Krátké úvahy o současném maďarském divadle a dramatu

27. listopadu, 2012 RUBRIKA Kultura


V létě roku 2009 jsem ukončila svá studia v Bratislavě. Původně jsem se hlásila na „kreativnější obor“, nakonec mi nabídli, abych zkusila divadelní vědu. Zkusila jsem. Pět let jsem se snažila pochopit, jak se má napsat divadelní kritika, která obstojí v čase, popíše – objektivně! – viděný „umělý svět“ a přitom nikoho neurazí. Články, které se líbily mě a mým kamarádům, se nelíbily profesorům a naopak.

Na konci léta roku 2009 jsem se přestěhovala do Budapešti. Dějiny střední Evropy, okolnosti a možná i politické změny (o kterých ale maminka nechce moc mluvit) dosáhly toho, že jsem do té doby studovala na slovenských a českých školách. Mým mateřským jazykem je maďarština.
Když jsem už byla v Budapešti, přihlásila jsem se na univerzitu. Kvůli nepochopitelné byrokracii jsem zběsi-le pobíhala po chodbách maďarských univerzit a snažila se přihlásit na zcela jiný obor, až mě nakonec znova vzali na divadelní vědu. Dvouleté magisterské studium na Károliho univerzitě ale klidně můžu nazvat elitním. Ne proto, že by mě konečně naučili psát divadelní kritiky, ale měla jsem možnost skoro denně navštěvo-vat nějaké divadelní představení, které mi téměř pokaždé vzalo dech. Jednak to způsobil vytříbený vkus mých pedagogů a jednak fakt, že na město Budapešť, které má necelé dva miliony obyvatel, připadá zhruba osmdesát divadel (počítaje i malé soubory). Jsou dny, kdy se večer paralelně hraje až 47 představení.

Z toho ohromného množství divadel je ale drtivá většina repertoárového zaměření, což se může v čase krize považovat za luxus. Možná i proto došlo k razantnímu pozastavení dotací, které ale proběhlo možná až příliš krutě. Hodně lidí si začalo stěžovat. Byli i tací, kteří nastolený stav nepovažovali za katastrofální. Věřili, že tahle „chudoba“ znova přinutí umělce tvořit a čerpat z jedi-ného zdroje, který jim zbyl – z hloubky duše. V dnešním světě to ale zní spíš romanticky…

Kvůli celkové hospodářské krizi se v Maďarsku uzavírají divadla, umělci nedostávají platy a mnoho souborů nemá dodnes jistou existenci. Nerada bych tenhle stav soudila, akorát mě zlobí, že krize zasáhla umění do tak velké míry, že když si vyjdete s kýmkoliv od divadla třeba jen na cigaretu (od dubna striktně jenom mimo budovu divadla!), téměř pokaždé rozhovor končí na tohle tíživé téma. A když právě nekončí, tak jím alespoň začíná.

Ke konci mého studia jsem měla pocit, že ponurá atmosféra ještě dlouho potrvá, a taky jsem si uvědomila, že ještě pořád neumím psát články o divadle. Tak jsem se přihlásila na třetí školu a velkorysé maďarské školství mi umožnilo studium uměleckého překladu. Byla jsem ráda. Nejenom kvůli tomu, že jsem o rok oddálila oficiální vstup do světa dospělých, kteří pracují, ale konečně jsem si začala uvědomovat svou identitu. Ta se nyní zformovala do slova „středoevropská“. Odměnou za ukončení ročního studia byl tábor uměleckého překladu, který má víc než dvacetiletou tradici a překladatelé z celého světa se scházejí v zámku nedaleko Budapešti. V rámci jedné přednášky vystoupil György Karsai, klasický filolog, univerzitní profesor, divadelní vědec a kritik, jehož oborem studia je antické, indické a současné evropské divadlo. Mimo jiné byl také nucen vzpomenout krizový stav divadel, zejména tendenci vzít nezávislým divadlům veškeré finanční dotace. To by mělo proběhnout na základě nového zákona, který má vstoupit v platnost od ledna příštího roku. Stát určí, která konkrétní divadla mají dostat finance k provozu. Mnoho prozradí o současném režimu, jaké místo stát zabezpečí divadlu a zdali mu vůbec nějaké místo zabezpečí.

Zpět však k překladatelskému táboru. Naším hlavním úkolem bylo poznamenat si ty maďarské dramatiky, které stojí za to předkládat pro zahraniční divadla. Začnu tedy autory, jejichž jméno v Maďarsku zaručuje úspěch. György Spiró je pro české publikum známý svou hrou Kuřecí hlava. Divadla ho s oblibou uvádějí, protože ve svých nových hrách přináší kritiku současného Maďarska stravitelnou formou. Už méně známé jsou jeho historické hry, ve kterých se jeho národní identita projevuje hodně cynicky. Maďary ukazuje jako lid, který nikdy nebyl schopen stát na straně vítězů.

Další dva autoři, kteří se hodně uvádějí, zejména v Národním divadle, jsou Pál Závada a Péter Esterházy. Pro začínající překladatele mohou být jejich jazykově náročné texty exkurzí do pekel. Závada svůj nejnovější text psal jako přímou zakázku pro Národní divadlo. Vrací se k problematice Trianonu a opisuje onu euforickou chvíli, kdy byly během druhé světové války k Maďarsku znovu připojeny části bývalého, velkého Uherska. Nastoluje otázku, kdo je Maďar v dnešní společnosti.

Kdo zná Eszterházyho romány, ví, že se jedná o složitý text na překlad, protože i když píše pro divadlo, píše pořád prózu, která je plná citací a odkazů na politické dění. Co do obtížnosti překladu bych do téhle kategorie připojila i Jána Téreyho. Vzpomenutí autoři (kromě Esterházyho) mají v oblibě veršovanou formu dramatu, což bychom mohli označit za nový trend v maďarské dramatice. Většinou se ale jedná o hry pro určitou vrstvu společnosti, jejímž příslušníkům se tajně říká snobové.

Istvána Tasnádiho, který rovněž píše některé své hry ve verších, uvádějí i nezávislé soubory. Promlouvá k větší mase a pokaždé dosáhne, aby obecenstvo odcházelo z divadla lehkým krokem, alespoň do té doby, než si uvědomí, že kráčí po troskách toho světa, kterému se před chvíli ještě smálo.

Absurdní humor, lehký cynizmus a schopnost vysmát se sám sobě, to vše představuje István Örkény, kterého lze, podle mého mínění, překládat kdykoliv. Současným autorem, při kterém se mi stalo, že jsem se smála nahlas v autobuse, byl Parti Nagy Lajos, který ždímá maďarský jazyk snad ze všech možných úhlů. Naopak Attila Bartis, který je známý v Čechách zejména svým světově proslulým románem Klid, má určitý registr slov. Ty pak v lyricko-ironických dialozích pokaždé nabydou nového významu. Někdy až s drásavou upřímností popisuje bouřlivé emoce svých postav, s neustálým zřetelem na blížící se konečnost každého z nás. Při formulování předchozí věty jsem došla k poznatku, proč už asi popadesáté přepisuji tenhle článek. Možná se bojím tíhy slov, která po napsání, vytištění už nelze změnit. Možná proto jsem se v jistý čas rozhodla, že budu raději překládat. Má volba spočívá jen v tom, jaký text si vyberu na překlad (a samozřejmě jaká synonyma použiji na tlumočení myšlenek autorů). A jelikož mě teď doopravdy popadla úzkost z toho, že jsem v roli soudce, který má za úkol zprostředkovat „the best of hungarian drama“, vzpomenu na závěr ještě autory, které bych určitě nabídla divadlům: János Háy, László Garaczi, Péter Nádas, Béla Pintér a samozřejmě Zoltán Egressy.

A abychom byli i genderově vyvážení, dvě ženské autorky: Borbála Szabó a Virág Erdős. Velice zajímavé jsou i texty sdružení Sputnik, pod režijním vedením Viktora Bodóa

Gertrud Korpič

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.