Krátká vzpomínka na vědecký ateismus

05. června, 2013 RUBRIKA Historie


Ateismus

Velice zajímavým fenoménem doby předlistopadové byl bezesporu vědecký ateismus – vědní disciplína, jež měla za úkol provádět jasnou deskripci a především interpretaci náboženských směrů a religiozity jako takové.

Jeho existenci odůvodňoval přední komunistický politik Vasil Biĺak na plenárním zasedání předsednictva ÚV KSČ v říjnu 1972 takto: „Socialistický člověk, aktivní, uvědomělý tvůrce nové společnosti, musí být osvobozen od předsudků a tmářství. Patří k nim náboženství, které je po staletí spojeno se sociálním útlakem. Je založeno na slepé víře a strachu, spoutává síly člověka, omezuje možnosti jeho všestranného rozvoje a duchovně ho deptá mravními zásadami, jež nemají nic společného se skutečným lidským štěstím.

Hluboká zakořeněnost této teorie náboženství, i když často nepřiznaná, se nám čas od času připomene a prosákne nám do veřejného diskurzu skrze politické debaty – v poslední době rozvířené zejména kolem tématu majetkového narovnání s církvemi. Proto je důležité si občas osvěžit paměť a exhumovat onen teoretický rámec, skrze který si mnozí naši stále aktivní občané formovali povědomí o významu náboženství jako takovém a o celé řadě náboženských směrů, zejména pak katolickém vyznání a jeho hlavní instituci.

Nasměrováno k lepším zítřkům

Vědeckoateistická výchova byla samozřejmě vyvíjena centralizovaně v SSSR na základě marxisticko-leninského světonázoru. Odtud soudruzi z Moskvy dodávali materiály do celého východního bloku. V ČSSR tento vědní obor kultivoval mimo jiné od roku 1969 Kabinet pro filozofii ČSAV, o tři roky později již označovaný jako Ústav vědeckého ateismu. V roce 1983 byl sloučen s Psychologickou laboratoří a vzniklo tak nové pracoviště s názvem Ústav pro výzkum společenského vědomí a vědeckého ateismu ČSAV, sídlící v Brně v ulici Veveří 24. Není potřeba ostrakizovat všechny účastníky tohoto projektu, nicméně jen pro přehled uveďme jména dvou mužů, kteří se v čele ústavu vystřídali. Jak Jiří Loukotka, tak Ivan Hodovský jsou totiž zároveň podepsáni pod mnoha textovými výstupy, jež měly nauku efektivně šířit mezi pracující lid.


Hagia Sofia v Istanbulu. Nejprve kostel, poté mešita a nakonec muzeum. Dost možná ideální scénář pro vědecký ateismus.(foto: Tomáš Fošum)

Základní publikací byla importovaná učebnice pro střední stupeň stranického vzdělávání Vědecký ateismus, vypracovaná a schválená ministerstvem vysokého a středního odborného školství SSSR. Dále pak příručka K aktuálním otázkám vědeckého atesimu kolektivu: Daňhel, Hlavoň, Hodovský, Loukotka. V roce 1976 pak pod vedením Hodovského a Loukotky vyšla rozsáhlá publikace, opět s názvem Vědecký ateismus, tentokráte zamýšlená jako učebnice pro vysokoškolské studenty. Ta se dotýká například i metod výzkumu aplikovaných pro měření současné religiozity.

Byly formulovány základní principy vědeckého ateismu:

a)      definování náboženství jako souhrnu fantaskních idejí, které vznikly v důsledku závislosti člověka na životních přírodních silách a sociálních životních podmínkách, jež mu byly cizí;

b)      odhalení přímé souvislosti mezi náboženstvím a zájmem reakčních tříd; jejich zájmem je, aby náboženské iluze trvaly věčně;

c)      boj proti náboženství je především bojem proti společensko-ekonomickému zřízení, jehož zkresleným odrazem je náboženství;

d)      odstranění náboženství jako „opia lidu“ je jeden z důležitých předpokladů osvobození tvůrčí aktivity mas a jejího využití k boji za zlepšení životních podmínek.

Ve jménu „komplexního ovlivňování celé osobnosti, tedy i citové a volní stránky psychiky“ pronikal vědecký ateismus do všemožných dalších oblastí lidského působení. Příkladem mohou být třeba metodické podklady pro zdravotní výchovu doktora Miroslava Mazálka Vědecký ateismus a zdravotní výchova. Na první pohled ne až tak jasná linka k prolnutí těchto disciplín však po bližším prozkoumání začne dávat smysl. Šlo o jasnou snahu o vypořádání se s tzv. „neotomistickou pastorální medicínou“ a vlivem řeholních sester a duchovních v nemocničních zařízeních. Význam pastorální medicíny je pak definován jako „snaha vniknout do nejintimnějších stránek života jednotlivce, zakotvit ve vědomí jedince, spoutat jeho svobodnou vůli množstvím předpisů, zákazů, pravidel norem a tak vytvořit příznivé podmínky pro přežití náboženství.“ Zde byla jasně vymezena témata, s nimiž bylo nutné se vypořádat. V první řadě to byla problematika výchovy a rodičovství, konkrétně přístup věřících k regulaci porodnosti a používání antikoncepce včetně hormonální. K tomuto tématu se pak přidává otázka potratů a sterilizace. Pastorální medicína byla kritizována také za údajný laxní přístup k bolesti pacientů a rodiček a kvůli odmítání resuscitace. Regulaci provádění náboženských úkonů ve zdravotnických zařízeních zajistila už v dubnu 1956 směrnice Státního úřadu pro věci církevní a ministerstva zdravotnictví.

Zostřeno na papeže

Na pomoc pracovníkům v oblasti státní církevní politiky vydával Sekretariát vlády ČSR pro věci církevní mnohadílnou sérii se souhrnným názvem Aktuální otázky církevní politiky a vědeckého ateismu. Tematicky se nedotýkaly pouze vnitrostátního dění, brožura s pořadovým číslem XV má třeba zaostřeno na dění v Polsku a cesty papeže Jana Pavla II. za železnou oponu. Příspěvek O „velké pouti“ Jana Pavla II. do Polské lidové republiky se pokouší interpretovat význam a dopad návštěvy Svatého otce. Ten během svého pobytu ve dnech 16. -23. června 1983 (první cesta do Polska byla již v roce 1979) pronesl 22 kázání a projevů. Tato událost, oficiálně oslava 600. výročí obrazu Panny Marie Čenstochovské, vyvolala řadu reakcí a komntářů v západních médiích, proto bylo potřeba se v této problematice jasně vymezit. A to zejména proto, že návštěva nejvyššího představitele církve byla vnímána jako politický apel a podpora hnutí Solidarność. Ještě před příjezdem papeže byly snahy si jasně stanovit podmínky a agendu celé návštěvy. Ta měla mít striktně náboženský charakter a kromě oslav v Čenstochové byly v plánu korunovace několika obrazů Panny Marie, vysvěcení nových kostelů, blahoslavení tří polských řádových osob a zdůraznění významu sv. Maxmiliána Kolbeho. Pontifik však trval na soukromém setkání s Lechem Wałęsou a při svých vystoupeních nikdy neopomněl formulovat výzvy k boji za suverenitu, svobodu a spravedlnost v duchu svého varšavského prohlášení „dělníci povstali v roce 1980 za sebe, s Písmem a modlitbou na rtech“. Naplnily se tak obavy představitelů PLR, jimž se snažili předejít. Návštěva v Polsku měla za následek posílení religiozity a upevnění pozice církve.

Také něco pozitivního?

V dnešní době se stále častěji na akademické půdě setkáváme s pocitem, že lze provádět deskripce jednotlivých náboženských směrů objektivně či uskutečňovat takzvaná nehodnotící pozorování. Snaha je to sice do jisté míry pochopitelná, nicméně objektivní pozorovatel je jen utopická představa, nikdy nedosažitelný vzor, jemuž se pouze můžeme zkusit přiblížit. Prizmatu svého vlastního přesvědčení se nelze vyhnout a pocitem nezaujatosti si výzkumník (či kdokoliv snažící se o neexaktní popis jevů) nanejvýše lže do kapsy. V případě vědeckého ateismu bychom tedy mohli vyzdvihnout alespoň jedno jeho nepopiratelné pozitivum a tím byla zcela jasná a srozumitelná výchozí perspektiva pozorovatelova. Tehdejší oficiální postoj, jak je zřejmé, sice neumožňoval alternativní přístupy na poli akademickém, nicméně bylo jasné a dokonce i více než častokrát řečené, z jakého světonázorového základu teorie pochází. Proto je třeba si sáhnout do svědomí a avizovat to, co mělo být zřejmě zmíněno již na začátku: článek byl napsán z perspektivy praktikujícího nedualistický neteismus.

Kateřina Hamplová

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.