Knut Hamsun. Vina, pokání a trest.

17. září, 2014 RUBRIKA Kultura


Vina

Možná jste o něm nikdy neslyšeli, ale na severu ho zná každý. Knut Hamsun, enfant terrible norských národních dějin. Hamsunovou doménou byla literatura: získal Nobelovu cenu (1920), odkoupil od Dánů vydavatelství Gylendal pro norský stát, jeho knihy dýchaly norskou půdou a fjordy. V mladém státě to byla výrazná kulturní osobnost. Nicméně v roce 1939 už to je silně nahluchlý děd s osmdesátkou na krku. Přesto překročí Rubikon z literatury do politiky a postaví se na stranu nacistů. Německou invazi vnímá jako ochrannou misi před Anglií, kterou nenávidí; těší se na nové suverénní silné Norsko, které umožní Hitlerova říše; absence demokratických principů ho neděsí, protože on nikdy demokrat nebyl. Mladé odrazuje od guerilly, oroduje za zajaté partyzány, jeho prohlášení jsou nacisty „upravována.“ Pohrdán je vlastenci i nacisty. Ačkoliv na poli literatury se pohyboval jako ryba ve vodě, v politice se nedokáže orientovat ani elementárně. Vychází z informací oficiálního norského tisku a věří své ctižádostivé mladé ženě. Hluchota, kterou trpí, má i symbolickou roli.

Touha po trestu

Pak přijde osvobození. Hamsun je zatčen, aby mohl být (po)souzen. Všichni se k němu chovají slušně. „Ano, je důležité, abychom si teď, když je mír, nepočínali stejně barbarsky jako oni,“ praví policista při zatýkání. (s. 120, Hamsun, Per Olov Enquist) Čeká ho pobyt v psychiatrické léčebně – posouzení příčetnosti, horší ale je, že se dozvídá vše o nacistickém režimu. Při projekci filmu o koncentračním táboře semitofil Hamsun omdlévá. Zcela příčetného starce Hamsuna ale nakonec nikdo trestat nechce, prý je senilní. Je to přece jen bývalá ikona národa, esence toho, co je možno o Norsku říct. Panuje tichá shoda, že se počká, až umře. Jenže Knut Hamsun se vzbouří a rozhodne se: Nezemřu, dokud mě nebudete soudit a neodsoudíte. Trvá to dva a půl roku, než konečně najde advokátku, která je svolná s ním jít do procesu. Je souzen a odsouzen.

Pokání

Hamsun žil s očima upřenýma do budoucnosti, kde se skvělo silné samostatné Norsko, a neviděl, co se děje přímo před jeho nosem. Hamsunův syndrom si nevybírá mezi velkými nebo malými lidmi. Je snadné dívat se jen kamsi do daleké minulosti/budoucnosti nebo jen těsně před sebe. Per Olof Enquist trefně poznamenává: Alternativou je schopnost dívat se daleko do budoucnosti a zároveň vidět těsně před sebe. Není to snadné. Ale kdo říkal, že to má být snadné? A to, co je obtížné, je nakonec jediné, co nám zůstane. (Per Olof Enquist, Hamsun, s.23) Jenže… Jsme lidé pyšní, ješitní, idealističtí, chybující. Na Hamsunově příběhu je ale něco jinak, než jsme zvyklí. Muž, který byl pokládán za velmi hrdého, až pyšného člověka, dokáže poznat a uznat svou chybu. A vyžaduje potrestání, jak by byl potrestán každý jiný, kdyby nebyly brány ohledy na jeho minulé zásluhy. To obdivuji. Křesťané tomu říkají pokání, psychologové sebereflexe. Ať už dělal Knut Hamsun jakékoliv chyby, jeho velikost spočívá právě ve schopnosti tyto chyby přiznat.

Nekrnět

I v naší současnosti žijí staří muži a ženy s touhou komentovat šmahem cokoliv, ale schopnost uznat svou chybu a omluvit se za ni vídáme zřídka. A nejde zdaleka o tak fatální omyly jako v Hamsunově případě. Jen silný duch unese svou chybu.

Je Hamsunova schopnost sebereflexe spojena s norskou (severskou) kulturou, nebo jde o úkaz typu hypernovy? Výše uvedená věta policisty nám také připadá, jako z jiného (než středoevropského) světa. My omlouváme své jednání vnějšími okolnostmi a druhými lidmi. A takové omluvy i považujeme za platné. Hamsun by se snadno mohl vymluvit na ženu Marii, na hluchotu, na stáří. Nedělá to. Byly by to jen výmluvy. On má svědomí, hrdost, čest. Má přece sebeúctu. Před sebou se nevymluví, proto vyžaduje soudní proces. Hamsun nerozlišuje rovinu osobní a rovinu vnějších vlivů. My Středoevropané ano. Osobní rovinu zamlčujeme. Přestanou svědomí, čest a sebeúcta existovat, když jich člověk neužívá? A co zbývá?

Nepřijímejme zakrnělá svědomí, nulovou sebeúctu a nevrťme hlavou nad pojmy čest a hrdost. Bez kultivace duše a ducha se kultura střední Evropy nepromění. A zamlčená existence vnitřní roviny lidského jednání nás žene do náruče státních uspořádání, která se svobodou, individuem a duší nepočítají.

Marie Jüptner Medková

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.