Když se klima měnilo naposledy aneb malá doba ledová

28. února, 2016 RUBRIKA Historie


Doba ledovaGlobální oteplení, nebo doba ledová? Foto: Tomáš Fošum

 

Globální oteplování rozhodně není historicky první výraznou změnou klimatu. Současné teplé období totiž začalo až na konci 19. století, přičemž mu předcházela tzv. malá doba ledová, jež odstartovala již ve 14. století. Jednalo se o dlouhou klimatickou anomálii, která zanechala velké stopy v naší historii a kultuře.

 

Každý to říká, že dřív bývalo více sněhu. Kam se sníh poděl, nevím a také meteorologové to dosud nijak nevysvětlili. Ale faktum je, že za poněkud minulejších časů bývalo sněhu habaděj, že na příklad ještě na Šimonových leptech se vyskytuje Praha docela zasněžená, že na starých litografiích vidíte prohánět se saně po pražských ulicích, že jako kluci jsme každoročně užili kulování, dlouhých klouzaček a sáněk a otiskování panáků ve sněhu a vykropování podpisů a vzorců a stavění sněhuláků daleko vydatněji, než nynější klukovské pokolení. To je úkaz tak nesporný, jako úbytek povodní, požárů a jiných přírodních zjevů, jež okouzlovaly naše dětství. Na čem to závisí, nevím; ale není to zkrátka už takové, jako to bývalo. V žádném směru. (Karel Čapek, Lidové noviny, 2. 2. 1923)

Na konci minulého roku bylo globální oteplování asi jediným mezinárodním tématem, které se v médiích prosadilo v konkurenci silné dvojky migrační krize a islámského terorismu. Po dalším výjimečně teplém a suchém roce se během pařížské klimatické konference většina světových států zavázala k pokračování v boji proti oteplování planety. Oním závazkem je snaha snížit růst teploty do roku 2100 na 1,5 až 2 °C, a to v porovnání s obdobím před počátkem průmyslové revoluce. Je tedy záhodno si o tom předindustriálním období říct něco víc.

 
Nestabilita

Malou dobou ledovou se rozumí extrémní výkyvy podnebí euroatlantického prostoru mezi 14. až 19. století s vrcholem mezi lety 1638 až 1715. Ačkoliv průměrné teploty poklesly, nešlo o období neustálé zimy, jak by možná někdo čekal, ale především o období silné nestability počasí. Malá doba ledová nahradila mimořádně teplé a stabilní období v 10. až 13. století, jemuž zase předcházelo chladnější období drsného raného středověku atd. Ale malá doba ledová z té dlouhé řady přece jenom vyčnívala. Bylo to totiž nejstudenější období za 2000 let a navíc se stalo svědkem a tak trochu i katalyzátorem největší změny v lidských dějinách – vzniku moderní společnosti.
Když si střední Evropa ve 13. století ještě s určitými odchylkami (např. hladomory let 1043 a 1281 až 1282) užívala teplé období, v němž se teploty příliš nelišily od těch dnešních, na severní periferii Evropy se už rozšiřovalo zalednění. V Českém království se tehdy rychle zvyšoval počet obyvatel, budovala se nová města a rozšiřovaly osevní plochy. Pak přišel rok 1310 a začátek poklesu teploty, který v roce 1315, kdy začala série mimořádně vlhkých let, přešel v účast střední Evropy na obrovském celoevropském hladomoru. Tzv. Velký hladomor trval do roku 1317, ve zmenšené míře až do roku 1322 a připravil Evropu o miliony životů. Hlavním poznávacím znamením nového klimatu se stala nestálost. Nestabilní počasí plné extrémů pak znamenalo ve zranitelné zemědělské společnosti neustálou hrozbu podvýživy a s ní spojený vyšší výskyt epidemií. Přes oslabené Středoevropany se tak v půlce 14. století přehnala černá smrt, doslova apokalyptická morová epidemie, která během pár let přivedla do hrobu asi třetinu Evropy. Polohou vcelku izolované české země, ležící mimo hlavní obchodní trasy, však byly většinou ušetřeny a s nimi i velká část severu střední Evropy. Uprostřed zbídačelého kontinentu tak mohla vyrůst oáza prosperity pod vládou Karla IV. České země ale nakonec celoevropskému dění neutekly a mor, který se rád vracel, do Čech pronikl roku 1380 v plné síle. Zemi doslova přeoral. Následný šok a společenské změny pak v zemi, považující se za střed křesťanského světa, výrazně přispěly k vzniku husitského hnutí.

 
Z extrému do extrému

Poté, co se české země vzpamatovaly z husitských válek, během nichž v letech 1431 až 1432 také zažily drsný hladomor, se situace výrazně zlepšila. V 1. polovině 16. století pak čteme o velkém oteplení a rozkvětu hospodářství i celé společnosti. Horká a suchá léta vrcholila na začátku 40. let 16. století, kdy vyprahlá Praha zažila ničivý požár Malé Strany a Hradčan. V něm dokonce shořely i zemské desky, tedy základní registr českého šlechtického majetku. Takové počasí přálo plodinám všeho druhu. Tehdy tu byla největší plocha vinic v dějinách a do střední Evropy občas zavítala i hejna sarančat. Přitom sarančata dnes neopouštějí Afriku. Doba nebývalé hojnosti se však v 60. letech 16. století změnila na dobu tuhých zim a krátkých lét. V 17. století se k tomuto vývoji připojila nejen ničivá třicetiletá válka, ale také anomálie ve sluneční aktivitě. Výsledkem byly extrémně tuhé zimy, ve kterých mnohem častěji zamrzaly vnitrozemské řeky a někdy i Baltské moře a dokonce sever Jadranu. V alpské části střední Evropy se začaly výrazně rozšiřovat ledovce, drtící níže položená lidská hospodářství, v Rakousku se pak díky klesající produkci vína začalo přecházet na pivo. Extrémní projevy počasí se staly důležitým pozadím velkých událostí evropské historie, jako byla porážka španělského loďstva Angličany v roce 1588, Francouzská revoluce nebo Napoleonova porážka v Rusku.

Díky geografické poloze se české země vymykaly středoevropskému průměru a během malé doby ledové tu není zaznamenán výraznější nárůst velkých potravinových krizí. Už od středověku České království plnilo funkci obilnice Evropy a vývozce potravin. Vrtkavé počasí však i zde obnovilo lidové praktikování předkřesťanské magie a zapustilo řadu pověr. Byla svěcena obilná zrna, na ochranu před bouřkami vyzváněly kostelní zvony, zapalovala se hromničná svíce, zaklínaly se mraky či krupobití a lidová tvořivost dala dokonce vzniknout nikdy neexistujícímu svatému – Janu Burianovi. Výjimka z velkých hladomorů u nás přestala platit až v pozdní fázi malé doby ledové, v letech 1770 až 1772. Po kombinaci extrémních srážek a velkého sucha v letech 1770 a 1771 se zněkolikanásobily ceny obilí, chudí lidé museli jíst kopřivy nebo kůru a podvyživené obyvatelstvo následně zasáhla epidemie tyfu. Výsledkem byla, kromě velké války, ojedinělá demografická katastrofa. Zemřelo nejméně 250 tisíc lidí, další utekli, a populace tak klesla asi o 12 až 15 %. Radikálně se zvýšil počet žebráků a kriminalita. Habsburský císařský dvůr ale zorganizoval účinnou pomoc: zakázal vývoz obilí ze země a naopak dovezl obilí z nezasažených Uher. Dobrá sklizeň roku 1772 pak definitivně ukončila tato tzv. hladová léta. Hladomor však kromě osvícenských reforem přispěl i k selským bouřím roku 1775.

 
Čarodějnické procesy versus pokrok

Změna klimatu měla i jiné průvodní jevy. Časté neúrody malé doby ledové, tehdy rozumem nevysvětlitelné a ve velkém kontrastu vůči předchozímu období relativního blahobytu, daly v evropských reáliích vzniknout novému hromosvodu lidové frustrace. Tak vznikla v 15. až 17. století „zlatá doba“ čarodějnických procesů. Nepřítel, který měl kořeny už v dávných předkřesťanských dobách, nyní přišel vhod. Čtenáře snad potěší, že české země tuto módu pěstovaly jen výjimečně a počet obětí nepřesáhl napříč staletími několik stovek. Navíc to byla spíše doména německojazyčného pohraničí, které tím navazovalo na velké procesy v německých zemích.

Pro aktivní a kriticky myslící křesťanský Západ však nebylo zlobivé počasí jenom hrozbou, ale také motivací k většímu pokroku. Nejdříve Nizozemí a potom Velká Británie vymyslely střídavé hospodářství, ve kterém se půda zúrodňovala střídáním vhodných plodin místo toho, aby její část ležela ladem. Průvodním jevem byly technické inovace, rozvoj zemědělské vědy a zavádění nových odrůd. Spolu s obilovinami se základní surovinou staly i brambory a zvýšila se spotřeba masa, protože pro hospodářská zvířata se vypěstovalo více krmiva. Když se tento postup na přelomu 18. a 19. století dostal prostřednictvím šlechty do střední Evropy a provázal se s industrializací, zpřetrhal tu sedm tisíc let trvající začarovaný kruh závislosti lidské obživy na rozmarech počasí. Hladomory v době míru nakonec zcela zmizely.

 
Oteplování uprostřed doby ledové?

Nestálé počasí však doznívalo ještě skoro celé 19. století. V roce 1816 si střední Evropa užila spolu se zbytkem světa proslulý rok bez léta, který byl výsledkem nevídaného výbuchu sopky Tambora v Indonésii. V letech 1845 a 1890 pak zažily Čechy masivní povodně, přičemž ta druhá dokonce strhla Karlův most. Pomalé oteplování začalo už v půlce 19. století, ale studené a extrémní období končí až náhle v zimě na přelomu let 1896 a 1897. Teprve od ní se datuje to pověstné globální oteplování, i když ani tento proces nebyl lineární. Nejstudenější zima století z přelomu let 1928 a 1929 byla ještě výjimkou potvrzující pravidlo, ale po roce 1939 nastala doba mírnějšího poklesu teplot, která trvala až do 70. let. Němečtí vojáci před branami Moskvy by mohli vyprávět. Proto nepřekvapí, že tehdejší klimatickou diskuzi neovládal strach z oteplování, ale naopak strach z návratu velké doby ledové. A není divu, naše současnost se vlastně uprostřed té velké doby ledové odehrává a existuje i vědecký předpoklad návratu ledovcového cyklu za 23 tisíc let. Dnes už čtyřicetileté rychlé zvyšování teplot (oproti 19. století se už celoročně oteplilo skoro o celý stupeň) ale přehodilo výhybku směrem k oteplování.

Symbolem konce malé doby ledové je vlastně obyčejný sněhulák. Původně ho lidé spíše stavěli jako zosobnění kruté zimy a sněžný muž měl děsivé rysy. Tak vypadá i jeho nejstarší vyobrazení z 18. století od polsko-německého malíře Daniela Chodowieckého. Teprve v druhé polovině 19. století se z něj stal onen veselý posel zimy. Ukazuje to na proměnu vnímání zimy ve společnosti. Díky oteplení a materiálnímu oproštění od vrtochů zemědělského roku už lidé zimu nemuseli brát jen jako dobu nebezpečí a smrti, ale mohli ocenit i její poetiku. Tu poetiku, kterou si v Česku pěstujeme jako ladovskou zimu.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.