Klid po bouři

04. října, 2019 RUBRIKA Česko


ministrKonec letní krize. Slavnostní přípitek na Hradě při jmenování nového ministra kultury. Foto: vlada.cz

 

V Česku se už stalo zvykem, že léto nebývá dobou politického klidu. Ani letošní rok nebyl výjimkou. Zažili jsme hlubokou vládní krizi, při níž podle mnoha odborných názorů došlo ze strany prezidenta k jasnému porušení ústavy. Navíc se uvnitř kabinetu rýsoval ostrý střet o rozpočet. Výsledek letní bouře je ovšem oproti původním očekáváním zcela opačný: koaliční vláda ANO a ČSSD získala na konci prázdnin mimořádnou stabilitu a zdá se, že svůj mandát může v klidu dokončit.

 

Vládní krizi odstartovala snaha sociálních demokratů zbavit se svého do té doby nevýrazného ministra kultury Antonína Staňka. Ten, veden velmi pravděpodobně touhou pojistit si svou pozici u prezidenta Miloše Zemana, provedl nečekaný tah – v dubnu odvolal ředitele Národní galerie Praha Jiřího Fajta. Bylo známo, že právě s ním měla hlava státu nevyřízené účty. Reakce zainteresované veřejnosti vyvolala paniku v řadách ČSSD, která přiměla svého ministra rezignovat. Prezident Zeman jeho demisi odmítl, na což měl právo. Předseda ČSSD Jan Hamáček pak po velkém tlaku donutil premiéra a šéfa hnutí ANO Andreje Babiše, aby Staňka navrhl odvolat.

Další prezidentovy kroky již z ústavních pravidel vybočily. Očividně zdržoval jak proces odvolání, tak i jmenování nového ministra. Nakonec Antonína Staňka odvolal, ale jeho navrženého nástupce, místopředsedu ČSSD Michala Šmardu, jmenovat odmítl. Premiér, jehož pravomoci byly tímto jednáním jasně narušeny, vystupoval po celou dobu pasivně, přičemž možnost podat na prezidenta kompetenční žalobu předem zavrhl. Jednotliví politici ČSSD pak průběžně vyhrožovali odchodem z vlády.

Výsledek celé kauzy představoval jednoznačné Zemanovo vítězství. Premiér neučinil nic, aby si vynutil svou vůli. A ČSSD pro změnu přiměla Šmardu vzdát se nominace a posadila do ministerského křesla svého univerzálního zástupce Lubomíra Zaorálka. Pachuť prohrané bitvy zakryl Andrej Babiš tím, že vše svedl na koaličního partnera. Sociální demokraté se zase pokusili odvést pozornost zásadovou bitvou o státní rozpočet.

 
Lekce z taktiky

Vedení ANO nikdy nevynikalo politickým umem. V předchozí koaliční vládě se odehrálo mnoho střetů a krizí, v nichž tehdejší sociálnědemokratický premiér Bohuslav Sobotka dokázal v taktických a procedurálních tahanicích Babišovo hnutí porazit. Fakt, že se tato vítězství neprojevovala v preferencích ČSSD a v následných volbách právě ANO zvítězilo, je zcela jiný příběh. Nicméně donedávna bylo možné s politickým amatérismem babišovců pracovat jako se stálou veličinou.

Letošní jednání o rozpočtu však ukázalo, že i ANO umí překvapit. Ministryně financí za toto hnutí Alena Schillerová za podpory premiéra Babiše už od počátku roku tlačila všechny členy vlády k výrazným úsporám, jakkoliv ekonomika i příjmy státu stále utěšeně rostou. Sociální demokraté se proto připravovali, že na podzim podstoupí klíčový střet. Bitevním polem mělo být financování jimi vedených resortů, zejména vnitra a sociálních věcí.

Vyjednávání ale dostalo zcela překvapivý směr. Ve chvíli, kdy se sociálnědemokratičtí ministři Jan Hamáček a Jana Maláčová připravovali na nesmlouvavý boj, „našlo“ ministerstvo financí dodatečné zdroje a byl uzavřen kompromis. Nechme teď stranou, kolik peněz navíc se zástupcům sociální demokracie povedlo pro své resorty vyjednat a zda budou vynaložené prostředky investovány smysluplně. Každopádně z hlediska voličského zájmu ztratila ČSSD jakoukoliv šanci napravit si před svými potenciálními sympatizanty pověst pošramocenou fraškou kolem výměny ministra kultury. Informace, které se z jednání dostaly na veřejnost, měly totiž velmi technickou povahu a zcela jistě nezískaly pro ČSSD zásadní počet nových příznivců. Sociální demokraté tak přišli o unikátní příležitost projevit se v programové oblasti, kde by se mohli prezentovat jako levicovější alternativa vůči Andreji Babišovi.

 
Vítězové a poražení

Z letní krize vyplývá několik jasných závěrů. Prvním z nich je zcela dominantní postavení prezidenta na politické scéně. Andrej Babiš, který je na Zemanovi jednoznačně politicky závislý, dobrovolně připustil, aby mu složení jeho vlastní vlády zásadně ovlivňoval. Tento moment má navíc precedenční charakter: můžeme očekávat, že přestože se v budoucnu personální obsazení obou funkcí změní, budeme podstupovat podobné spory znovu. Miloš Zeman ovládl v létě tuzemskou politiku pouze proto, že de facto nečelil odporu ani ze strany ministerského předsedy, ani od vedení ČSSD.

Nejenže se premiér Babiš dobrovolně zbavil kusu své moci, ale též dokonce připustil, aby mu opozice dala nálepku slabého a nekompetentního politika. To ho jednoznačně poškozuje v očích jeho voličů. Podpora, kterou mu současná hlava státu poskytuje, je pro něj však zjevně mnohem cennějším artiklem. Z toho lze vyvodit, že po skončení Zemanova mandátu se Babiš i jeho hnutí ocitnou ve vážných problémech.

Sociální demokraté vyšli z celého příběhu nejhůře, a to jednoznačně vlastní vinou. Nedokázali přenést odpovědnost na Babiše se Zemanem, ačkoliv se sami v celé šlamastyce ocitli vlastně omylem. Dá se pochopit, proč vedení strany na Miloše Zemana přímo nezaútočilo – drtivá většina současných či bývalých voličů ČSSD s prezidentem hluboce sympatizuje. Ale je záhadou, proč předseda Hamáček v celé krizi důkladněji nenamočil premiéra, kterému by image slabocha jednoznačně ublížila. Právě nedostatečná komunikace a nedůsledná taktika způsobily, že sociální demokraté odcházejí jako hlavní poražení. Kdyby od počátku spor nehrotili, nevyvolali by takový mediální zájem ani přehnaná očekávání. Následná snaha zakrýt vše sporem o peníze, jenž skončil dříve, než si ho někdo stačil všimnout, jejich porážku dovršila.

Po bouři nastal klid. Andrej Babiš ukázal, že socialisty ve vládě potřebuje. Jsou předvídatelnějším a méně toxickým partnerem, než by byli různí nezařazení poslanci či dokonce SPD Tomia Okamury. I ČSSD si snad na delší dobu uvědomila nutnost setrvání v této vládě. A prezidentu Zemanovi, přestože je jasným vítězem letní přetlačované, se nepodařilo sociální demokraty z vládního kabinetu vyštvat. Je velkou otázkou, zda k tomu bude mít další příležitost. Momentálně se zdá, že nově získaná stabilita vládě vydrží minimálně do krajských voleb v roce 2020. A to je víc, než se od ní dalo ještě před pár měsíci čekat.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.