Koronakrize Evropskou unii neochromila. Rýsuje se cesta ven

11. června, 2020 RUBRIKA Střední Evropa


imageUPřesvědčí Ursula Von der Leyenová členské státy o navrženém unijním rozpočtu? Foto: Wikimedia Commons/European Parliament

 

Evropská unie by se měla vybavit masivním sedmiletým rozpočtem, který by byl na výši výzev způsobených dopady koronavirové krize. Návrh předložený Evropskou komisí budou nyní zkoumat vlády. Konečné rozhodnutí přísluší Evropské radě a posléze Evropskému parlamentu. Při ideálním scénáři by se tak úspěšně završilo více než dvouměsíční úsilí EU vypořádat se s nejhorší epidemiologickou a posléze ekonomickou a sociální krizí, jakou poválečná Evropa zažila. Zatímco v březnu jasně převládla jednostranná národní opatření a na společenství se zapomínalo, postupně se navracela potřeba spolupráce a koordinace. Při pohledu zpět je zřejmé, že EU v mimořádných podmínkách a po prvotním zaváhání odvedla dobrou práci.

 

Návrh Evropské komise z 27. května počítá v unijním rozpočtu se sumou 1,85 bilionu eur, tedy necelých 50 bilionů korun, na období 2021-2027. Z toho 750 miliard by mělo formu fondu obnovy a mířilo by přímo na epidemiologické účely a na okamžitou nápravu „koronavirových“ ekonomických škod, zbytek by se vynaložil podle tradiční rozpočtové receptury EU. Návrh je tedy podstatně jiný než ten, který členské státy neschválily v únoru. Klasický sedmiletý rozpočtový rámec počítá s nepatrně vyššími výdaji, zato fond obnovy nemá v evropské historii obdoby. Pět set ze 750 miliard má být rozdělováno formou nevratných dotací, 250 miliard pak jako vratné půjčky. Evropská komise si celou částku výhodně půjčí na mezinárodním trhu. Peníze budou určeny všem a rozdělí se podle podmínek obsažených v nitru třísetstránkového dokumentu. Přednost dostanou nejpostiženější ekonomiky. Fond se tak má stát praktickým vyjádřením solidarity jako tmelícího principu Evropské unie – podpory se dostane těm nejpotřebnějším, na úhradě se budou podílet všichni.

Právě přístup k tomuto principu se stal v době pandemie ostudnou ukázkou diametrálních rozdílů ve vnímání smyslu a naplňování evropské integrace. Pro Itálii, Španělsko, do jisté míry i Francii či Belgii měla takřka totální karanténa na pozadí vysokých počtů nakažených a mrtvých zdrcující dopady. Tyto země od března horovaly pro emisi speciálních evropských dluhopisů, které by jim umožnily sanovat ekonomiky za přispění ostatních zemí eurozóny. Narazily ovšem na rozhodný odpor skupiny „šetrných“, tedy Nizozemska, Rakouska, Dánska a Švédska, zásadně odmítajících jakékoli vytváření společných dluhů. Hádka mezi oběma tábory živila novinové titulky po dlouhé týdny a úspěšně diskreditovala v očích veřejnosti jakoukoliv pomocnou ruku Evropské unie.

Naštěstí Německo, nejsilnější a nejbohatší země společenství, má ve svém čele nadále kancléřku, která sice často dlouho otálí a přemýšlí, ale nakonec obvykle dovede uhodit hřebík na hlavičku. Angela Merkelová v simultánním mediálním výstupu s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem vyhlásila ochotu pomoci nejpostiženějším zemím právě oním půl bilionem. Opustila tak řady „šetrných“, kteří na ni dlouho spoléhali, dala naději těm nejvíce postiženým a zejména oprášila pár starých dobrých hodnot v okamžiku opravdové nouze, jakou EU za dobu své existence nezažila. Byl to nejen rozchod s německou doktrínou vyváženého evropského rozpočtu a nesdílení jakýchkoli dluhů, ale především státnický počin.

Pozorovatelé napříč Evropou spekulovali o tom, co Merkelovou vedlo k otočce o 180 stupňů – zda cit pro historickou odpovědnost, nebo, přízemněji, dopad rozsudku německého ústavního soudu upírajícího Evropské centrální bance právo nakupovat dluhopisy vlád členských zemí. Roli zajisté hrála i její opětovně silná domácí popularita po dobře zvládnuté odpovědi na pandemii, stejně jako příprava na nadcházející německé předsednictví v EU. Ať už to bylo jakkoli, Merkelová opět překvapila, a to nejen politiky napříč Evropou, ale i špičky své vlastní CDU a sesterské CSU. Postupovala v součinnosti s Francií, takže všichni pochopili, že jde o velmi silný návrh.

Příští týdny ukážou, nakolik budou „spořivé“ státy odolávat tomuto tlaku a bránit kompromisu na základě zmíněného návrhu Evropské komise. Jejich první reakce na německo-francouzský návrh byla jasně negativní – ve společném prohlášení odmítly jakékoli sdílení dluhu na unijní úrovni, stejně jako zvýšení rozpočtu Evropské unie. Pokud by se mělo pomáhat nejpostiženějším zemím, tak jedině půjčkami, nikoli dotacemi, a to za přísných podmínek a pod důslednou kontrolou. Tedy přesně to, co třeba italský premiér Giuseppe Conte a priori odmítá.

Negativní reakce přišla také z Prahy. Česká republika jako zatím čistý příjemce z rozpočtu EU by se teoreticky měla radovat z jeho navrženého navýšení. Jenže z dostupných informací je zřejmé, že na dodatečné peníze dosáhnou z výše zmíněných důvodů snáze Itálie či Španělsko než „obvyklí“ konzumenti jako Česko. Premiérovi Andreji Babišovi se nelíbí, že by měli víc dostat ti nejvíce postižení. „Bylo by nespravedlivé, kdybychom kvůli tomu, že jsme byli úspěšní, byli penalizováni,“ řekl premiér. Jeho názor byl v Evropě naštěstí ojedinělý.

 
Četné finanční injekce

Propad unijní ekonomiky se pro rok 2020 odhaduje na sedm až deset procent. Všechny vlády schválily objemné záchranné balíčky s cílem zamezit masovým bankrotům a propouštění a významně se zadlužily. Opatření v jednotlivých zemích jsou klíčová a daleko přesahují cokoli, co lze očekávat na úrovni EU. Evropské gesto je však důležité jako doplňková injekce, vzpruha pro společný trh i jako politický čin svědčící o užitečnosti unijního projektu. Oč tedy konkrétně jde?

Komise v tuto chvíli navrhuje členským státům, aby příspěvky do společného rozpočtu v souladu s dikcí základní smlouvy vzrostly na dvě procenta hrubého národního důchodu. Vlády budou nadále odvádět méně, nějakých 1,1 procenta HND, ale teoretické navýšení příspěvku bude sloužit jako záruka pro úvěr ve výši 750 miliard eur, které si Evropská komise výhodně půjčí na mezinárodních trzích. Tato částka se tak stane mimořádnou součástí sedmiletého rozpočtu a bude sloužit k utlumení ekonomických dopadů koronavirové krize. V praxi to znamená, že se peníze budou přelévat z jedné kapsy do druhé a ti bohatší nakonec zaplatí, aspoň částečně, za pomoc těm potřebnějším. A to prostřednictvím rozpočtu EU. Komise mimo jiné také sdělila, že by byla ráda, kdyby na to mohla použít vedle příspěvků členských zemí do rozpočtu EU rovněž větší vlastní zdroje – předsedkyně Ursula von der Leyenová zmínila uhlíkovou daň na vnějších hranicích (šlo by o navýšení cel podle ekologické stopy daného mimoevropského zboží), daň z obchodu s emisními povolenkami nebo blíže nespecifikovanou digitální daň zřejmě zacílenou na internetové giganty jako Google. Každý z těchto nástrojů je ovšem nějak kontroverzní a jednání o nich budou složitá. Osud rozpočtu na nich však naštěstí není závislý, vzhledem k tomu, že splácení vypůjčených 750 miliard má začít až od roku 2028.

Lídrům sedmadvacítky bude tedy předložen projekt nejvyššího rozpočtového rámce v dějinách EU, který se orientuje na oživení ekonomik. Zároveň ovšem zachovává velké priority vyhlášené Komisí pro příští období, jako jsou boj proti změnám klimatu nebo digitalizace. Komise se snaží dát najevo, že jí nejde o pouhý návrat ke stavu před epidemií, ale že chce tuto patálii využít k úpravě směřování napravujících se ekonomik. Což je ovšem další trn v oku pro českou vládu a jejího předsedu, který nerad slyší o míchání antikoronavirové strategie s jakýmikoli klimatickými ambicemi. „Vědci dříve či později najdou vakcínu proti koronaviru,“ řekla von der Leyenová v Evropském parlamentu. „Ale na klimatickou změnu žádnou vakcínu nemáme. Nesmíme se proto vracet ke starým schématům a stavět obnovu na včerejší ekonomice.“

Návrh obrovského rozpočtu, který je na stole od 27. května, bude předmětem obtížného jednání členských států. Lídři zemí EU se sejdou, ať už fyzicky či ještě virtuálně, 19. června, ale to bude zřejmě jen první sonda. Pozornost se soustředí na poměr mezi dotacemi a úvěry, na zavádění nových evropských daní, na podmínky rozdělování grantů jak z hlediska dopadů pandemie, tak z pohledu budoucích priorit. Všichni budou počítat, co z toho budou mít v porovnání s ostatními a kolik velkorysosti si budou moci dovolit s ohledem na své domácí politické postavení a tlak opozice včetně protievropsky naladěných politických proudů, které v mnoha zemích zesílily.

V tomto novém kontextu by se mohlo zapomenout, že se členské země už dříve v květnu dohodly na balíčku tří úvěrových opatření v hodnotě 540 miliard eur. Prvním je uvolnění 240 miliard eur ze záchranného fondu eurozóny pro půjčky do státních rozpočtů zemí, kde se platí eurem, a to do výše dvou procent jejich hrubého domácího produktu. Dalších necelých 50 miliard by mělo být vyčleněno za podobných podmínek z takzvaného nástroje BPI pro země mimo eurozónu, tedy i Česko. Pro všechny členské státy pak jsou k dispozici další dva zdroje – navýšení kreditů od Evropské investiční banky na 200 miliard eur, hlavně pro malé a střední podniky postižené krizí, a mobilizace 100 miliard pro úvěry na záchranné kroky ve prospěch zaměstnanosti. Danou částku si na mezinárodních trzích půjčila Evropská komise. Tyto tři nástroje byly v květnu spuštěny se souhlasem všech členských států včetně ČR, ale česká vláda zatím neoznámila, zda bude mít o tyto půjčky zájem a na co by je chtěla využít.

 
Parník neselhal

Krize způsobená šířením nemoci covid-19 názorně ukázala, jak obtížná může být spolupráce v rámci Evropské unie, pokud dojde k události takto výjimečné, nečekané, rozsáhlé, a to navíc v oblasti zdravotnictví, kde EU má pouze podpůrnou pravomoc. Od začátku března jsme byli svědky sedmadvaceti často velmi odlišných národních strategií, jednostranného uzavírání hranic a soustředění se na domácí taktiku potírání nákazy. Na Evropskou unii si v první fázi nikdo moc nevzpomněl, a pokud ano, tak to bylo žehrání na ten či onen aspekt národních opatření. Šlo například o italské výtky na adresu zemí jako Německo, které v prvních dnech zakázalo vývoz zdravotních pomůcek a dočkalo se tak obvinění z nedostatku solidarity. Ještě nikdy nemusela Unie čelit tak obtížné krizi a její absence v prvních dnech, či spíše absence pocitu, že jsou nutné nadnárodní odpovědi, vedla řadu komentátorů ke spekulacím, že právě toto bude pro EU onen umíráček, který se jí od brexitu pravidelně předpovídá.

Hbitá reakce na momentální změny situace a kreativní vynalézavost nejsou zrovna charakteristické rysy evropských institucí, které mají v genech zakódované respektování právních norem a pohyb v rámci jimi stanovených mantinelů. Bývají přirovnávány k velkým zaoceánským parníkům, jež se prostě nedokážou ani v extrémním případě otočit na obrtlíku jako nějaká plachetnice. Přesto neselhaly ty mechanismy, které měly být uvedeny do pohybu. V lednu se spustil systém včasného varování nabádající k bdělosti před epidemií, ale většina vlád nebrala jeho signály vážně. Od února Komise koordinovala repatriaci Evropanů z různých koutů světa. Na výzkumné projekty spojené s novým koronavirem se neuvěřitelně rychle vyčlenilo 40 milionů eur a na dodatečná opatření proti blížící se epidemii dalších 232 milionů. Evropská komise zorganizovala online dárcovskou konferenci na nejvyšší úrovni, při níž se vybralo na vývoj vakcíny proti covid-19 sedm a půl miliardy eur. Souběžně se rozbíhaly desítky dalších vesměs technických kroků, vše v rámci oné omezené pravomoci, o níž byla řeč.

Jak virus postupně zasáhl všechny státy Unie, začala pandemie ohrožovat samotné základy evropské ekonomiky a finanční systém eurozóny. Zejména země platící eurem si uvědomily, že bude třeba se s krizí potýkat na unijní úrovni. Na návrh Komise schválily členské státy a Evropský parlament společné zakázky zdravotnického materiálu, rozdělily zbývající prostředky z kohezních fondů a uvolnily limity rozpočtové politiky, aby státům rozvázaly ruce pro navyšování deficitů. Komise zmírnila pravidla pro poskytování státní pomoci, ovšem až v době, kdy jednotliví členové už schvalovali masové injekce do domácích podniků, aniž se Bruselu zeptali. Evropská centrální banka dala zemím eurozóny na intervence do ekonomik k dispozici dodatečných 750 miliard eur. Což bylo přínosné, ale nestačilo to. Proto následovala výše popsaná „salva“ v podobě masivních úvěrových opatření a nakonec i návrhu bezprecedentního rozpočtu.

Jako obvykle vnímá veřejné mínění činnost EU spíše negativně. Rozšířil se názor, že jednala „příliš málo a příliš pozdě“. Neprovedla žádnou propagandistickou akci jako třeba přivážení roušek z Číny před objektivy kamer a nastoupenými politiky či slavnostní defilé ruských vojenských vozidel jedoucích na pomoc italskému zdravotnictví. Hodně se psalo o chybách předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, třeba když kritizovala země jako Česko za uzavírání hranic v době, kdy bylo nabíledni, že to jinak nepůjde. Nebo když se postavila proti emisi dluhopisů, což velmi rozčílilo jižní země. Těm se také nelíbilo, když vyzvala Evropany, aby letos v létě zůstali doma, čímž projevila necitlivost vůči jižním zemím více závislým na cestovním ruchu. Poškodilo to postavení Komise jako nestranného partnera. Na druhé straně je třeba si vzpomenout, že nová exekutiva EU byla ustavena až koncem listopadu. Měla tudíž jen pár neděl na to, aby se rozkoukala, než ji zaskočil tento bezprecedentní malér a postavil na hlavu všechny její předchozí plány.

 
České mlčení

Ministryně financí Alena Schillerová se dosud nezmínila o tom, jak bude vláda reagovat na nabídku výhodných půjček z Evropského stabilizačního mechanismu, od Evropské investiční banky nebo od Evropské komise. Veřejnost se nedozvídá nic o výsledcích pravidelných videoschůzí ministrů nebo premiérů sedmadvacítky, na kterých se mluví o společných projektech a koordinaci. Jako by se neudály.

V době, kdy všechny země hledají cesty jak zastavit hospodářský pokles a odvrátit sociální katastrofy a jak obnovit výrobu a služby, se ukazuje životní význam jednotného vnitřního trhu v Evropě a čtyř svobod, na nichž je založen. Vlády i podniky se potýkají s nedostatkem zboží, komponentů, ale také pracovních sil. Pohyb lidí přes hranice ustal a pohyb zboží se výrazně ztížil. Právě proto Evropská komise volá po koordinovaném uvolňování restriktivních opatření a žádá členské státy, aby o všech změnách informovaly ostatní, stejně jako Brusel. Postupný návrat k alespoň částečně normální situaci by měl být organizovaný, neboť chaos by byl neodpustitelný. Podle průzkumů veřejného mínění si ostatně většina evropského obyvatelstva přeje, aby EU hrála v této etapě výraznější roli. Poté, co si vlády „užily“ negativní a restriktivní období, by měly vložit více energie do hledání společné cesty ven, tedy sdílet výhody, ale i povinnosti plynoucí z členství v Unii.

I čeští vládní politikové by o tom měli víc přemýšlet a mluvit. Zatím se úloze Evropské unie v této krizi zásadně a cíleně vyhýbali. Veřejnost se dověděla od prezidenta Miloše Zemana, že na rozdíl od Číny pro nás EU nedělá nic, a od premiéra Babiše, že uvolnění 30 miliard korun ze strukturálních fondů EU nebylo žádným vstřícným gestem, protože šlo o „naše peníze“. Je přitom jasné, že bychom tuto částku pravděpodobně vůbec nevyčerpali, a pokud ano, museli bychom poskytnout nyní odpuštěné spolufinancování. Navíc bychom tyto prostředky nemohli použít tak volně jako teď. Jen náhodou vicepremiér Karel Havlíček přiznal, že evropské peníze slouží k vyplácení podpory českým živnostníkům.

Koronakrize přinesla i několik dalších rozměrů, jež souvisejí s naším členstvím v EU. I v Česku se daří nejrůznějším konspiračním teoriím o původu pandemie, které šíří trollové placení z Ruska nebo z Číny s cílem oslabit důvěru v demokratické instituce a posílit různé nacionalistické a populistické proudy. Evropská komise chválabohu vyjednává s platformami jako YouTube nebo Google, aby tyto lži odstraňovaly, a je jen dobře, že to dělá právě česká komisařka Věra Jourová. Na národní úrovni by to nešlo. A jsme-li už u demokracie, nelze nezmínit neblahé kroky momentálních maďarských a polských vládců, kteří se pokoušejí využít mimořádného režimu pandemie k prosazení dalších nedemokratických záměrů. Bylo by dobře, kdyby se k tomu vyjádřili také čeští politikové, když už si tak pochvalují spolupráci visegrádské čtyřky.

Při úvahách o budoucnosti se hodně mluví o tom, že bychom se neměli pokoušet navrátit k předkrizovému normálu, ale poučit se z nedostatků, které jsme nyní zjistili, a vyvarovat se jich do budoucna. Že bychom měli přehodnotit některé návyky a aspekty globální ekonomiky a zajistit si například soběstačnost v lécích, ale také v některých základních potravinách a surovinách. A když už budeme opět za drahé peníze nakopávat ekonomiku, tak bychom se neměli vracet k zaběhaným pořádkům, ale myslet na budoucnost. Sedmiletý rozpočet navržený Evropskou komisí je takto postaven. Bere v potaz solidaritu s těmi, kdo nejvíce utrpěli, zohledňuje budoucí klimatické hrozby a technologické potřeby evropského kontinentu a podněcuje ke sjednocování postojů EU vůči světu. Jeho osud bude záležet na míře politické jasnozřivosti šéfů členských zemí.

 

Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.

 

661664_636396_mzv_cz            714938_2219183_cz_pl       AMO_cerne-logo_horizont_2020

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.