Konec srandy v Německu?

30. května, 2016 RUBRIKA Střední Evropa


AMAngie v hlavní roli. Foto: Facebook/AngelaMerkel

 

Dovedete si představit, že by se premiér Bohuslav Sobotka omlouval svému ruskému protějšku, kdyby si v České televizi Petr Čtvrtníček utahoval z ruského prezidenta Vladimira Putina? Něco podobného se stalo v Německu v kauze komika Jana Böhmermanna, jehož vystoupení se dotklo tureckého prezidenta. Samotný komik přitom není v případu nejdůležitější osobou. Hlavní roli zde hraje kancléřka Angela Merkelová a její plán na řešení migrační krize.

 

Böhmermann pojal své televizní vystoupení odvysílané na konci března jako ilustraci hranice mezi satirou a urážkou. Reagoval tím na předvolání německého velvyslance v Ankaře kvůli satirickému klipu, jejž odvysílala jedna z německých stanic o čtrnáct dní dříve. Jan Böhmermann oslovil tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana s tím, že zatímco ten předchozí klip nebyl urážlivý ani hanlivý, nyní mu ukáže, co by bylo možné chápat jako hanobení.

 
Jeden v tisícovém davu

Následná báseň by se rozhodně nemohla vysílat před desátou hodinou večerní, jelikož v ní turecký prezident vystupuje nejen jako hlupák, ale i zoofil, pedofil a násilník. Populárnímu komikovi, který je známý ostrým humorem, jenž leží v žaludku i řadě Němců, nyní hrozí za urážku tureckého prezidenta až pětileté vězení. Umožňuje to téměř zapomenutý paragraf německého trestního zákoníku, relikt z doby císařství, podle kterého je možné stíhat německého občana za urážku cizí hlavy státu, pokud k tomu udělí souhlas německý kabinet.

Böhmernann není jediný, kdo kvůli údajné urážce tureckého prezidenta čelí stíhání. V Turecku má stejný problém 1845 lidí. Patří mezi ně novináři, umělci, opoziční politici a dokonce i děti. Trestně zodpovědné jsou v Turecku od třinácti let.

Nejen kvůli tomu je Turecko až na 151. místě ze 180 v žebříčku svobody médií zpracovaném Reportéry bez hranic. To znamená několik míst za Ruskem a o pár příček před Běloruskem. Za mřížemi tráví v Turecku svůj čas asi třicítka novinářů.

 
Sázka na riskantní kartu

Böhmermann ale v aféře nehraje hlavní roli a téměř se ztratil ze scény. Klíčový part nenáleží ani urážlivému tureckému prezidentovi. Stěžejní úloha připadla Angele Merkelové – nejvlivnější ženě světa, která se na tomto postu drží již dlouhých pět let.

Satirický skeč by byl zanedbatelnou historkou, pro někoho zábavnou, pro někoho nechutnou, kdybychom se na něj nedívali v kontextu aktuálních vztahů Evropy k Turecku a především Berlínu k Ankaře. Kauza je totiž důležitá v tom, že ukázala slabinu německého plánu na řešení migrační krize, jenž počítá se spoluprací s Erdoganovým Tureckem. Merkelová podobně jako při řecké krizi vsadila na jedinou kartu, kterou považuje za „alternativlos“– tedy bez alternativy. Již při dluhové krizi tento přístup mnohé Němce popuzoval. Tehdy dal vzniknout politické straně Alternativa pro Německo (AfD), která teď Merkelové působí mnoho starostí. Nyní může být cena za sázku na nejistou kartu pro německou kancléřku mnohem vyšší.

Úspěch jejího plánu totiž visí na vstřícnosti politika, který je absolutně nepředvídatelný. Tentokrát si přál potrestání komika, příště to může být cokoliv jiného. Německá média v této situaci mimo jiné připomínají, že „sultán“ Erdogan buduje řízenou demokracii à la Putin a vojensky útočí na kurdskou menšinu.

Německá kancléřka dělá pro úspěch svého plánu vše. Turecko velmi často navštěvuje a podle serveru Politico.eu trvala na tom, aby Evropská komise na podzim odložila vydání zprávy, v níž kritizuje stav demokracie a právního státu v Turecku, na dobu po uskutečnění tamních parlamentních voleb. Krátce před nimi se sama do Ankary vydala, což bylo zpravidla interpretováno jako snaha pomoci Erdoganovi v předvolební kampani.

 
Dvě třetiny Němců se stíháním nesouhlasí

Merkelová během své kariéry vždy dbala na veřejné mínění. Asi nejvýraznějším projevem citlivosti na nálady ve veřejnosti bylo rychlé a pro ostatní evropské státy překvapivé vyhlášení tzv. Energiewende – odchodu od jádra, když německá veřejnost byla šokována jadernou havárií ve Fukušimě.

I v kauze komika Böhmermanna si je kancléřka vědoma jasného rozložení nálad ve veřejnosti. Velká většina komentářů v tisku se stavěla proti komikovu stíhání a ústupek Erdoganovi chápala jako ohrožení německého chápání svobody slova. Průzkum deníku Bild Am Sonntag ukázal, že podle 66 procent Němců bylo zahájení stíhání chybou. Souhlasilo s ním jen 22 procent Němců.

Merkelová se ocitla mezi mlýnskými kameny. Před obavami ze ztráty přízně voličů ale zvítězil strach z kolapsu strategie v migrační krizi. Jasný ústupek Erdoganovi se aspoň pokusila zakamuflovat tím, že souhlas se zahájením stíhání vysvětlila slovy, že je důležité, aby v právním státě o vině rozhodovali státní zástupci a soudci, nikoli politici. S takovým vyjádřením by se nedalo polemizovat, kdyby již předtím nestihla veřejně vyjádřit svůj názor na Böhmermannovo vystoupení.

 
Problematický telefonát

Krátce po odvysílání satiry Angela Merkelová záležitost žehlila v telefonickém rozhovoru s tureckým premiérem Ahmetem Davutogluem. „Kancléřka se shodla s předsedou vlády, že se jednalo o vědomě zraňující text,“ řekl o rozhovoru její mluvčí Steffen Seibert.

Již nad těmito slovy se pozastavovala řada komentátorů. Má smysl hodnotit, zda satira byla či nebyla úmyslně zraňující? To je jen jedna z mnoha otázek, které k danému výroku padaly. Novináři byli vyjádřením zaskočeni i proto, že Seibert na dotazy na kancléřčiny telefonáty a jejich obsah běžně neodpovídá. Většina médií se shodla v hodnocení, že kancléřka se telefonátem snažila předejít zahájení stíhání, které jí mohlo ubrat politické body.

Kancléřka tím ale veřejnosti odhalila svou slabost vůči Erdoganovi, aniž by uspěla ve svém plánu. Turecký prezident si totiž stihnul pojistit, že se Böhmermann stíhání nevyhne, ani kdyby ho kancléřka podpořila. Osobně podal žalobu u mohučského zastupitelství na urážku své osoby i v občanskoprávním sporu. A nebyl jediný, v Mohuči zaznamenali na Böhmermanna řadu dalších žalob.

 
Jak nenapravovat chyby

Němečtí novináři v kontextu této kauzy rádi připomínají, jak velkou proměnou Angela Merkelová v otázce lidských práv a svobody projevu v posledních letech prošla. „Nic takového se dříve nedělo. Před dobrými deseti lety, když Merkelová nastoupila do úřadu, kritizovala porušování lidských práv v Číně a Rusku a požadovala od USA zavření věznice v Guantánamu. Nyní měří společně s vládou, která posílá novináře do vězení, kde leží hranice svobody tisku a umění,“ komentuje dění magazín Der Spiegel.

Média připomněla i její chyby v migrační politice, které Böhmermannova kauza zviditelnila. Řada z nich na rozdíl od českých novinářů nevidí prvotní chybu Merkelové v migrační krizi již ve vstřícném gestu ze srpna 2015, jež bylo interpretováno jako pozvání Syřanů do Německa. Třeba podle magazínu Der Spiegel se omylu dopustila, až když přecenila svou schopnost přimět ostatní státy EU a i samotné migranty k tomu, aby naplňovali její cíle.

Nevyšel proto její základní plán, podle něhož měli být migranti registrováni v tzv. hotspotech v Itálii a v Řecku a z nich dále distribuováni podle klíče stanoveného Evropskou komisí do členských zemí EU. Takto mělo být přemístěno 160 tisíc žadatelů o azyl, za prvních sedm měsíců se však nepodařilo dosáhnout ani jednoprocentní úspěšnosti – relokováno bylo 1425 migrantů.

Když si Merkelová svou chybu připustila, snažila se ji napravit tím, že zodpovědnost za řešení přenese na Turecko, jež by za ústupky v jiných záležitostech zastavilo příliv uprchlíků do Evropy. Dohoda s Ankarou měla pomoci Merkelové, aby si zachovala image političky, která je vstřícná k uprchlíkům a jejíž země je morálně vyspělejší než státy, které před příchozími staví ploty. Špinavou práci by odvedl někdo jiný.

 
Kdo je tady provokatér?

Podle magazínu Der Spiegel není opravdovým provokatérem Böhmermann, ale Erdogan. „Jeho provokace nejsou vůbec vtipné. To je kontext, který nemůžeme zapomenout, když diskutujeme o urážející básni, kterou složil Böhmermann,“ napsal časopis.

Jednou z tureckých akcí, kterou řada komentátorů vnímala jako provokaci, bylo na začátku března násilné převzetí opozičního listu Zaman tureckou vládou, a to v den návštěvy předsedy Evropské rady Donalda Tuska. Pouhé dva dny na to přijel do Bruselu turecký premiér Davutoglu a vnějším pozorovatelům se mohlo zdát, jako by si z Evropanů vystřelil.

Překvapeným premiérům a prezidentům evropských států totiž místo předjednané dohody přednesl pro ně absolutně neznámý dokument. Potuchy o něm měli jen dva z přítomných lídrů – Angela Merkelová a představitel předsedající země nizozemský premiér Mark Rutte. Přesto lídři rozhodnutí pouze odsunuli na summit plánovaný necelé dva týdny poté, kdy s drobnými formálními změnami tureckou nabídku přijali.

Na vrcholné schůzce přišla na přetřes i otázka svobody médií v Turecku. Evropským lídrům nicméně stačilo lakonické konstatování tamního premiéra, že „svoboda projevu je naší základní hodnotou“ a on sám je proti omezování svobody slova i médií.

 
Zákazy a výhrůžky pokračují

V následujících týdnech nastaly další události, které působí jako snaha Ankary dokázat jasně svou převahu nad Evropou. Pár hodin po odletu Angely Merkelové z návštěvy Turecka zadržely 23. dubna turecké úřady kvůli kritice tureckého prezidenta nizozemskou novinářku tureckého původu Ebru Umarovou. Turecko také odepřelo vstup do země zpravodajovi německé veřejnoprávní televize ARD Volkeru Schwenckovi.

Na orchestr z německých Drážďan zase turecké úřady vyvíjely tlak kvůli slovu genocida, jež bylo použito v rámci koncertu u příležitosti výročí masakru Arménů v roce 1915. Ankara se podle drážďanských symfoniků obrátila i na Evropskou komisi, která projekt finančně podpořila. Komise slovo genocida z textu věnovanému tomuto koncertu na svých stránkách stáhla.

Rozhodně nejproblematičtější ale byly výhrůžky Ankary, že dohodu o řešení migrační krize zablokuje, pokud do června nedostane bezvízový styk s EU. Na začátku května navrhla Evropská komise, aby Turecko bezvízový styk získalo. A to i přesto, že v té době stále nesplnilo požadavky v pěti oblastech – boji proti korupci, ochraně dat, spolupráci soudů s unijními státy, spolupráci s Europolem a u protiteroristických zákonů. Komise také přiznala, že Turecko nestihne včas zavést biometrické pasy, které jsou předpokladem bezvízového styku. Doufejme, že v tomto případě Evropané nátlaku neustoupí a na splnění podmínek budou trvat. Především kvůli politice kancléřky Merkelové Evropané ustoupili „tureckému sultánovi“ už příliš.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.