v Charlottesville v srpnu letošního roku, však jasně vidíme, že působnost pravicových hnutí v Americe není namístě bagatelizovat. A to i přesto, že jsou bubáci v kápích jen maličko strašidelní a nejčastěji docela dost směšní.

 

Katarzyna Surmiak-Domańska: Ku-klux-klan. Tady bydlí láska, přeložila Jarmila Horáková, Absynt 2017

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.