Kdybych se narodila před sto lety v tomhle městě…

29. září, 2016 RUBRIKA Kultura


avion-001Dnešní Avion. Foto: Facebook/Čítárna a kavárna AvionNoiva

 

Píseň Jaromíra Nohavici o městě Těšíně zná téměř každý. Málokdo ovšem tuší, že překladatelkou Nohavicových textů do polštiny je Renata Putzlacher-Buchtová, jíž letos vyšla pozoruhodná kniha „V kavárně Avion, která není“. Svébytná rodinná kronika, cesta po vlastním osudu i příbězích spřízněných duší a míst, nezačíná před sto lety, ale o trochu dříve, v roce 1828.

 

Básnířka, překladatelka a polonistka Renata Putzlacher-Buchtová je mimo jiné spoluautorkou úspěšné inscenace Těšínské niebo/Cieszyńskie nebe, jejímž základem se staly právě Nohavicovy písně. V minulosti působila Renata Putzlacher jako dramaturgyně polské scény Těšínského divadla a v současné době kromě přípravy dalších divadelních a literárních projektů přednáší na brněnské Masarykově univerzitě polskou literaturu. Další výraznou osobností, s níž dodnes spolupracuje, je režisér zmíněné inscenace Radovan Lipus. Oba se narodili v roce 1966 a jsou spojeni s Těšínem. Podobných „osudových“ propojení najdeme v knize V kavárně Avion, která není celou řadu.
Kavárna Avion není jen podnikem, který ve třicátých letech stál na břehu řeky Olše v Českém Těšíně, pak zmizel a opět se zrodil, ale symbolizuje také princip: dělejte v životě to, co toužíte dělat. Navzdory všem překážkám a kotrmelcům z toho budete mít dobrý pocit. A nejen vy. „Dnes se často říká, že snění má smysl, když do hry vstupují rozum a touha. Sen se začíná zhmotňovat, když je uvážen a hluboce, opakovaně po něm toužíme. Pak se může uskutečnit…,“ píše autorka.

 
Bolestivé rozdvojení

Narodit se na hranici je vždycky komplikované, ve Slezsku to navíc bylo s národní identitou ještě o trochu obtížnější. Cizorodě znějící příjmení Putzlacher naznačuje, že rodina autorky neměla jen slovanské předky – část rodiny pocházela z Rakouska. To bylo v některých historických okamžicích normální a nikdo tomu nevěnoval pozornost. Ve 20. století se však názory na to, která národnost je „v pořádku“, měnily během několika let o sto osmdesát stupňů. Sama básnířka to poznala už při dětských hrách, kdy zjistila, že být jiná nemusí být úplně příjemné. O to více ji zajímali její předci a historie regionu. Možná už tehdy se také naučila jít vlastní cestou.

Renata Putzlacher se od narození pohybovala na polsko-českém pomezí: na svět přišla v Karviné, po mamince je Polka, vyrůstala v Českém Těšíně, studovala v Krakově a svůj život spojila kromě Těšína také s Brnem. Překládá do polštiny i češtiny, přechází z jednoho jazyka do druhého stejně lehce, jako je dnes možné překročit státní hranici mezi Těšínem a Cieszynem. O náročné cestě k této zdánlivé lehkosti, ale i k volnému pohybu přes Olši/Olzu, se píše i v knize V kavárně Avion, která není. Osudy kaffeehausu na břehu řeky se prolínají s básnířčiným životem, do textu vstupují další autoři a osobnosti: Joseph Roth, Anatole France, Jorge Luis Borges, Henryk Grynberg…Mnozí z nich jen v podobě citátů doplňujících vyprávění, jiní v roli duchovních otců a spřízněných duší, jako básnická dvojice Bohuslav Reynek a Suzanne Renaud. Oni také žili mezi Francií a Československem, Grenoblem a Petrkovem. Dvojjazyčnost a neustálé cesty, to jsou leitmotivy Avionu.

 
Avion, nebo Noiva?

Kavárna Avion je klíčem k celé knize, ačkoli onen původní kafeehaus stál na svém místě jen sedm let, od roku 1933 do začátku druhé světové války. U mostu spojujícího dva břehy, polský a český, ho nechala postavit Rosalie Wiesnerová, která vedle provozovala secesní Hotel National. Avion byl však něco jiného: moderní funkcionalistická stavba se stala oblíbeným kulturním a společenským centrem, setkávali se zde mimo jiné i pašeráci. Za těch několik let se proměnila ve fenomén. Její sláva bohužel netrvala dlouho, kavárnu poškodil již v roce 1939 výbuch – polští vojáci ustupující německé přesile se pokoušeli vyhodit do povětří těšínský most. Za války byla nejprve zabrána Němci, později demontována. Na několik desetiletí tedy zmizela – jak se ukázalo, tak „naštěstí“ pouze fyzicky, protože stále existovala v paměti místních obyvatel. A v roce 1996 ožila v autorském pořadu Renaty Putzlacher a Jarka Nohavici V Kavárně Avion, která není…/W kawiarni Avion, której nie ma… Polsko-český kabaret měnící se v divadlo vzkřísil genia loci meziválečného podniku a i díky němu se kavárna opět zhmotnila také materiálně. V roce 2010 byla otevřena kavárna a čítárna Avion/Noiva. Proč tento dvojí název? Jméno Avion se zkrátka nelíbilo jen umělcům a snílkům, ale také podnikatelům, kteří vycítí potenciál dobře prodejné značky. Ale jak se píše v Průvodci po literární kavárně, „hebrejština se čte zprava doleva a možná by i paní Rosa četla dnešní název Noiva s pochopením.“ Noiva hrdě navázala na odkaz Avionu a pro polsko-český Těšín je dalším důležitým bodem na mapě, fyzické i duchovní.

 
Silva rerum

Pro českého čtenáře může být kniha V kavárně Avion, která není trochu překvapením. Co to vlastně je? Autobiografie, román, deník, historický esej? Od každého trochu neboli silva rerum („les věcí“), žánr, který vznikl v staropolské literatuře na šlechtických dvorech a plnil roli rodinné kroniky, filozofického spisu a kuchařky v jednom. Zapisovaly se do něj úvahy, kolik se urodilo, i zprávy o vojenských taženích – chronologicky, stránka za stránkou. Jak říká sama autorka, „silva rerum je jako štafeta předávaná z generace na generaci. Jeden z předků napsal o císaři, jiný přidal recept, dědeček pak své oblíbené »vanitas vanitatum« a úryvky z básní Adama Mickiewicze. Jen data a roční období drží autory na uzdě. Já mezi listy vkládám fotografie a pohlednice, ačkoli se už často rodiny netýkají, a vzácné myšlenky lidí, kteří už nejsou“.

Pro Avion se musíte nadchnout. Je to kniha velmi osobní, kde se vzpomínky z dětství mísí s poezií a úvahami o vlastním životě. Od autorky je to velmi odvážné pozvání do soukromí, skoro až domů. Se všemi riziky, která s sebou nese ochota otevřít se i někomu jinému než jen nejbližším přátelům. Pro někoho bude charakter textu příliš privátní, jiné budou rušit literární odskoky, někdo by přivítal ucelenější příběh staré kavárny a její majitelky. Možná bychom zde mohli hledat ještě ozvěny dalšího typicky polského žánru, takzvané gavendy, což bylo původně ústní vyprávění u šlechtického stolu s mnoha odbočkami, které bavilo celou společnost dlouho do noci. Podobně máme u Avionu pocit, že před námi jednotlivé nitky splétá a rozplétá jeho autorka-vypravěčka. Občas na nás pomrkává, občas máme pocit, že bychom ji měli vzít za ruku, a jindy se spolu s ní smějeme. Odstup čtenáře není možný, pak tato kniha nefunguje. Musíme přijmout pozvání ke společné rozmluvě.

 

Renata Putzlacher-Buchtová: V kavárně Avion, která není
Přeložil Michael Alexa
Spolek Avion, Český Těšín 2016

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.