Komunisté ničili lidské osudy i místa. Příběh pátera Stanislava Lekavého a poutního kostela u Zlatých Hor

12. března, 2019 RUBRIKA Historie


Kostel Panny Marie PomocneKostel Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor v prosinci 2018. Foto (oříznuto): Táňa Matelová

 

Sám se za hrdinu nikdy nepovažoval, ačkoliv zdůrazňuje, že jich na své útrpné cestě komunistickými žaláři poznal celou řadu. Osud faráře Stanislava Lekavého je důkazem, že totalitní režimy si své oběti nevybírají pouze na základě aktivní odbojové činnosti. Tento duchovní nakonec svůj osud spojil s místem, jehož se bezcitná ruka režimu také znatelně dotkla.   

 

Občas se může zdát, že křesťanskému disentu se u nás dostává poněkud méně pozornosti než kupříkladu lidem spojeným s Chartou 77. Byly to totiž právě církve, zejména římskokatolická a řeckokatolická, s nimiž komunistická vláda Československa bojovala již od února 1948 s cílem co nejvíce eliminovat jejich vliv na společnost. Toho strana dosahovala rušením řádů a řeholí, pronásledováním a mučením kněží či vykonstruovanými procesy. Letos v prosinci uplyne přesně šedesát let od tzv. číhošťského zázraku, v českém prostředí zřejmě nejznámější vraždy duchovního, pátera Josefa Toufara, jehož bestiálně umučili příslušníci StB. Ti, kterým se podařilo estébácká muka a soustavný teror přežít, si fyzické i duševní rány nesli po celý život. Patří k nim i Stanislav Lekavý.

 
Ze školy rovnou do vězení

Narodil se roku 1930 v Josefově nedaleko Hodonína. Určitý vzor hrdinství mu v dětství poskytl jeho otec, který za druhé světové války schovával ruského zajatce. Odvaha však šla ruku v ruce s přísnou výchovou. Když se jednou chtěl Stanislav po dni stráveném oráním jít konečně napít, otec jej poslal prvně dát koním. Osmnáctiletý mladík si v tu chvíli v rozčilení pomyslel, že by v kriminále bylo lépe.

Tehdy netušil, že neuběhne ani jeden den a jeho „přání“ se mu splní. Dne 26. září 1948 byl odveden k výslechu. Důvod zněl na první pohled poměrně nevinně. Stanislavův spolužák z obchodní školy Otakar Bernátek rozdával letáky odsuzující únorový převrat a neopatrně si do notýsku poznamenal jména lidí, kteří s ním sympatizovali, včetně Stanislava. StB se na všechny uvedené osoby zaměřila. Mladí kluci si tehdy ještě plně neuvědomovali, čeho je nově nastolený režim schopen. Sám Lekavý dokonce u výslechu neviděl důvod, proč zapírat, že se s komunistickou vládou neztotožňuje. Na soud čekal ve věznici na brněnském Cejlu, kde se seznámil s dominikánským knězem Jakubem Antonínem Zemkem, který byl vůbec prvním odsouzeným duchovním u nás. Ten režim veřejně kritizoval, pomohl mnoha lidem emigrovat a následně si prošel těmi nejtěžšími komunistickými žaláři. Právě tento výjimečný člověk jako první přivedl Lekavého na myšlenku nastoupit dráhu duchovního.

Po zhruba měsíčním pobytu ve vězení byl Stanislav Lekavý dopraven k soudu v Uherském Hradišti. Rozsudek v něm vyvolal zděšení: jeho jméno v notesu jej mělo stát dva roky života. Zde se také setkal s nechvalně proslulým vyšetřovatelem Aloisem Grebeníčkem. Jakkoliv se sám výslechům pověstného tyrana vyhnul, byl svědkem vynášení mučených těl.

Po krátkém pobytu v Uherském Hradišti čekal Stanislava v únoru 1949 přesun na Bory a následně do Dolního Jiřetína na Mostecku, kde musel pracovat v hlubinných dolech. Stanislavův otec po roce pobytu syna ve vězení napsal žádost o milost Klementu Gottwaldovi. Stanislava však tento krok velmi pobouřil, neboť jej vnímal jako přiznání své viny. V reakci na to napsal svému kamarádovi, že by ve skutečnosti měli být zavřeni právě ti, kteří jej vězní. Psaní se však dostalo do rukou dozorci. V té době shodou okolností z jiřetínské věznice prchli dva vězni. Jedním z nich nebyl nikdo jiný než převaděč na Západ Josef Hasil (*1924), známý coby „král Šumavy“. Lekavého obvinili z napomáhání k útěku, načež jej čekaly korekce opět v borském vězení. Noc před převozem Stanislava ve vězení bestiálně mučili. Byl fyzicky natolik zbídačený, že od něj druhého dne při transportu lidé odvraceli zrak. Dodnes proto vzpomíná na malou cikánku, která mu do kapsy vložila balíček cigaret. Později právě za tuto dívku z vděčnosti odsloužil svoji první mši.

Tři týdny borských korekcí Stanislavovi velmi podlomily zdraví. Za tu dobu zešedivěl a začal trpět vadou řeči. Nejhorší však byla otrava krve, která vznikla kvůli zanícení ran po želízkách. Lékařskou péči mu odepřeli, proto začal prosit Boha o záchranu života. V noci si rány vykousal, vysál a poté upadl do bezvědomí. Ráno se cítil o poznání lépe. Tato událost Lekavého ovlivnila při výběru jeho budoucího povolání. Kromě fyzického utrpení se mu nejhůře vzpomíná na to, jak při mučení naříkali váleční hrdinové. Tedy muži, kteří se zasloužili o vydobytí svobody, avšak na té „špatné“ straně čili na západní frontě. V říjnu 1949 ho přesunuli do cely, kterou obývalo pětadvacet vězňů, kromě těch politických také několik masových vrahů. Právě zde se Stanislav setkal s další významnou osobností, která mu pomáhala tyto dny přečkat – majorem Reném Černým, jenž se zúčastnil obléhání Dunkerque a který byl v roce 1950 popraven po vykonstruovaném procesu.

V prosinci 1949 Stanislava přesunuli na další nechvalně známé místo, do Jáchymova. Vážil tehdy čtyřicet šest kilogramů, proto si jej nikdo nevybral do pracovní party. Představoval totiž přítěž pro splnění normy, což znamenalo trest v podobě snížení dávek jídla. To poté vedlo k nesplnění dalších norem a v konečném důsledku pak riziko nejvyšší. Nakonec na Lekavého zbyl sadistický vrah zvaný Ursus, který podvyživenému Lekavému paradoxně zachránil život, Bez něj by se mu totiž normu rozhodně splnit nepodařilo.

 
Cesta ke kněžství

Zdi vězení mohl opustit 26. září 1950. Ani mimo celu se však budoucímu páterovi nežilo lehce. Prakticky nemožné se jevilo nalezení jakékoliv práce. Stanislava propustili vždy, když na něj zaměstnavatel obdržel posudek. Brzy poté, co se mu podařilo získat stálejší místo v cihelně, mu však přišlo předvolání k povinné vojenské službě, a to k jednotkám PTP (Pomocné technické prapory). V rámci služby se tak kupříkladu podílel na výstavbě kravína na Šumavě či letiště na Plzeňsku. Vzhledem k tomu, že Stanislav otevřeně proklamoval svou víru, byli na něj nasazeni špiclové přímo z řad vojáků. Z PTP jej pustili až po třech letech.

Při práci v Kyjově si na večerní škole dodělal maturitu. Na studia bohosloví do Litoměřic však již přijat nebyl. Nastoupil tedy jako pomocný dělník v Lužicích. Stále však zůstával v hledáčku StB. Když se jednoho dne dostavil na výslech do Hodonína, překvapil jej počáteční vstřícný přístup vyšetřovatelů, kteří mu nabídli, že bude moci studovat teologii, ovšem pod podmínkou spolupráce. Zájem měli především o informace o významném emigrantovi a Stanislavově strýci, knězi Petru Lekavém, který se mimo jiné podílel na vzniku Rádia Svobodná Evropa. Když odmítl, jejich tón se razantně změnil a začali mu vyhrožovat dvaceti lety vězení. Po nějakém čase se Stanislav vzdal myšlenky na to stát se knězem, oženil se a začal se živit jako řidič u ostravských pozemních staveb. Po uvolnění poměrů na počátku roku 1968 se mu částečně splnil sen a mohl nastoupit na studium teologie v Olomouci. Klidné pokračování studia mu však překazil nástup normalizace. Školu tajně dokončil až v roce 1975.

V roce 1978 podala Lekavého manželka žádost o rozvod, což jej zdrtilo. Zároveň však přišla jedna velmi nečekaná a nadmíru pozitivní zpráva, ve kterou již nedoufal: bylo mu nabídnuto tajné vysvěcení. Tehdy se jeho cesta opět střetla s páterem Antonínem Zemkem, který jej na svěcení, k němuž došlo v červenci 1979, připravoval.

Stanislav se však až do revoluce nemohl zbavit dohledu StB. Například když působil jako účetní v Petrovicích u Krnova, udal jej spolupracovník za styky se zahraničím. Komunisté také dobře monitorovali Lekavého veřejné vystupování proti utlačování členů církve, mimo jiné také legendárního katolického disidenta Augustina Navrátila, jenž byl internován v psychiatrické léčebně v Kroměříži. Po pádu režimu církevní soud prozkoumával platnost Stanislavova sňatku. Osmileté čekání se nakonec vyplatilo. V září 1988 byl oficiálně vysvěcen na římskokatolického kněze a v únoru následujícího roku spojil svůj na třináct let život s místem, které taktéž režim nikterak nešetřil – stal se farářem obnoveného poutního kostela Panny Marie Pomocné (Maria Hilf) u Zlatých Hor. Jeho osud se s tímto chrámem prolnul již v šedesátých letech. Jednalo se tedy o návrat. Není to ovšem zdaleka jediný zajímavý moment v pohnuté historii tohoto místa.

  
Příběh kostela Panny Marie Pomocné

Psal se rok 1647, když Anna Tannheiserová, žena řezníka ze Zlatých Hor (Zuckmantel), prchala do neprostupných jesenických hvozdů před hordou švédských vojáků. Jelikož se potýkala s porodními bolestmi, začala se modlit k Bohu a k Panně Marii o pomoc. Na úbočí Příčného vrchu (Querberg), v místě zvaném Boží dar (Gottesgabe), pak povila zdravého potomka. Syn dostal jméno Martin a v dospělosti se stal váženým radním v dnes polském Prudniku (Neustadt). Před svojí smrtí vyslovil přání, aby na místě jeho zrodu umístili zpodobnění Bohorodičky. Tento úkol zadala jeho dcera Dorota Weissová prudnickému malíři Simonu Schwarzerovi. Obraz, jenž je kopií slavného díla Lucase Cranacha staršího, nechala Weissová zavěsit na jedli u skalního převisu, u kterého její otec spatřil světlo světa. Lidé tam brzy začali zažívat nejrůznější zjevení a z lokality se postupně stalo oblíbené poutní místo.

V letech 1743–1744 zde nechal farní úřad vybudovat dřevěnou kapli. Tehdy svou činnost zahájila také komise pro posuzování pravdivosti zázraků, skládající se kromě duchovních také z lékařů. Uznáno bylo hned několik zázračných uzdravení: vrácení sluchu, zraku či záchrana dítěte před udušením. V roce 1754 byl obraz přesunut do farního kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Zlatých Horách, avšak poutní místo na Božím daru zůstalo zachováno a pro zdejší kapli byla zhotovena kopie Schwarzerova díla.

Nechybělo mnoho, aby kaple padla za oběť často poněkud přehnaným reformám císaře Josefa II. Když však krajský úřad s konečnou platností rozhodl o nutnosti zbourání objektu, nenašel se nikdo, kdo by tento příkaz vykonal, a to navzdory vysoké odměně. Informace o dalších osudech stavby v tomto období jsou dosti nejasné a zmatečné. Z korespondence faráře Philippa Dittricha s patronátním úřadem knížete biskupa ve Zlatých Horách vyplývá, že kaple měla shořet, ale chybí časový údaj. Každopádně již v roce 1811 díky úsilí biskupského lesního úřadu sloužila věřícím kaple nová. O změnu dřevěné stavby ve zděný kostel se nejvíce zasloužil právě farář Dittrich, přičemž svatostánek vznikl pouze z darů věřících. Do konce 19. století pak byl kostel dále zvelebován a větší pohromy se mu zdárně vyhýbaly až do konce druhé světové války. Relativně poklidné období skončilo až s nástupem komunistů k moci.

V květnu 1955 byl vydán zákaz konání bohoslužeb v kostele Panny Marie Pomocné i vstupu poutníkům do areálu z důvodu důlní činnosti. Paradox spočíval v tom, že nevěřících se tento zákaz netýkal, což dokazuje, že důvody byly ryze účelové. I když k pokusům o záchranu místa došlo hned několikrát (nejvýrazněji v roce 1970, kdy farář Metoděj Nečas zajistil finanční prostředky i plány na opravy), všechny snahy nakonec státní aparát zmařil. Mezitím Stanislav Lekavý v roce 1965 nastoupil do Rudných dolů Jeseník. Místo to bylo na první pohled nehostinné, avšak skýtalo působivý výhled přímo na neprostupné lesy, z nichž kostel vyčníval. Stanislav se jednoho dne rozhodl k němu vydat. Zdejší atmosféra jej natolik zaujala, že sem chodíval každý měsíc a rozjímal nad podobností osudu tohoto objektu se svým vlastním životem.

Celý areál již totiž značně poznamenal řízený vandalismus, a to do takové míry, že z kostela postupem času zůstalo pouze torzo. Zničeny byly vzácné varhany, zmizely schody, dlaždice i obložení (materiál byl mimo jiné zužitkován na výstavbu čekárny nedaleké zastávky autobusů). Smrtelný úder dostalo poutní místo 24. listopadu 1973, kdy jej dynamit, včetně okolních kapliček a křížové cesty, srovnal se zemí. Zbyla pouze posvátná studánka. Podle informací zaznamenaných v publikaci Sotirise Joanidise Zlaté Hory v Jeseníkách. Letopisy se do kostela ještě před samotnou demolicí dvakrát vydala výprava horolezců. Poprvé, aby prozkoumali obsah kopule (ta již však byla vykradená), podruhé pak k základnímu kameni. Tam se skutečně podařilo nalézt plechovku obsahující mimo jiné mince zřejmě ještě z dob původní dřevěné kaple a také listinu, která však byla kvůli poškození nečitelná. Výprava předala plechovku i s dokumentem bruntálskému muzeu s nadějí, že se svitek podaří rozluštit. Když se po revoluci na nalezený artefakt ptali, nikdo již nedovedl říci, kde plechovka s listinou skončila.

 
Kostel tří národů

Po pádu režimu na sebe snahy o obnovu poutního místa nenechaly dlouho čekat. Již v roce 1990 vznikl přípravný výbor pro obnovu kostela a v dubnu téhož roku papež Jan Pavel II. posvětil na Velehradě základní kámen budoucí stavby. Ani absence svatostánku však věřící neodradila od toho, aby se zde již v létě 1991 uskutečnila pouť. Celý církevní komplex, jehož architektonický plán vypracovali Tomáš Černoušek a František Zajíček, má symbolizovat otevřenou náruč. Průčelí pak dominuje monumentální mozaika Panny Marie s dítětem, jež je kopií původního obrazu, který lze spatřit ve farním kostele ve Zlatých Horách.

Stavební práce započaly v dubnu 1993 a k vysvěcení došlo v září 1995. Veřejná sbírka však probíhala již od roku 1991. Na ní se mimo jiné značnou měrou podíleli němečtí krajané, kteří byli po roce 1945 vysídleni, dále pak věřící z Polska a Švýcarska. Chrám je tak místem spojování národů, a to nejen v symbolickém slova smyslu – každý rok se v kostele Panny Marie Pomocné koná třetí zářijovou sobotu pouť Tří národů. Ta poskytuje příležitost k setkání českých, německých a polských věřících, tedy těch, kteří jsou s historií tohoto místa spjati nejvíce. V roce 2007 farář a správce tohoto místa Stanislav Lekavý přijal Zlaté srdce Evropy jakožto ocenění za snahu o sblížení a porozumění těchto tří národů. Své působení zde ukončil v roce 2012, kdy odešel kvůli svému zdravotnímu stavu na odpočinek do Domova sv. Kříže v Kroměříži. Při svém loučení zdůraznil výjimečnost tohoto místa, které je nedílnou součástí hor, jejichž jedinečnou atmosféru si tolik zamiloval.

 

 

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.