Kým je pro mě Viktor Orbán

30. listopadu, 2014 RUBRIKA Střední Evropa


Orban

Ač nejsem hungaristou, maďarsky neumím a v Budapešti jsem byl jen jednou, rád bych popsal, čím pro mě současné Maďarsko je. Při pohledu z Prahy registruji vlastně jenom maďarského premiéra Viktora Orbána. Chápu ho jako typ politika, kterým se Václav Klaus nikdy nestal, protože to nedokázal. Nikdo jiný mi ale Orbána politicky a ideově tolik nepřipomíná. Dokonce ani Polák Jarosław Kaczyński, který se na něj mnohdy odvolává. Nebo ho s ním srovnávají. Proč? Kaczyński o sobě nikdy netvrdil, že je liberál.

Orbána mi nepřipomíná ani Robert Fico, který má na Slovensku stejné postavení, ale chybí mu to hlavní, co charakterizuje Orbána. Tedy snaha změnit systém a ideově se vymezit vůči liberální demokracii. Snaha vytvořit společenství založené na národní pospolitosti, které by nebylo, na rozdíl od Česka, karikaturou. V tom má Václav Klaus smůlu, protože Češi na národovectví kašlou. Jinak by u nás nemohl získat takový vliv Čechoslovák. Vždyť i český šovinismus musí obstarat poloviční Japonec.

Robert Fico má oproti Orbánovi příliš komunistické a technokratické pozadí. Nehledě na to, že stejně není jasné, jak moc Fica kontroluje Penta a další slovenští oligarchové. To Orbán je nezpochybnitelné číslo jedna. Oligarchové odvozují svou moc od něj, nikoli on od nich. Proto má také smysl zabývat se tím co říká, zvlášť když to budí pozornost okolního světa.

Odepsaný liberalismus

Orbán došel k závěru, že liberalismus už je mrtvá myšlenka. Není to nic nového – ani v minulosti, ani dnes. A je důležité si neustále připomínat, že liberalismus ve 30. letech svůj boj v Evropě již jednou prohrál. Orbánova „maďarská cesta“ vychází z předpokladu, že v roce 2008 nedošlo pouze k vážné finanční krizi, ale ke globální změně systému, podobně jako v roce 1918 a 1945 nebo 1990. Jen to zatím není tak dobře vidět, jako když se rozpadlo Rakousko-Uhersko nebo padla Berlínská zeď. Orbán fakticky řeší globalizaci z konzervativního pohledu a kritizuje multikulturalismus jako produkt liberálních hodnot. Jeho politika je pak vlastně snahou zachránit, co se dá. Tuto záchranu nazývá národním zájmem.

O neliberálních demokraciích psal už v 90. letech Fareed Zakaria. Jenže ten je používal jako špatné příklady. Orbán se k některým z nich přímo hlásí, ať už je to Turecko, Singapur nebo Rusko. Existuje důvod, proč ignoruje ústavní omezení moci nebo systém brzd a protiváh. Kromě toho, že si to může dovolit, protože moc je sladká. On si myslí, že v globální soutěži uspějí pouze dobře zorganizovaná (tedy hierarchická) společenství. Mluví o globálním závodě po vynalezení formy státu, která bude schopna učinit národ mezinárodně konkurenceschopným. Mimochodem, to slovo už mi začíná jít na nervy.

Maďarská hra s ohněm

Maďarský premiér ale zapomíná na jednu věc. Maďarsko, i dobře zorganizované, je moc malé společenství. Může být nanejvýš základnou pro čínské investice nebo ruské energetické zájmy. Orbán může s Moskvou nebo Pekingem jednat jako partner pouze tehdy, existuje-li systém daný Evropskou unií a „Západem“, kterým tak pohrdá. Ti mu totiž kryjí záda. Ve chvíli, kdy by neměl tuto alternativu, bude vůči Rusku asi v podobném postavení jako Arménie, nebo v jakém je Hongkong vůči Číně.

Zdá se mi, že okolní svět už začíná s Orbánem ztrácet trpělivost. Mnohem větší význam než zařazení šesti vysokých maďarských úředníků na černou listinu USA kvůli podezření z korupce mají signály ze strany Německa. Kancléřka Angela Merkelová stojí v čele konzervativní CDU, která je členem stejné evropské frakce jako Orbánův FIDEZS. Německé investice tvoří důležitou část maďarské ekonomiky, která si přes nový politický model nevede nijak zázračně. Že by šlo také o něco jiného než rozdělení funkcí ve státě?
Merkelová nedávno vyslala jasný vzkaz i britskému premiérovi Davidu Cameronovi, když prohlásila, že raději uvidí Londýn mimo EU, než aby tolerovala omezení volného pohybu osob. Přitom Velkou Británii Merkelová potřebuje v evropském klubu více než Maďarsko. Proto by měl Orbán zbystřit.

Slyšet jsou jen extrémy

V diskusi kolem Orbána jsou nejčastěji slyšet pouze extrémy. Možná i proto, že o něj vlastně vůbec nejde. Tenhle Maďar jen ztělesňuje červený hadr pro levici, která si na něm léčí krizi svojí identity a nedokáže pochopit, že se taková „věc“ vůbec stala. Někteří konzervativci se zase radují, protože mají důkaz, že „kontrarevoluce“ je možná.

Osobně nevidím v Orbánovi největšího „ďábla“ v Evropě a někdy mě i pobaví způsob, jakým dokáže pozlobit zástupy „vlastníků pravdy“. Ač liberál, těžko mohu ignorovat, že se svět mění a že má liberalismus problémy. Třeba i proto, že už nikdo přesně neví, co to vlastně je. Jedni se vysmívají svobodě a druzí odpovědnosti. Na druhou stranu mohu říct, kde končí hranice mojí tolerance pro Viktora Orbána. Pokud by se mělo Maďarsko stát trojským koněm Ruska v EU, který brání vzniku energetické unie, tak ať jde raději vlastní cestou.

Petr Zenkner

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.