KDH – promarněná šance stát se lídrem slovenské pravice

28. listopadu, 2012 RUBRIKA Téma


Ačkoliv je dle průzkumů KDH konečně po letech nejsilnější pravicová strana, jde o Pyrrhovo vítězství a předzvěst pádu.

Křesťansko-demokratické hnutí (KDH) je v podstatě nejstarší existující slovenskou pravicovou stranou. Jeho začátky těsně po pádu komunismu byly charakterizovány poměrně slušným volebním ziskem – ostatně jeho tehdejší předseda Ján Čarnogurský byl v letech 1990 – 92 nejdříve místopředsedou a následně předsedou slovenské vlády. V období největší popularity Vladimíra Mečiara se hnutí mohlo vyprofilovat jako hlavní opoziční síla. Ve volbách 1994 získalo druhý největší počet mandátů. Z po-chopitelné snahy o vytvoření bloku opozičních sil proti premiérovi Mečiarovi se pro následující volby v roce 1998 spojilo do široké Slovenské demokratické koalice (SDK), jejímž lídrem byl zvolen neúspěšný kandidát na předsedu KDH Mikuláš Dzurinda.

Zbytečná exklusivita

V důsledku diskriminačního volebního zákona byla ale SDK jenom exkluzivní stranou s členstvím limitovaným na 150 poslaneckých kandidátů. Mateřské strany přišly o své politické špičky, ovšem s výjimkou KDH. To si ponechalo svého předsedu Čarnogurského a jakoby se z projektu SDK vyčleňovalo, ačkoliv jej vedl právě Dzurinda. Zde je možné hledat kořeny neúspěchu KDH stát se lídrem slovenské pravice. Namísto ovlivňování zevnitř si hnutí snažilo zachovat svou exkluzivitu, která však nespočívala na voličsky atraktivních tématech. Spory vyvrcholily rozpadem SDK a založením Slovenské demokratické a křesťanské unie (SDKÚ) pod Dzurindovým vedením v roce 2000, která ve volbách o dva roky později získala druhé místo se ziskem více než 15 %. Naproti tomu KDH dosáhlo jenom na 8 % voličských hlasů, což je úroveň, kolem které oscilovalo dalších 10 let.

Hnutí nezměnilo svou komunikaci vůči voličům, které již tolik nezajímal disidentský étos, a pokud nastolovalo nová témata, šlo spíše o okrajové religiózní otázky, které i na poměrně silně katolickém Slovensku vnímali mnozí voliči jako radikální. Potraty, smlouva s Vatikánem nebo příklon k euroskepticismu, který po příchodu předsedy Jána Figeľa, prvního slovenského eurokomisaře, ztratil na intenzitě, nedokázaly generovat novou voličskou přízeň. Hnutí navíc nedokázalo představit nové výrazné tváře a kostnatělo, což potvrdily i výsledky voleb 2006 a 2010.

Stagnace a zánik

Stranické špičky se snažily řešit tuto situaci radikalizací názorů. Hnutí aktivně přispělo k pádu Dzurindovy vlády roku 2006 a po volbách dokonce krátce flirtovalo s Ficem. To ostře kritizoval tehdejší místopředseda Daniel Lipšic, který jasně pojmenoval výsledek 8 % hlasů jako neúspěch. V interní hierarchii se mu však nepodařilo výrazněji prosadit své vize modernizace, a tak se po volbách 2012 opakoval deset let starý příběh. KDH nejenom že nezískalo vyšší počet hlasů, ale přišlo o svého nejvýraznějšího politika. Paradoxně se poté konečně stalo dle průzkumů veřejného mínění lídrem pravice. Je to však Pyrrhovo vítězství, pramenící z ještě hlubší krize SDKÚ, dosažené v čase skandálu s dizertační prací jinak pozitivně vnímaného předsedy Figeľa.

Možná existují tací, kteří věří, že se KDH skutečně lídrem slovenské pravice stane. Nešťastná interní po-litika, kdy hnutí nedokáže generovat nové výrazné politiky a nová politická témata, však ukazují spíše na stagnaci na dosavadní úrovni 8 – 10 % voličů. Ačkoliv ještě od vzniku Lipšicovy strany „Nová väčšina“ uplynula je-nom krátká doba, s ohledem na chuť slovenského voliče experimentovat s novými stranami a rozladění velké části voličů pravice lze tvrdit, že lídr slovenské pravice už jméno má. KDH, čekající na postupné vymírání voličů a zánik ve stylu HZDS.

Igor Blahušiak

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.