Kdo kácel v lesíku mého dětství? Krkonoše a ti „druzí“

01. prosince, 2013 RUBRIKA Zraněná města


3 čb

To místo lze lehce minout a vzhledem k davu turistů, kteří tudy každoročně proudí, sem vlastně ani nepatří. A přece tu je, v pruhu vegetace mezi svatopetrským potokem a Věřinou cestou, než odbočí ostře doprava a začne stoupat. Neoznačený hrob skrývající ostatky Josefa Richtera st. a dalších někdejších obyvatel Špindlerova Mlýna.

Píše se 25. květen 1945 a čtrnáctiletý chlapec se vydává na místní četnickou stanici, aby se zeptal, co se stalo s jeho otcem. Strážník mu oznamuje, že je mrtvý. Chlapec se pokouší argumentovat (!), že přece nejde zabíjet jen tak. Dostane se mu odpovědi, že se s tím musí smířit, protože partyzáni mají svoje vlastní zákony, a je poslán pryč. Napsat „domů by bylo onoho léta eufemismem.


Strýčku Rudi, kde jsi byl tak dlouho? A co jsi tam dělal? Onkel Rudi od Gerharda Richtera, nejdražší obraz současného umění v Česku.

Neuplyne měsíc a Josef se čtyřmi mladšími sourozenci pozoruje z korby nákladního auta vzdalující se siluetu Kozích hřbetů. Jeho matka vyzývá další dospělé, aby nebrečeli. Dostávají se do sběrného tábora (dnešní hotel EDEN v Herlíkovicích) a odtud po třídenní strastiplné cestě vlakem do poválečného Německa. Spolu s dalšími krkonošskými Němci táhnou saskými ulicemi, přespávají ve stodolách (jako utečenci nesměli nikde setrvat déle než den) a jdou stále dál – za střechou nad hlavou, jídlem a ztracenou důstojností. Josefova jedenapůlletá sestra Brigitta tyto štrapáce nepřežije. Richterovi za dobrodružných okolností přechází do americké zóny a v roce 1946 se jejich „křížová cesta“ zastavuje až v dalekém Bádensku-Würtenbersku, kde je Josef přijat do učení jako rozvážeč pečiva. Po měnové reformě může své matce koupit z učňovské výplaty podobné rádio, jaké jí bylo zabaveno v Krkonoších. Útrapy pozvolna končí a začíná nový život v Německé spolkové republice.

K minulosti se Josef Richter vrací (nebo minulost se vrací jemu?) až v 80. letech, kdy se začne angažovat v sudetoněmecké komunitě. V roce 1988 je zvolen předsedou Heimatkreis Hohenelbe a sepisuje svůj raný život do knihy nazvané „Dětská léta mezi rájem a peklem“. Hranici mezi rájem a peklem tvoří události toho léta, kterými byl násilně vytržen ze svého dětství a donucen předčasně dospět. Své vzpomínky bere Josef Richter takové, jaké jsou, jaké zůstaly. Jeho kniha tak připomíná horninu protkanou žilami dětských vzpomínek, které v ní zkameněly, aby po letech mohly vydat svědectví. Richter bere tento kámen ustrnulé paměti opět do ruky a dívá se do něj, jakoby znovu vyvolával starý film. Místo pensionovaného padesátníka k nám tak promlouvá ten malý kluk a vypravuje v úžasném detailu o barvách a vůních hor. O svém „krkonošském ráji“ na Špindlerově boudě, kde byl jeho otec obchodním vedoucím. O době předtím, kdy ještě bylo vše v pořádku a na svém místě. Opravdu bylo?

Paměť, v níž něco chybí

Na podzim roku 1938, jak si Josef vzpomíná, nebyl jeho táta nějaký čas doma. Jak se později dozvěděl, opustil Špindlerovku a „ukryl se do bezpečí“ ve Slezsku. Zda byl jeho otec tehdy na slezské straně cvičen ve Freikorps se vším, co to obnášelo (slib mlčenlivosti a přísaha doživotní věrnosti Adolfu Hitlerovi), Josef nepíše. Zato útěk otce a tet vysvětluje slovy: „Člověk se přece musel obávat války!“ (s. 53). Kdo mu to řekl? A kdo to řekl tomu, který mu to řekl? Josefovy vzpomínky můžeme číst jako projekční plátno, na kterém stále lpí – vybledlé, ale přesto stále rozpoznatelné – šmouhy, kterými jej kdysi počmárala nacistická propaganda. Ta tehdy již nějakou dobu prostřednictvím rozhlasu „masírovala“ krkonošské Němce a formovala jejich světonázor (československý rozhlas vysílal v němčině jen půl hodinu denně). Myšlenka, že pokud Československo nevyhoví Henleinovým požadavkům, bude samo pokládáno za agresora a viníka války, kterou se domníváme zahlédnout v Josefově vysvětlení, pocházela z Berlína a byla do Krkonoš přenesena radiovými vlnami.


Komunity krkonošských Němců během války takřka vymřely po meči – muži byli jako nepříliš spolehliví posláni do nejtěžších bojů. Na snímku seznam padlých z Hořejších Herlíkovic (Hackelsdorf), dnes v katastru obce Strážné.

Není to jediné memento, které je zaseto do Josefovy paměti, aby tam svědčilo o hříšnosti tehdejšího světa. Jen o několik řádek níže se dočteme, že otec vstoupil do NSKK (Nacionálně-socialistický sbor řidičů nákladních vozů), a to proto, že „rád řídil auto“ a „určitě také snil o tom, že někdy bude mít vlastní“ (s. 53). Jinde (s. 66) jsou zmíněni podvyživení muži a ženy z koncentračních táborů, kteří chodili po domech a „brali si šaty, prádlo a zejména potraviny“. Ani vzpomínka na to, jak jedna z těchto žen dala jeho sestřičce tabulku čokolády, nebrání Josefovi v tom, aby daný odstavec – jen tak – zakomponoval mezi příchod Rudé armády a hrůznosti Národního výboru. Ovšem… jakému Josefovi? Tomu čtrnáctiletému, nebo padesátiletému, který zcestoval svět (jako zaměstnanec IBM žil nějaký čas i v Paříži a Tokiu), a od něhož by člověk očekával, že si najde čas přemýšlet o tom, co si pamatuje?

Navzdory času, který od té doby uběhl, charakterizuje Richterovy vzpomínky žádná nebo minimální reflexivita. A je to právě čas, kvůli němuž jeho paměť ztrácí svou nevinnost. Zajisté, je tu trauma, které, jak Richter přiznává, se mu dosud nepodařilo překonat. Ale vedle něj tu pozorujeme i moment odhodlání. Odhodlání uchovat si svůj dětský svět bez rušivých momentů a nikdy v něm nedospět. Jen málokomu z krkonošských Němců, kteří se ve svých knihách na stará kolena vrací do Krkonoš, se podaří prolomit okovy konejšivých obrazů „modrých hor a zelených údolí“ (úvodní strofa Riesengebirgslied). Příliš dlouho byly tyto okovy uzamčené a nyní je již příliš pozdě.

Malý Josef si všímá, že se ve špindlerovském kostele sv. Petra množí věnce (za každého padlého se hraje requiem) a jako ministrant přichází pravidelně do styku s válečnými zajatci internovanými v Herlíkovicích. Dál čte nicméně Buffalo Billa a nehledě na labyrint okolního světa si žije v ráji svého srdce, jak to umí jen desetiletý kluk. Připomíná dítě hrající si na malebném pískovišti, přes jehož plot nakukuje obluda. Krok za krokem ten plot demontuje. Ale dítě si toho nevšímá. A nevšímá si toho, ani když dospěje, ani když se na jeho skráni objeví první šediny.

Muži z Krkonoš se z války nevrátili, a pokud ano, o tom, co zažili (a dělali), mlčeli. Rozhovor, v němž se synové ptají svých otců a otcové jim odpovídají, tak v rodinách původních obyvatel Krkonoš nikdy neproběhl, protože proběhnout nemohl. Paměť otců, která by propíchla bubliny vzpomínek jejich nejbližších, v tomto případě klíčová a nenahraditelná, je nenávratně ztracena. Ostatně, ani Josef Richter nejeví přání se svého otce na něco ptát. Lze se mu divit, když mu stále nikdo neodpověděl na to, proč umřel a proč jeho ostatky stále leží v roští u sjezdovky? Ty otázky nelze otočit – paměť má svou posloupnost, kterou nelze ošidit. Z hlediska své geneze tak paměť sudetských Němců zůstává pamětí žen a dětí.

Alegorie příchodu do Bavorska. Utečenci přichází do předhůří Alp a z povzdálí je sleduje Krakonoš. Jeden z obrazů v Krkonošském muzeu v Marktoberdorfu.


Druhé Krkonoše v Bavorsku

Za oknem vlaku ubíhá zvlněná krajina, po které jsou rozesety lesy, pasoucí se dobytek a dřevěné stodoly se střechami z červených tašek. Je konec září 2013 a jedeme se podívat na vlastní oči na ty „druhé“. Městečko Marktobedorf leží na dohled od Alp. V letech 1945 a 1946 sem, do bavorského Allgäue, dorazilo několik transportů s vyhnanci. Počet zdejších obyvatel se díky tomu zdvojnásobil na 6 tisíc a v obci, která si Němce z Vrchlabska oficiálně osvojila, vyrostlo Krkonošské muzeum. Četné podobizny Krakonoše v něm upomínají na dávnou dobu, kdy si lidé brali své bohy, kamkoli šli. V muzeu je také vystaven původní vrchlabský městský prapor, který si po válce někdo omotal kolem těla a pod kabátem vynesl před zraky Čechů z radnice.

V sále místního kongresového centra se schází na 160 Němců z původního vrchlabského okresu ke svému každoročnímu srazu. Většinou jsou to čilí sedm- až osmdesátníci. Navzdory svému věku i tomu, že hory opouštěli jako děti, by ale každý z nich poměrně bezpečně strčil do kapsy libovolného Čecha, pokud jde o krkonošský místopis a lokální dějiny. Sedají si kolem jednotlivých cedulek s názvy krkonošských obcí. Nejvíce pamětníků mají Hohenelbe (Vrchlabí), Arnau (Hostinné) a Hermannseifen (Rudník). Jinde ale sedí jen dva nebo tři lidi a nemálo cedulek zůstalo ležet v krabici – nikdo už nepřišel. Promítají se fotky z letošního pobytu na Erlebachově boudě a zpívá se Riesengebirgslied. Družné rozhovory starých přátel se tiší, jen když se podává večeře a během proslovů. Starosta Marktoberdorfu poukazuje na to, že „nejde nikdy o reakcionářské ideové dědictví, ale o hledání podmínek pro trvalý mír“. Staronový předseda organizace Christian Eichmann (syn posledního německého majitele papíren v Hostinném) vypichuje důležitost zdravého povědomí o dějinách.

Z 53. výročního setkání sudetoněmeckého vrchlabského okresu (Heimatkreis Hohenelbe). Špindlerův Mlýn reprezentuje s manželkou pouze pan Renner, vlastními slovy „poslední mohykán“. Svěřil se mi, že právě píše dopis špindlerovskému starostovi kvůli zmíněnému neoznačenému hrobu na Věřině cestě. Předešlé dopisy zůstaly bez odpovědi.

Ti lidé vymírají, není ale vidět, že by je to příliš ochromovalo. Mluví o digitalizaci muzea pro (rychle) blížící se dobu, kdy už nebude žít žádný pamětník, a nejnovějších aktivitách v Rudníku (o.s. Přátelé Bolkova) nebo Hořejších Herlíkovicích (o.s. SEM Přátelé Herlíkovic). Právě v těchto a podobných lokálních inciativách, které lidi spojují nikoli na základě národnosti, ale vztahu ke kulturní krajině a její minulosti, spatřují svou budoucnost. Program pokračuje v neděli na kopci nad městem u sochy Krakonoše (hledícího jak jinak na Severovýchod) a zastavením u památníku padlých. Jako každý rok. Více než 65 let po vynuceném odchodu z kdysi „nejkrásnějších hor na německém východě“ pokračuje tato pospolitost v tom, co si předsevzala – udržet si tradice, paměť, identitu, svůj odcizený svět. Sotva bychom našli v Evropě podobný kulturní výkon, srovnatelnou vůli.

Je pondělí a většina účastníků 53. setkání (začali se scházet v roce 1960) již odjela. Dokončit program a absolvovat výlet na nedaleký hrad Neuschwannstein se navzdory nepříznivému počasí rozhodla jen hrstka seniorů. Vidíme je při vystupování z vlaku ve Füssenu a spěcháme za nimi. Po několika minutách strávených vkládáním zavazadel do úschovy je ale už nenajdeme. Zmizeli v mlze.

Jan Jüptner

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.